Přihlas se
Úvod Všechny články Partnerství Čtyřicet let „na značkách“

Čtyřicet let „na značkách“

Má na starosti víc než 43 tisíc kilometrů turistických značených tras a další desítky tisíc kilometrů cyklotras. Do terénu vyráží se skleničkami barev, štětci, šablonou, nůžkami i pilkou. Kilometry už ale Pavel Přílepek nehltá: „Značení je hlavně relax v přírodě, funguje to skvěle.“
Jestli je Česko v něčem velmocí, tak v turistickém značení. Spolu se Slovenskem máme jednu z nejdokonalejších a nejhustších sítí turistických tras – aby ne, když první trasu vyznačil na území tehdejšího Uherska Sitnianský klub již roku 1874 (vedla v okolí Hodruši ve Štiavnických vrších) a na území Česka Pohorská jednota Radhošť kolem roku 1884 a pět let na to Klub českých turistů (KČT).
Aby turisté na trasách nebloudili, má již třetím rokem na starost Pavel Přílepek (54), manažer značení a předseda rady značení Klubu českých turistů. Zkušenosti má ale mnohem letitější, „na značkách“ je letos už vlastně čtyřicátým rokem: „Od roku 1981 jsem členem Odboru KČT na Táborsku a v roce 1992 jsem vyznačil i svou první trasu.“
 
BUSHMAN: Vzpomeneš si na svou úplně první značku?
PAVEL: To ne, ale na první trasu jo, takže první značka byla tím pádem pravděpodobně ve Veselí nad Lužnicí. Dělali jsme tehdy zelenou značenou trasu z Veselí na jez Metel na Nežárce a ještě kousek dál na křižovatku v lesích na hranici s okresem Jindřichův Hradec.
 
BUSHMAN: Co si na oslavu těch čtyřiceti let „na značkách“ vyznačíš?
PAVEL: Oslavím to asi naučnou stezkou na Borkovických blatech kousek od Soběslavi. Značím na Táborsku, kde jsem začínal, a dneska mohu říct, že tam mám prochozené všechny značené trasy a že už jsem je všechny značil.
 
BUSHMAN: Víc toho letos neoznačíš?
PAVEL: Mám připravených asi pět značkařských příkazů. Něco hotové, něco ještě musím dodělat.
 
BUSHMAN: Máš spočítané, kolik jsi toho za život nachodil?
PAVEL: To nevím, já to nepočítám, ale určitě je spousta lidí, kteří toho nachodí víc. Ono při značení ujdeš za den zpravidla šestikilometrový úsek, ale nachodíš při tom tak dvanáct kilometrů, protože se různě vracíš a kmitáš po trase anebo jdeš tam a zpátky. Ale takový turista, který by hltal kilometry, já zase nejsem. Za mlada, když jsme měli partu a každou chvíli vyráželi, tak to jsme nachodili docela hodně a dělal jsem si tehdy i statistiku, ale dneska v žádném případě. Jsou lidi, kteří při dálkových pochodech udělají za den třicítku, padesátku… kam se na ně hrabu!
 
BUSHMAN: Chodíš vůbec jen tak, bez značení?
PAVEL: To víš že jo (smích). Děláme třeba revize značených tras, po značkařích je potřeba to občas zkontrolovat. Kontroly jsou jak na části tras v rámci kraje, tak celostátní revize – každý rok se vydá několik dvojic instruktorů značení do tří vybraných regionů na namátkou vybrané úseky. Nejde o to značkaře přehnaně kritizovat, ale dát jim zpětnou vazbu. Potřebujeme čas od času zkontrolovat, jak to jednotlivé kraje zvládají, abychom udrželi potřebný standard značení. Jasně, že jsou výtky, ale je potřeba i občas pochválit – pro značkaře je to motivace, a přeci jen jsou to dobrovolníci, takže k tomu přistupujeme lidsky.
 
BUSHMAN: Mají značkaři nějakou metu? Vyznačit x stovek kilometrů tras, namalovat x tisíc značek?
PAVEL: Značkaře oceňujeme, máme odznak turista-značkař, který má čtyři stupně podle počtu označených kilometrů. Nejnižší je za sto kilometrů, nejvyšší za pět set. Značkaři značí ve dvojici, a když za den udělají třeba šest kilometrů, každému se počítají jen tři, takže dosáhnout i jen té stovky, natož nejvyššího stupně je docela dost práce.
 
