Přihlas se
Úvod Všechny články Reportáže z cest Expedice jaguár: Na řece

Expedice jaguár: Na řece

Tvář měsíce se začala pomalu kulatit, a jak stříbrného kotouče přibývalo, postupně se měnilo i počasí. V dalších dnech teplota rostla. Rána zůstala poměrně chladná, ale spíš probouzela ospalé tělo svou svěžestí, než by ho roztřásla zimou.
image

Vyjížděli jsme každý den před svítáním. Pod světlem čelovky jsem rovnal foto-výbavu a jídlo na dno člunu. To už Ailton startoval závěsný motor na zádi. Ten naštvaně zaškytal, pomalu se rozběhl na plné obrátky a lodní šroub se zařízl do vod řeky Cuiabá. Nebe se jasnilo a po dvaceti minutách plavby se na východní straně vyhouplo slunce nad koruny pobřežního porostu.

Než jsme dosáhli místa, kde se říčka São Pedrinho vlévá do vod Três Irmãos, zářily hustě porostlé břehy obou řek jasnou zelení a první teplé sluneční paprsky budily obyvatele této části Pantanalu k životu. Pokud bylo slunce ještě příliš nízko a jeho ostré světlo znemožňovalo proniknout zrakem do houštin na březích Três Irmãos, pokračovali jsme v plavbě po Sao Pedrinho.

Vysoké stromy, hladina porostlá vodními rostlinami, malebná zákoutí a písečné pláže jsou doslova rájem pro nespočetné množství ptáků. Hejna volavek se zvedají, vyrušena zvukem motoru a jejich jasně bílé peří nádherně kontrastuje se světle modrou oblohou. Často jsme v těchto brzkých ranních hodinách potkávali v zátočinách rodinu vyder obrovských. Zvědavě připlouvaly ke člunu, aby v zápětí zmizely pod hladinou a hned se vynořily o pár desítek metrů dál s ulovenou rybou. Lovily s lehkostí, která bere dech. Jakoby si jen hrály. Teprve když vylézaly na břeh, aby značkovaly své teritorium, bylo možno obdivovat, o jak velkého tvora se vlastně jedná. Největší vydra světa je téměř dva metry dlouhá a samec může dosáhnout váhy kolem pět a čtyřiceti kilogramů. Dokázal bych tyto tvory sledovat dlouhé hodiny, ale mým cílem byl ještě větší predátor – jaguár.

Vraceli jsme se zpět na hlavní tok a vypnuli motor.  Nechali jsme se unášet proudem a bedlivě pozorovali břehy řeky, na kterých jaguár loví svou oblíbenou potravu – kajmany. Řeka byla ale nezvykle tichá. Prázdná. Jako bez života. Jen kajmani na písčinách a vyhřívající se kapybary. Znamení, že nikde poblíž není jaguár, jejich úhlavní nepřítel. Ailton přičítal klid na řece fázi měsíce, kdy se s blížícím úplňkem mění chování těchto velkých koček i ostatních zvířat. Jejich aktivita je zvýšená v nočních hodinách a během dne jsou plašší. Měl jsem tyhle líné chvíle na řece rád. Horký čaj z termosky a zpěv ptáků. Pomalý houpavý pohyb loďky. Dlouhé stíny stromů na hladině. Jen občas nám vynadal ledňáček svým „čikčikčikčikčik“ s frekvencí rychlopalné pušky. Houkání vřešťanů nebo ostře protivný hlas volavky. Jen jaguáři nikde…

Den končil. Projížděli jsme už po několikáté stejnými místy. Nízké světlo čarovalo po březích a mé unavené oči viděly jaguára pod každou větví. Když do listí zafoukal vítr, tančily světla a stíny po písečných plážích. Jakoby se všechno kolem hýbalo. A najednou tam byl. Nebyla to jen hra světla, ale skutečné skvrny na kožichu. Zvedl líně hlavu a podíval se na nás. Za těch pár dní s Ailtonem na vodě jsem se naučil pomáhat při manipulaci s loďkou. Vyhodil jsem kotvu a pod chodidlem pouštěl provaz, na kterém byla uvázána. Dostal jsem tak člun do nejvhodnější pozice k fotografování. Kdyby se zvíře hnulo proti proudu, byl Ailton připravený u motoru. „Viseli“ jsme tak uprostřed proudu asi třicet metrů od jaguárova úkrytu. V duchu jsem ho přemlouval: „Pojď tudy, musíš tudy!“ Zvednul se, zívnul, protáhl a vykročil zpod keře přímo proti objektivu. Přešel malou pláž a zmizel. Nádherný, obrovský samec. Zapadlo slunce. Ještě chvíli jsem jen seděl a skoro nedýchal. Neměl jsem ani odvahu zkontrolovat snímky na displeji fotoaparátu. „Jedem?“ zazubil se Ailton od kormidla. „Jasně!“ oplatil jsem mu úsměv a sáhl do krabice pro něco k pití.

Naštěstí to nebylo mé poslední setkání s jaguáry. Samice s roztrženým uchem a její odrostlé mládě, starý samec se zvláštně zdeformovanou spodní čelistí i krásná cizinka, které pravděpodobně přešla z jiného teritoria… Dostala jméno Barbara. Ne vždy to byla setkání vhodná k fotografovaní, někdy šlo jen o krátká letmá pozorování. Ta nejsou zaznamenána na snímcích. Jen v mé paměti. O ta ostatní se s vámi rád podělím.

Pro Bushman,

Petr Slavík