„Cestování pro mě znamená svobodu a návrat k sobě,“ říká BUSHMAN ambasadorka a cestovatelka Lenny Trčková

Lenny, sama říkáte, že jste „cestovatelka tělem i duší“. Co pro vás ale „cestování“ znamená? A mění se nějak jeho význam ruku v ruce s každou novou destinací, kterou navštívíte?

Cestování pro mne znamená hlavně svobodu a čas, kdy můžu setrvávat se sebou sama. S tím, kdo jsem, bez vyrušování, vlivů, povinností a nároků okolí. A to bytostně potřebuji. Také vnímám, že je pro mne důležité nasávat a poznávat jiné kraje a kultury. Že mě to obohacuje a přináší mnoho dalších rozměrů do života. Poznávám ráda nové lidi, seznamuji se ráda s místními a kamkoliv přijedu, vždy mám nějaký nečekaný zážitek a nespočetně vystoupení z komfortní zóny. Jdu tomu kolikrát cíleně naproti. (smích) 

Z toho soudím, že se ráda necháte cestou překvapit a tak úplně nemusíte mít „vše podle plánu“. Nastala někdy nějaká chvíle, kdy spontánnost změnila směr vaší cesty? 

Přesně takhle jsem se vydala na jednu z mých opravdu srdcových cest. Byla jsem čerstvě po rozchodu a potřebovala jsem někam odjet. Vybrala jsem si (ani nevím proč?!) Kolumbii. Všichni mě od toho zrazovali, že tam přece nemůžu jet sama a že je to nebezpečné. Celkově se ta cesta taky nějak zvláštně nedařila „procesovat“. Už mě ale tlačil termín a potřebovala jsem se rozhodnout pro nějakou destinaci. A najednou mi do cesty přišla Kuba. Absolutně jsem ji neplánovala, ale do té myšlenky jsem se okamžitě zamilovala.
 
A tak jsem si koupila jen letenku a víc jsem neřešila. Letadlo přistálo v jednu hodinu ráno a pamatuji si přesně svůj první nádech. Tu vůni nikdy nezapomenu. Byla to směs suché trávy, květin a vlhkosti. A já se zamilovala. Všude byla tma, na ulici se pohybovaly jen černé stíny, skoro nikde nesvítila světla a nefungoval mi telefon… Nakonec všechno dobře dopadlo. Ale celá moje cesta i pobyt sám by byl na dlouhé povídání, protože to byl jeden příběh za druhým. Kuba tak zůstala v mém srdci na výsostném místě. Stejně jako Kambodža nebo Barma.

Máte poměrně široký záběr, působíte také jako holistická a somatická koučka, takže pracujete s tělem, nervovým systémem a vnitřním prožíváním. Promítá se toto zaměření nějak i do vašeho cestování?

Ano, hodně na svých cestách čerpám a nasávám vědomě všemi smysly a vždy potřebuji vše prožité zároveň integrovat do sebe a svého systému. Proto mi nevyhovuje rychlý maraton a honba za tím, všechno na místě vidět. Jsem spíše „užívač“ a „prožívač“. Potřebuji se kochat krásnými výhledy, cítit vzduch moře nebo oceánu, obdivovat barvy a vůně květin, dívat se na krajinu a prožívat ji skrze sebe. 

Na jaře chystáte tzv. „somatickou cestu“ do Bhútánu. Mohla byste přiblížit, co přesně znamená „somatická cesta“ a proč jste si za tímto účelem vybrala právě Bhútán?

Bhútán je má láska už dvacet pět let. Tak dlouho už na něj čekám! Zatím se mi vyhýbal, ale teď už si ho ujít nenechám. Právě na „somatickou cestu“ mi tato země vyhovuje nejvíce. Somatická cesta je totiž právě o tom prožívání skrze tělo a všechny naše smysly. Jde o vnímání toho, co vidíme, slyšíme nebo cítíme skrze tělo. Představte si například, že se budete dívat do nádherné zelené krajiny, pomalu necháte bloudit vaše oči zleva doprava a najdete něco, co přitáhne vaši pozornost a necháte to na sebe chvíli působit. A potom zkusíte zjistit, jak vám je v těle, když se na tu věc, strom nebo třeba moře, díváte. Vše je o hledání vjemů, které cítíte fyzicky. Možná to bude rozšířený dech, teplo v břiše nebo si všimnete, že máte najednou uvolněná ramena. Nebo se vám možná uvolní myšlenky... 