BUSHMAN: Máte nějakého rekordmana?
PAVEL: To ti nedokážu říct. Značkaři jsou většinou srdcaři, kteří značí ve svém volném čase bez ohledu na to, kolik toho označili nebo jak dlouho to dělají. Dělají něco, co pomáhá ostatním a je přínosem pro rozvoj cestovního ruchu v zemi. Jít si o víkendu označit nějakou trasu nebo její část má spousta z nich jako relax po zaměstnání. Jsi v přírodě, hlavu máš zaměstnanou něčím jiným než pracovními starostmi... Funguje to dost dobře.
 
BUSHMAN: Jak často přeznačujete nebo obnovujete značení?
PAVEL: Aktuálně máme v Česku asi 43,5 tisíce pěších značených tras. Obnovu na nich děláme pravidelně v tříletém cyklu: každé tři roky se na každou trasu značkaři znovu dostanou, úsek projdou, opraví značky, doplní, kde chybějí, protože ne všechny se obnovují – třeba když zarostou nebo je třeba naopak na některých rozcestích značky doplnit, protože spadnul strom kvůli těžbě, vichřici nebo řádění kůrovce.
 
BUSHMAN: Používáte na značky speciální barvu?
PAVEL: V obchodní síti ji běžně neseženeš. Dodavatel, u kterého ji ročně objednáváme, nám ji vyrábí na míru, protože má specifické složení, aby byla dostatečně trvanlivá, rozumně hustá, měla správné pigmenty, aby byla v přírodě dobře vidět a opravdu ty tři roky vydržela, a taky aby se dala použít na různé materiály. Nejčastěji značky malujeme na stromy, někdy na kameny, když to jinak nejde, ale často i na betonové sloupy elektrického vedení nebo na ocelové sloupy veřejného osvětlení – i když ve městech na tyto hladké povrchy často používáme samolepicí značky. Na hladkých površích vypadá samolepka líp, trvanlivost má taky a je to rychlejší.
 
BUSHMAN: Malujete od ruky, nebo máte šablony?
PAVEL: Značka má rozměr 10 x 10 centimetrů a používáme šablony, i když značkaři, kteří značí dlouho, to už mají v ruce. Jako měrka funguje i štětec, na kterém máme těch deset centimetrů označených. Vždycky je ale lepší použít šablonu, obzvlášť na betonových sloupech, kde si značku pomocí šablony předkreslíš tužkou a pak vybarvíš.
 
BUSHMAN: Jak dlouho trvá jednu značku namalovat?
PAVEL: Pár minut. Ale jsou místa, kde přijdeš na rozcestí a strávíš tam tři čtvrtě hodiny, protože potřebuješ značek namalovat spoustu, aby bylo správně vyznačeno na všechny strany, aby tam turista v žádném případě nebloudil. Není to jen o malování značek, často taky prořezáváme plevelné dřeviny nebo je potřeba uříznout nižší větev na stromě. Proto je nejlepší dělat obnovu trochu později na jaře, když už příroda začne více žít a zarůstat, a ne hned, jak sleze sníh.
 
BUSHMAN: Co všechno tedy značkař nese s sebou?
PAVEL: Máme dřevěný nosič, ve kterém si neseme skleničky s barvami: jednak barvu trasy, kterou obnovujeme, případně tras křižujících nebo v souběhu, samozřejmě bílou, která je barvou zvýrazňující, a pak ještě hnědou.
 
BUSHMAN: Jako podkladovou?
PAVEL: Ne ne, značka se musí namalovat najednou. Hnědá slouží k tomu, že na betonových sloupech je potřeba značku orámovat, aby byla viditelná, protože bílá na světle šedém podkladu moc „nesvítí“. Také se používá jako zastírací: když značíme na stromech, tak za tři roky strom vyroste a značka se zvětší a nemá už požadovaných 10 x 10 centimetrů. Značkař takovou značku očistí, znovu namaluje tři pruhy ve správné šířce, a co přebývá, zakryje hnědou. Na smrku to z dálky v podstatě nepoznáš, protože barva má odstín smrkové kůry.
 
