„Banát není skanzen. Je to živá vesnice s budoucností,“ říká Štěpán Slaný, zakladatel hudebního festivalu uprostřed českého Rumunska
6. 8. 2025
Festival Banát je víc než hudební událost – je to most mezi českou historií, živou komunitou a současným světem. V rumunském Eibenthalu ho už čtrnáct let pořádá Štěpán Slaný, který v rozhovoru odhaluje nejen příběh vzniku festivalu, ale i jeho hlubší smysl: citlivě a s respektem probudit potenciál regionu, udržet tradice a zároveň se dívat vpřed. Právě proto se partnerem festivalu stala i značka BUSHMAN – společně sdílíme úctu k přírodě, kultuře i odpovědnému přístupu k životu.
Kdy jste poprvé přijel do oblasti Banátu (české vesnice Eibenthalu) a co vás tam natolik okouzlilo, že jste dnes s těmito místy neoddělitelně spojen?
Bylo to tuším v roce 2006, kdy jsem byl vyzván svou tehdejší přítelkyní, současnou manželkou, k poznání jejího rodného kraje. Anetka má na Eibenthale značnou část rodiny a s jejími rodiči jsme vyrazili na cestu z České Lípy až do místa, kde se stále mluví česky, dodržují se tradice a zvyky. Ačkoliv tehdy trvala cesta přes 15 hodin, byl to pro mě velmi specifický pocit. Po úzké rozbité cestě jsem přijel do českého údolí, kde jsem byl skvěle přijat a našel si tam mnoho přátel. Jedním z nich byl i Tibi Pospíšil, můj současný parťák. Stylově mě protáhl první večer vesnicí, i díky němu jsme si nakonec s mým spolužákem z gymplu, Honzou Dubnem, společně koupili malý domeček, který jsme pojmenovali U Medvěda. Tam začalo celé naše dobrodružství.
Koupě domu je ale jedna věc, organizace festivalu druhá. Jaký byl tedy váš impuls pro jeho založení? A proč zrovna festival zaměřující se na hudbu?
Začali jsme se věnovat „turistickému ruchu“ ve vesnici, kde právě spadly antracitové doly a po důlním neštěstí chtěla většina obyvatel z této zaprášené vesničky odejít. My jsme tak začali objevovat skrytý potenciál Eibenthalu. Krásná příroda, atmosféra, český jazyk, to všechno byly věci, které pro místní byly automatické. Neuvědomovali si, jaký širší přínos pro ně mohou mít tak jednoduché věci, které byly a jsou běžnou součástí jejich života.
První rok do vesnice přijelo asi 50 turistů, veškerá spotřeba v naší hospůdce tak šla většinou za námi třemi a našimi kamarády. Další rok jsme ukecali náš českolipský gympl, aby se sem vydal na školní expedici. Tak se všechno začalo pomalu rozjíždět. V roce 2012 jsme vstoupili do jednání s Člověkem v tísni, který dříve pořádal menší hudební akce v jiných českých vesnicích právě pod názvem Festival Banát. Projevili jsme zájem o aktivní spolupráci a po pár týdnech příprav nám celá akce tak nějak samovolně spadla do klína. A tak jsme ji začali pořádat sami.
Místní komunita je nepochybně specifická, ovlivňuje ji nějak konání festivalu? Co jí přináší?
Festival má několik rozměrů a důvodů, proč ho pořádáme. Zásadní je propagační efekt pro celou oblast. Téměř všechny mediální výstupy vznikají díky této akci. Na Banát se s námi vypraví novináři, kteří píší nejen o festivalu, ale o celé oblasti. Důležitým prvkem v propagaci jsou ale i samotní návštěvníci, kteří si domů odvezou specifické banátské DNA, a také kapely, které zde vystupují bez nároku na honorář. Pro většinu kapel je to velmi zásadní hraní v jejich festivalovém létě, i jejich výstupy na sociálních sítích pomáhají Banátu dostat se do mnoha českých domácností.
Kolik lidí se na přípravě festivalu podílí a jak dlouho celý proces trvá?
Festival děláme vlastně ve třech a postupně se k nám přidávají ostatní kolegové. Nejdříve začínám já. Mám na starosti program, který ladím hned po skončení aktuálního ročníku. Následuje nasmlouvání dopravy a poté již naskakuje Honza, který vládne rezervacím a logistice. Pak přichází čas pro lokální tým v čele s Tibim, který musí všechno na Eibenthale připravit.
Letos nás čeká 14. ročník, už jsme docela sehraný tým. Byť se každý rok se stane něco nového (pozitivního i negativního), díky zkušenosti a znalosti prostředí se s tím už umíme poprat. Je docela úsměvné vzpomínat na první ročník… podium jsme stloukli z kmenů, co jsme porazili v lese, a celé to byl velký punk. Do vesnice přijely velké kapely jako Divokej Bill nebo Mňága a Žďorp.
Že na festival přijede kapela, to se může zdát jako běžná věc. Ovšem Banát není za rohem… takže předpokládám, že logistika není zrovna snadná – nejen z hlediska účinkujících, ale i návštěvníků. Můžete stručně přiblížit, jak celý proces přípravy festivalu probíhá?
Logistika je asi nejšílenější proces celého festivalu. Dostat přes tisíc lidí až na Eibenthal je každoroční výzva. Do roku 2016 jsme jezdili pouze autobusy. Když máte na rezervacích víc lidí, přidáte autobus a jedete prostě dokola. Jednoduché. Jenže od roku 2015 nám imponovala myšlenka vypravení vlastního vlakového speciálu. To nám zabralo dva roky příprav a v roce 2017 vyjel z Prahy nejdelší osobní vlak Evropy – dlouhý přes půl kilometru! To byl vlastně zásadní organizační zlom našeho festivalu. Češi jsou národem šotoušů (milovníků mašin, pozn. red.), takže festival díky věhlasu našeho vlaku narostl a vešel více ve známost.
Každý rok jsme pak vlak postupně vychytávali, až jsme se dostali do situace, kdy si i tuhle logistickou fázi vlastně organizujeme sami, sháníme si licence, vozy, catering. Celé to skládáme s Honzou a pár podporovateli. Protože to ale začínala být nuda, už pár let jsme se ze srandy bavili o letecké dopravě. Letos 19. srpna tak z Prahy odletí festivalový let do Bělehradu, což je nejbližší letiště od Eibenthalu. Začíná další výzva, další etapa našeho festivalu.
Byť logistika je zjevně sama o sobě výzvou, zajímalo by mě, zda je skutečně tou největší – nebo jste v rámci organizace během předešlých ročníků narazili ještě na nějakou jinou „překážku“?
Z hlediska výzev byl naprosto zásadní zmiňovaný první ročník. Naše festivalové zkušenosti byly totiž mizivé. Já s Honzou jsme všehovšudy byli na jedné Benátské noci v České republice. Tibi na žádném festivalu nebyl a pro místní krajany to bylo uchopitelné ještě hůře. Díky tomu se náš festival stal takovým mixem mezi krajany, návštěvníky a organizátory. Již zmíněným zlomem pak bylo první vypravení vlaku. A teď vlastně čelíme další výzvě v řadě. Po letech se totiž ohledně festivalu rozvířily menší vášně. Ne každý kolem nás nám drží palce a byly kolem nás různé specifické vlivy, které nám kazily atmosféru.
Jaké vlivy máte na mysli?
Díky naší aktivitě jsme se stali přirozeně vizibilní a máme pocit, že víme, kam by se měla oblast ubírat a jak by měla pracovat se svým potenciálem. Celé to ale začalo narážet do různých míst, kde do té doby seděli v klidu lidé, kteří tuhle oblast neměli zájem rozvíjet a dávat jí víc, než si z ní brát. Takže roztleskat náš minitým a najít motivaci tohle prostředí zlomit, se ukázalo nakonec jako největší výzva za poslední dva roky. Ten letošní festival je prvním výsledkem.
Nejen v souvislosti s konáním hudebních akcí je dnes důležitým tématem také udržitelnost, ostatně, pro BUSHMAN je to také jedna z klíčových hodnot. Jak k tomuto tématu přistupujete?
Udržitelnost celé české oblasti je pro nás vlastně tématem číslo jedna. Snoubí se v něm všechno a celé je to o práci s místním potenciálem. V Banátu není potřeba vymýšlet nic zásadně nového, jen přistupovat k věcem s pokorou. Tato oblast je v sevření tří národních parků, české vesnice si udržují svůj jazyk, tradice a zvyky již dvě stě let. Festival byl vlastně zásadním nástrojem pro naši vesnici. Na Eibenthal začali jezdit turisté, kteří jsou srdcem cestovateli, díky výběru chytrých kapel přijíždějí i návštěvníci, kteří ke krajanům jedou na návštěvu, ale zároveň jim dokáží přes služby, kde se pravidelně každý den potkávají, ukázat cestu, jak by to celé mělo vypadat.