BUSHMAN: Mají všechny značky svůj rodný list? Máte každou značku evidovanou?
PAVEL: To by bylo strašně moc práce a nebylo by to efektivní, protože se to při obnově mění. Co evidujeme, jsou informační místa, kde máme vyvěšené směrovky a tabulky. U každé víme, i jakým způsobem jsou tabulky a směrovky instalovány.
 
BUSHMAN: Směrovky a kilometrovníky s sebou při obnově značení asi nenosíte…
PAVEL: Ne, ale při obnově značkaři na každém rozcestí s informačními prvky vyplňují formulář, kam zapisují stav tabulek, směrovek, dřevěných nebo ocelových směrovníků, případně i turistických vývěsních map. Informace se při odevzdání značkařského příkazu dostanou k předsedovi značkařského obvodu, a ten už ví, kde a jaké směrovky bude potřeba v následujícím období vyměnit nebo kde je potřeba co nejrychleji směrovky doplnit. Máme škálu hodnocení stavu, a pokud jsou už ve stavu tři, je třeba je objednat. Občas směrovka chybí, protože ji někdo odcizil – i to se stává, naštěstí ne moc často. V lesích může dojít k poškození i neúmyslně, když třeba vyvážejí dřevo a zavadí o ni strojem.
 
BUSHMAN: Jakou máte roční bilanci: víc nově označených kilometrů, nebo zaniklých?
PAVEL: Držíme se v trendu, že počet kilometrů nám pravidelně narůstá. Je to kolem sta kilometrů za rok, což není závratné tempo.
 
BUSHMAN: A mělo by být?
PAVEL: Myslím, že ani nemusí. Síť tras je u nás hodně hustá, ale občas se najdou místa, kde stojí za to novou trasu vést a zavést turisty na místa dosud nepoznaná nebo nově zpřístupněná. Cenu to má a je potřeba se nad tím zamýšlet. Stejně tak každoročně část tras zaniká. Důvody jsou různé: rušíme třeba takové, které vedou po asfaltových cestách a už nejsou pro turisty tak zajímavé, nehledě na to, že tam třeba před deseti, patnácti lety neprojelo auto nebo byl provoz minimální, ale dnes v okolí vzniklo nějaké sídlo nebo cesta začala fungovat jako spojnice dvou osad nebo míst trvalého bydlení, takže provoz zhoustl a pro turisty je to nebezpečnější. Pak se snažíme najít alternativu, kdy trasu sundáme z komunikace na lesní nebo polní cestu, méně frekventovanou. Někdy to lze, někdy ne.
 
BUSHMAN: Jak dlouho trvá a co všechno se musí připravit, než vznikne nová trasa?
PAVEL: Vždy někdo přijde s návrhem, když například vznikne nové zajímavé místo, třeba nová rozhledna na kopci – pak je dobré ji zařadit nebo napojit do sítě značených tras. To mají v kompetenci naše krajské komise značení, které se scházejí čtyřikrát do roka, a na nich se rozhoduje, kde a jak nová trasa vznikne. K jednání se dodávají podklady, jako je zákres trasy, stručný popis…
 
BUSHMAN: Zakreslujete do existujících map, nebo vyrážíte rovnou do terénu?
PAVEL: Je potřeba i průzkum v terénu. Nejdřív vzniká návrh z map, pak to ale někdo ze značkařů musí projít, aby zjistil, jak je trasa průchodná v terénu a jestli je vůbec značitelná. V mapách jsou někdy cesty nebo pěšiny, které v terénu nejsou, nebo se naopak v terénu najde něco, co v mapách není, a zjistí se, že je to dobře průchodné. Dále se zjišťují majetkové poměry na pozemcích, po kterých chceme jít, potřebujeme souhlas majitelů, že tam trasa může vést. Jakmile je rozhodnuto, kudy trasa povede, určí se informační místa a jak budou umístěné směrovky a tabulky, které se následně pro celou trasu objednají.
Administrativně je toho docela dost na přípravu, než se vydá značkařský příkaz značkařům jděte od bodu A do bodu B a vyznačte to zelenou pásovou značkou. Snažíme se ve stejné době vyvěsit směrovky i vyznačit trasu, aby to bylo vše kompletní. Jakmile je hotovo, nově vzniklou trasu zakreslujeme do naší mapové evidence a předáváme naší dceřiné firmě Trasa, která vydává zelené turistické mapy 1:50 000 Klubu českých turistů. A máme i dohodu o spolupráci s Mapy.cz.
 