Za dobu, co festival děláme, naše vesnice odvedla obrovský kus práce. Bez nadsázky říkáme, že jsme nejčistší vesnicí v Rumunsku, kolem Eibenthalu vede 250 kilometrů značených cest, chceme být vesnicí rozkvetlou, plnou zvyků a zároveň naprosto přirozenou.
Banát je sám o sobě svébytným prostředím. Snažíte se nějak udržet rovnováhu mezi zážitkem návštěvníků a ochranou místního prostředí i komunity?
Prvním krokem v tomto směru je výběr kvalitního programu. Do Banátu zveme vystupující, kteří sem pasují, mají kolem sebe chytré publikum, které sem jede s respektem. Hodně lidí tuhle akci démonizuje naprosto neoprávněně, jelikož zde nikdy nebyli. Zásadní věcí je pak to, co vzniká na místě. Je to skvělý koktejl místních krajanů, kdy jsou téměř všichni zapojení do organizace, služeb a ubytování, návštěvníků a vystupujících. Po pár dnech se všechny rozdíly smažou, je jedno jestli jste krajan, návštěvník nebo návštěvník s kytarou, co čeká tři dny na své vystoupení. Všichni jsou na jedné lodi.
Máte pocit, že lidé dnes (ostatně, máte srovnání delší víc než dekádu) vyhledávají spíše autenticitu, klid, příběh a opravdovost, kterou v sobě Banát má?
Tohle je hrozně těžká, ale o to víc důležitá otázka. Setkáváme se určitou skupinou osob, která do české oblasti Banátu míří právě za tou autenticitou, kterou si však mylně zaměňuje s určitou touhou po skanzenovosti. Nejhorší je upírat právo na moderní život ostatním, když ho sám v Čechách žiji. Druhou stránkou je správný přístup k místnímu potenciálu – umět ho využít a pracovat s ním. Často se s naším projektem na Eibenthale dostáváme do hledáčku zájmu kritiků, kteří řeší, zda služby, které nyní Eibenthal nabízí, se již moc nevymykají průměru této oblasti. Pro nás je však festival, obnova různých kulturních akcí s odkazem k historii a zvykům, česká restaurace, rozvoj služeb i investice do turistického potenciálu jasnou cestou, jak naši vesnici zachránit.
V roce 2006 po pádu dolů to byla vesnice, které nikdo nedával šanci a nikdo sem nejezdil. Nyní jsme v situaci, kdy se za posledních pár let vrátilo jedenáct mladých rodin s dětmi. Máme plnou školu i školku. Roste nám kvalita komunitního života, šijeme kroje, čistíme přírodu, hrajeme fotbal na novém hřišti. To vše v prostředí, které vnímáme s pokorou a citem. Tohle je za nás ta opravdovost a autenticita. Nemá cenu hrát si na skanzen bez budoucnosti. To se děje na mnoha světových místech, přitom právě ten skanzen je často jenom byznysová léčka pro turisty.
Co byste si přál, aby si každý návštěvník Banátu „odvezl“ domů – kromě prachu na botách a nových přátelství?
Naše republika špatně pracuje s krajany, málo si váží toho, že čeští krajané jsou zásadní reklamou našeho státu. Jen málokdo si uvědomuje, jaké Češi mají postavení v Rumunsku či Srbsku a jak moc toto povědomí pomáhá otevírat ekonomické příležitosti pro Českou republiku. Do toho se nově zakomponuje možnost volby ze zahraničí z místa svého bydliště, pro mnoho krajanů je to zcela zásadní věc, vrátí se tím tak trochu do České republiky. Tihle krajané možné nezažili dobu Františka Palackého, nezažili složité milníky naší historie nebo triumf v Naganu, ale přitom jsou Čechy možná mnohem víc, než lidé, kteří v dnešní době mávají vlajkami po náměstích a oblékají zrcátka svých Golfů do českých národních barev.
Česká oblast v Banátu se rozlohou podobá našim dvěma okresům, je to naše kulturní dědictví, kde žijí lidé, kteří si uchovali 200 let své tradice, zvyky a vztah k vlasti. Pro mě osobně je důležitý každý návrat do Čech, otevření sociálních sítí, čtení prázdných názorů na svět, prázdných řešení od lidí, kteří nejsou schopni převzít odpovědnost za to, co mají před plotem. Přitom se máme úplně skvěle. A jen proto, že málo cestujeme, si toho nevážíme. Tohle bych si přál, aby si z této oblasti odvezl každý.
Více informací o festivalu Banát, který se letos koná v termínu 20 –23. 8. 2025, najdete zde.
Bylo to tuším v roce 2006, kdy jsem byl vyzván svou tehdejší přítelkyní, současnou manželkou, k poznání jejího rodného kraje. Anetka má na Eibenthale značnou část rodiny a s jejími rodiči jsme vyrazili na cestu z České Lípy až do místa, kde se stále mluví česky, dodržují se tradice a zvyky. Ačkoliv tehdy trvala cesta přes 15 hodin, byl to pro mě velmi specifický pocit. Po úzké rozbité cestě jsem přijel do českého údolí, kde jsem byl skvěle přijat a našel si tam mnoho přátel. Jedním z nich byl i Tibi Pospíšil, můj současný parťák. Stylově mě protáhl první večer vesnicí, i díky němu jsme si nakonec s mým spolužákem z gymplu, Honzou Dubnem, společně koupili malý domeček, který jsme pojmenovali U Medvěda. Tam začalo celé naše dobrodružství.
Koupě domu je ale jedna věc, organizace festivalu druhá. Jaký byl tedy váš impuls pro jeho založení? A proč zrovna festival zaměřující se na hudbu?
Začali jsme se věnovat „turistickému ruchu“ ve vesnici, kde právě spadly antracitové doly a po důlním neštěstí chtěla většina obyvatel z této zaprášené vesničky odejít. My jsme tak začali objevovat skrytý potenciál Eibenthalu. Krásná příroda, atmosféra, český jazyk, to všechno byly věci, které pro místní byly automatické. Neuvědomovali si, jaký širší přínos pro ně mohou mít tak jednoduché věci, které byly a jsou běžnou součástí jejich života.
První rok do vesnice přijelo asi 50 turistů, veškerá spotřeba v naší hospůdce tak šla většinou za námi třemi a našimi kamarády. Další rok jsme ukecali náš českolipský gympl, aby se sem vydal na školní expedici. Tak se všechno začalo pomalu rozjíždět. V roce 2012 jsme vstoupili do jednání s Člověkem v tísni, který dříve pořádal menší hudební akce v jiných českých vesnicích právě pod názvem Festival Banát. Projevili jsme zájem o aktivní spolupráci a po pár týdnech příprav nám celá akce tak nějak samovolně spadla do klína. A tak jsme ji začali pořádat sami.
Místní komunita je nepochybně specifická, ovlivňuje ji nějak konání festivalu? Co jí přináší?
Festival má několik rozměrů a důvodů, proč ho pořádáme. Zásadní je propagační efekt pro celou oblast. Téměř všechny mediální výstupy vznikají díky této akci. Na Banát se s námi vypraví novináři, kteří píší nejen o festivalu, ale o celé oblasti. Důležitým prvkem v propagaci jsou ale i samotní návštěvníci, kteří si domů odvezou specifické banátské DNA, a také kapely, které zde vystupují bez nároku na honorář. Pro většinu kapel je to velmi zásadní hraní v jejich festivalovém létě, i jejich výstupy na sociálních sítích pomáhají Banátu dostat se do mnoha českých domácností.
Kolik lidí se na přípravě festivalu podílí a jak dlouho celý proces trvá?
Festival děláme vlastně ve třech a postupně se k nám přidávají ostatní kolegové. Nejdříve začínám já. Mám na starosti program, který ladím hned po skončení aktuálního ročníku. Následuje nasmlouvání dopravy a poté již naskakuje Honza, který vládne rezervacím a logistice. Pak přichází čas pro lokální tým v čele s Tibim, který musí všechno na Eibenthale připravit.
Letos nás čeká 14. ročník, už jsme docela sehraný tým. Byť se každý rok se stane něco nového (pozitivního i negativního), díky zkušenosti a znalosti prostředí se s tím už umíme poprat. Je docela úsměvné vzpomínat na první ročník… podium jsme stloukli z kmenů, co jsme porazili v lese, a celé to byl velký punk. Do vesnice přijely velké kapely jako Divokej Bill nebo Mňága a Žďorp.