BUSHMAN: Máte nějaké pravidlo, že od jedné značky musí být vidět na další?
PAVEL: Nemusí, záleží na schůdnosti a členitosti terénu. Pokud trasa vede po polní cestě, kde kolem nejsou žádné stromy ani křižovatka, tak není potřeba husté značení, ale platí pravidlo, že nejpozději po 250 metrech značka být musí, aby se turista ujistil, že jde správným směrem. V naší značkařské hantýrce takové značce říkáme „útěchová“ nebo „útěchovka“.
 
BUSHMAN: KČT značí i cyklotrasy – máte na ně speciální oddělení značkařů?
PAVEL: Pod radou značení jsou dvě sekce. Sekce turistického značení se stará jak o pěší trasy, tak částečně i lyžařské trasy a terénní cyklotrasy značené pásovým značením. Podobně jako pásová pěší značka se ta cyklistická skládá ze tří pruhů, akorát namísto bílých jsou pruhy žluté a vedoucí barva je červená, modrá, zelená nebo bílá a značka má 14 x 14 centimetrů. Hodně jich je třeba v Královéhradeckém kraji, na Broumovsku, v Adršpachu, Krkonoších a podobně. A pak máme samostatnou sekci cykloznačení, která se stará o silniční cyklotrasy, jež vedou většinou po zpevněných cestách, často silnicích IV. třídy a lesních a polních cestách. Ty jsou značené dopravními žlutými značkami, kterých jsou tři typy: malá s číslem cyklotrasy, bez šipky nebo se šipkou, pak směrovky většinou se dvěma cíli, které ti dávají informaci, kam trasa vede a vzdálenost k cílům. A pak velké tabule, návěstí před křižovatkou, pokud je průjezd křižovatkou složitější nebo se křižuje víc cyklotras.
 
BUSHMAN: Ty obnovujete taky v tříletém cyklu?
PAVEL: U silničních cyklotras je systém obnovy trochu jiný, celá síť se kontroluje a značení doplňuje pravidelně každý rok.
 
BUSHMAN: Koukal jsem, že spolupracujete taky s projektem Stezka Českem…
PAVEL: Je to hit letošního roku. Projekt vymyslel Martin Úbl a dal se s námi dohromady. Spousta lidí vyhledává dlouhé treky v zahraničí, a byť my u nás máme velké množství značených tras, tak tady nic takového oficiálně nebylo. Ano, jako klub jsme dělali dálkové nebo etapové pochody okolo České republiky, ale oni to uchopili trochu jinak, opravdu po vzoru zahraničních treků, a stezka má úžasnou odezvu mezi spoustou lidí napříč generacemi. Vede kolem celé republiky, severní a jižní stezka, vždy od nejzápadnějšího na nejvýchodnější bod. Další lidé se díky tomu jiným způsobem přitáhli k turistice a pohybu v přírodě.
 
BUSHMAM: Berou to víc jako sport?
PAVEL: Je to určitý výkon, ale nejen ten. Chodí ji lidé, kteří si trasu rozplánují třeba na pět let a postupně ji obejdou celou. Téměř ze sta procent je vedená po našich značených trasách, jen místy jsou na ní spojky, aby se nemuselo obloukem.
 
BUSHMAN: KČT stezku doznačuje? Používáte pro ni speciální značku?
PAVEL: Zatím ne. Zvažujeme další možnosti doznačení nebo dodání nějakých prvků do terénu, ale nechceme ho moc zaplevelit. Máme zkušenosti, že když se na směrovkách objeví něco nového, co není dostatečně zpropagované mezi veřejností, tak se množí dotazy, co nový piktogram znamená, a to už není úplně dobře, protože si zakládáme na tom, že značení je v celé republice jednotné a srozumitelné. Ale jsou projekty, kde jsme souhlasili, že piktogramy budou – viz třeba Svatojakubská cesta, protože to je fenomén mezi turisty obecně známý a je napříč celou Evropou.
 