Že na festival přijede kapela, to se může zdát jako běžná věc. Ovšem Banát není za rohem… takže předpokládám, že logistika není zrovna snadná – nejen z hlediska účinkujících, ale i návštěvníků. Můžete stručně přiblížit, jak celý proces přípravy festivalu probíhá?
Logistika je asi nejšílenější proces celého festivalu. Dostat přes tisíc lidí až na Eibenthal je každoroční výzva. Do roku 2016 jsme jezdili pouze autobusy. Když máte na rezervacích víc lidí, přidáte autobus a jedete prostě dokola. Jednoduché. Jenže od roku 2015 nám imponovala myšlenka vypravení vlastního vlakového speciálu. To nám zabralo dva roky příprav a v roce 2017 vyjel z Prahy nejdelší osobní vlak Evropy – dlouhý přes půl kilometru! To byl vlastně zásadní organizační zlom našeho festivalu. Češi jsou národem šotoušů (milovníků mašin, pozn. red.), takže festival díky věhlasu našeho vlaku narostl a vešel více ve známost.
Každý rok jsme pak vlak postupně vychytávali, až jsme se dostali do situace, kdy si i tuhle logistickou fázi vlastně organizujeme sami, sháníme si licence, vozy, catering. Celé to skládáme s Honzou a pár podporovateli. Protože to ale začínala být nuda, už pár let jsme se ze srandy bavili o letecké dopravě. Letos 19. srpna tak z Prahy odletí festivalový let do Bělehradu, což je nejbližší letiště od Eibenthalu. Začíná další výzva, další etapa našeho festivalu.
Byť logistika je zjevně sama o sobě výzvou, zajímalo by mě, zda je skutečně tou největší – nebo jste v rámci organizace během předešlých ročníků narazili ještě na nějakou jinou „překážku“?
Z hlediska výzev byl naprosto zásadní zmiňovaný první ročník. Naše festivalové zkušenosti byly totiž mizivé. Já s Honzou jsme všehovšudy byli na jedné Benátské noci v České republice. Tibi na žádném festivalu nebyl a pro místní krajany to bylo uchopitelné ještě hůře. Díky tomu se náš festival stal takovým mixem mezi krajany, návštěvníky a organizátory. Již zmíněným zlomem pak bylo první vypravení vlaku. A teď vlastně čelíme další výzvě v řadě. Po letech se totiž ohledně festivalu rozvířily menší vášně. Ne každý kolem nás nám drží palce a byly kolem nás různé specifické vlivy, které nám kazily atmosféru.
Jaké vlivy máte na mysli?
Díky naší aktivitě jsme se stali přirozeně vizibilní a máme pocit, že víme, kam by se měla oblast ubírat a jak by měla pracovat se svým potenciálem. Celé to ale začalo narážet do různých míst, kde do té doby seděli v klidu lidé, kteří tuhle oblast neměli zájem rozvíjet a dávat jí víc, než si z ní brát. Takže roztleskat náš minitým a najít motivaci tohle prostředí zlomit, se ukázalo nakonec jako největší výzva za poslední dva roky. Ten letošní festival je prvním výsledkem.
Nejen v souvislosti s konáním hudebních akcí je dnes důležitým tématem také udržitelnost, ostatně, pro BUSHMAN je to také jedna z klíčových hodnot. Jak k tomuto tématu přistupujete?
Udržitelnost celé české oblasti je pro nás vlastně tématem číslo jedna. Snoubí se v něm všechno a celé je to o práci s místním potenciálem. V Banátu není potřeba vymýšlet nic zásadně nového, jen přistupovat k věcem s pokorou. Tato oblast je v sevření tří národních parků, české vesnice si udržují svůj jazyk, tradice a zvyky již dvě stě let. Festival byl vlastně zásadním nástrojem pro naši vesnici. Na Eibenthal začali jezdit turisté, kteří jsou srdcem cestovateli, díky výběru chytrých kapel přijíždějí i návštěvníci, kteří ke krajanům jedou na návštěvu, ale zároveň jim dokáží přes služby, kde se pravidelně každý den potkávají, ukázat cestu, jak by to celé mělo vypadat.
Za dobu, co festival děláme, naše vesnice odvedla obrovský kus práce. Bez nadsázky říkáme, že jsme nejčistší vesnicí v Rumunsku, kolem Eibenthalu vede 250 kilometrů značených cest, chceme být vesnicí rozkvetlou, plnou zvyků a zároveň naprosto přirozenou.
Banát je sám o sobě svébytným prostředím. Snažíte se nějak udržet rovnováhu mezi zážitkem návštěvníků a ochranou místního prostředí i komunity?
Prvním krokem v tomto směru je výběr kvalitního programu. Do Banátu zveme vystupující, kteří sem pasují, mají kolem sebe chytré publikum, které sem jede s respektem. Hodně lidí tuhle akci démonizuje naprosto neoprávněně, jelikož zde nikdy nebyli. Zásadní věcí je pak to, co vzniká na místě. Je to skvělý koktejl místních krajanů, kdy jsou téměř všichni zapojení do organizace, služeb a ubytování, návštěvníků a vystupujících. Po pár dnech se všechny rozdíly smažou, je jedno jestli jste krajan, návštěvník nebo návštěvník s kytarou, co čeká tři dny na své vystoupení. Všichni jsou na jedné lodi.
Máte pocit, že lidé dnes (ostatně, máte srovnání delší víc než dekádu) vyhledávají spíše autenticitu, klid, příběh a opravdovost, kterou v sobě Banát má?
Tohle je hrozně těžká, ale o to víc důležitá otázka. Setkáváme se určitou skupinou osob, která do české oblasti Banátu míří právě za tou autenticitou, kterou si však mylně zaměňuje s určitou touhou po skanzenovosti. Nejhorší je upírat právo na moderní život ostatním, když ho sám v Čechách žiji. Druhou stránkou je správný přístup k místnímu potenciálu – umět ho využít a pracovat s ním. Často se s naším projektem na Eibenthale dostáváme do hledáčku zájmu kritiků, kteří řeší, zda služby, které nyní Eibenthal nabízí, se již moc nevymykají průměru této oblasti. Pro nás je však festival, obnova různých kulturních akcí s odkazem k historii a zvykům, česká restaurace, rozvoj služeb i investice do turistického potenciálu jasnou cestou, jak naši vesnici zachránit.
V roce 2006 po pádu dolů to byla vesnice, které nikdo nedával šanci a nikdo sem nejezdil. Nyní jsme v situaci, kdy se za posledních pár let vrátilo jedenáct mladých rodin s dětmi. Máme plnou školu i školku. Roste nám kvalita komunitního života, šijeme kroje, čistíme přírodu, hrajeme fotbal na novém hřišti. To vše v prostředí, které vnímáme s pokorou a citem. Tohle je za nás ta opravdovost a autenticita. Nemá cenu hrát si na skanzen bez budoucnosti. To se děje na mnoha světových místech, přitom právě ten skanzen je často jenom byznysová léčka pro turisty.
Co byste si přál, aby si každý návštěvník Banátu „odvezl“ domů – kromě prachu na botách a nových přátelství?
Naše republika špatně pracuje s krajany, málo si váží toho, že čeští krajané jsou zásadní reklamou našeho státu. Jen málokdo si uvědomuje, jaké Češi mají postavení v Rumunsku či Srbsku a jak moc toto povědomí pomáhá otevírat ekonomické příležitosti pro Českou republiku. Do toho se nově zakomponuje možnost volby ze zahraničí z místa svého bydliště, pro mnoho krajanů je to zcela zásadní věc, vrátí se tím tak trochu do České republiky. Tihle krajané možné nezažili dobu Františka Palackého, nezažili složité milníky naší historie nebo triumf v Naganu, ale přitom jsou Čechy možná mnohem víc, než lidé, kteří v dnešní době mávají vlajkami po náměstích a oblékají zrcátka svých Golfů do českých národních barev.
Česká oblast v Banátu se rozlohou podobá našim dvěma okresům, je to naše kulturní dědictví, kde žijí lidé, kteří si uchovali 200 let své tradice, zvyky a vztah k vlasti. Pro mě osobně je důležitý každý návrat do Čech, otevření sociálních sítí, čtení prázdných názorů na svět, prázdných řešení od lidí, kteří nejsou schopni převzít odpovědnost za to, co mají před plotem. Přitom se máme úplně skvěle. A jen proto, že málo cestujeme, si toho nevážíme. Tohle bych si přál, aby si z této oblasti odvezl každý.
Více informací o festivalu Banát, který se letos koná v termínu 20 –23. 8. 2025, najdete zde.