BUSHMAN: Nedávno u nás dostala jedna trasa evropský certifikát Leading Quality Trails – Best of Europe. Trochu mě překvapilo, že my jako velmoc usilujeme o evropský certifikát.
PAVEL: Kolébkou této certifikace je Německo, potom ji převzala Evropské asociace turistických klubů a dnes má tento certifikát jen něco přes dvacet tras v rámci Evropy, z nichž jedna je u nás. Vede z Tábora kolem Lužnice do Bechyně a dál do Týna nad Vltavou.
 
BUSHMAN: Předpokládám, že při certifikaci se nehodnotí jen kvalita značení…
PAVEL: To je jen jedna z mnoha součástí, podmínek je velmi mnoho. Důraz je kladen na to, aby trasa vedla zajímavými místy a prostředím, byla členitá a pestrá, je stanoven poměr tvrdých povrchů oproti měkkým přírodním. Na trase kolem Lužnice jsme kvůli tomu část trasy překládali z asfaltky na pěšinu podél řeky. Hodnotí se jak celá trasa, v našem případě asi 55 kilometrů, tak i denní a čtyřkilometrové úseky, a podmínky musejí být splněny v každém z nich. U nás je hodně krásných tras nádhernými místy, ale nesplníme podmínky certifikace právě kvůli povrchu. Typicky třeba na Šumavě, kde hodně tras vede po asfaltových komunikacích poblíž hranic.
 
BUSHMAN: Co je největší výhodou certifikace?
PAVEL: Natáhne turisty do regionu. Certifikovaných tras v rámci Evropy není mnoho a turisté na nich mají jistotu, že se jim dostane služeb, které očekávají. V podmínkách je mimochodem hodnocená i kvalita služeb na trase: možnost přespání, občerstvení, stravování i veřejné dopravy. Hlavním iniciátorem byla destinační agentura Toulava, která si domluvila dotaci od Jihočeského kraje, zejména na informační tabule. My jsme řešili značení a certifikaci jako takovou.
 
BUSHMAN: To jsou vlastně příjemné problémy, řešíte i nějaké nepříjemné?
PAVEL: Často se setkáváme s určitou bezohledností na trasách. Když jsou třeba společně vedené pěší a cyklotrasy, bývá to tam poslední dobou čím dál nebezpečnější, protože uživatelů přibývá a některé úseky jsou přelidněné. Na vyasfaltovaných trasách jezdí cyklisté rychleji, rozrůstají se možnosti přesunu, takže po nich jezdí na bruslích, elektro- i normálních koloběžkách, do toho jde rodinka s kočárkem a k tomu ještě někdo se psem na dlouhém vodítku… to máš hned o problém postaráno. A spousta uživatelů tras se nechová adekvátně k přírodě a tomu hezkému, co tady máme, a nechávají po sobě binec.
 
BUSHMAN: Může se značení ještě někam posunout? Chodilo se pěšky, přidaly se cyklostezky, všechno se vyvíjí, modernizuje…
PAVEL: Občas po nás chtějí vyznačit trasy pro nordic walking, sami značíme trasy pro vozíčkáře, ale jak už jsem říkal: snažíme se hlavně udržet vysoký standard a srozumitelnost značení pěších tras a cyklotras.

 

Velká letní soutěž BUSHMAN a KČT

Hledáš na léto inspiraci, kam vyrazit s dětmi či přáteli? Máš štěstí, že jdeš kolem, protože pro tebe máme ve spolupráci s Klubem českých turistů připravenou Velkou letní soutěž o 100 atraktivních cen. A hlavně: podíváš se díky ní na spoustu parádních míst po celém Česku! Podrobnosti najdeš pod tímto odkazem.
Na cestu se také můžeš vybavit tematickým BUSHMAN tričkem KČT, které máme v pánské, dámskédětské variantě. Už víš, po které značce v něm vyrazíš?
Cookies nejsou sušenky
Sbíráme anonymní data a měříme, abychom náš web mohli dále vylepšovat. Souhlasíš se sběrem cookies?