Úplně stejně je možné zkoumat i další smysly jako sluch – co slyšíme někde v dálce a co blízko nás – nebo i naše hranice a to, jak pevné jsou. Nebo pocit bezpečí a jak se aktuálně cítíme. Je toho zkrátka hodně, co lze zkoumat, a jde o zvědavost a všímavost. 

I po tak malém cvičení najednou zjistíte, že se cítíte dobře a můžete tak zároveň léčit svůj nervový systém. A čím více se na tyto jemné signály těla člověk ladí, tím lépe začne rozumět i sám sobě. Somatická cesta tedy není o žádném náročném cvičení, ale o jemném návratu k sobě. A troufám si říct, že za těch dvanáct dní v Bhútánu se o sobě lidé dozví víc, než možná dosud tušili. Bonusem nám potom budou dechberoucí výhledy v samém srdci Himálaje, buddhistické kláštery, usměvaví lidé a věřím, že i všudypřítomné národní štěstí.

Kdy přesně se na tuto cestu chystáte?

Pojedeme příští rok v dubnu v malé skupince do 12 lidí, takže žádná „masovka“. Chci, abychom si to všichni skutečně prožili. A hlavně, aby se sešli ti, kteří si cestu chtějí nadělit sami sobě. Všímám si totiž nejen na svých klientech, ale i ve svém okolí, kolik času věnujeme všem a všemu ostatnímu kromě sebe. Sebe pak stavíme většinou až na poslední místo.

Cestování – zejména do odlehlejších koutů světa – nám také otevírá oči vzhledem k jiným kulturám. Dostala jste někdy i nějakou „nečekanou kulturní lekci“?

To si nevybavuji. Snažím se vždy respektovat místní zvyky a obzvláště v arabských zemích dodržuji místní pravidla.  Po pravdě – i já sama se tak cítím lépe a zároveň vnímám, že místní to také oceňují a jsou potom přístupnější případnému hovoru nebo kontaktu.

Outdoorové aktivity, ať už jakékoliv, často znamenají i výzvy – změny počasí, náročnost terénu, nekomfortní podmínky. Jaký byl váš nejnáročnější cestovatelský okamžik a jak se vám ho podařilo zvládnout?

Na tyto výzvy jsem obvykle připravená dopředu, ale vzpomínám si na jeden mírně nekomfortní. Bylo to během mé cesty po Srí Lance. Všude je tam obvykle teplo a člověk toho příliš nepotřebuje. Bylo ale jedno místo blízko Nuwara Eliya, kde jsme s kamarádkou mrzly v nevytopeném pokoji, zabalené do všech dek a veškerého oblečení, co jsme měly k dispozici, a nemohly ani spát, jak jsme se třásly zimou. Probděly jsme opravdu celou noc a jen jsme čekaly, až vyjde slunce a aspoň trochu nás zahřeje. Na to jsem opravdu připravená nebyla. Odměnou mi ale bylo probuzení v nádherné zeleni, všeobjímající ticho a čerstvý ranní vzduch. Takže na to vlastně ráda vzpomínám.


Když jste na cestách – ať už ve městě, nebo v terénu – jak vypadají vaše „nezbytnosti v batohu“? Kterou jednu věc byste nikdy nezapomněla – a proč?

Potřebuji mít hlavně dobrý batoh. Ten je pro mne důležitý, protože jsem neustále v pohybu. Ideálně, když je ještě nepromokavý. Také kvalitní ponožky a správné boty na aktivitu, kterou chci absolvovat. Nosím i nůž, dezinfekci, kapesníky a jelení lůj, bez kterého nedám ani ránu. Chybět nesmí ani voda a proteinová tyčinka, protože hlad snáším opravdu špatně.

Jste ambasadorkou BUSHMANu, takže by mě zajímalo, zda je nějaký konkrétní kousek, na který nedáte dopustit – a který vás třeba i pomyslně v terénu „zachránil“?

Budu se opakovat, ale je to batoh. Bushman má batohy s mnoha kapsičkami, do kterých se vejde vše, co potřebuji. Jeden takový se mnou procestoval už tisíce kilometrů. Miluju také podsedák, který mě mnohokrát zachránil, když jsem si chtěla odpočinout na místech, kde nebylo úplně ideální si jen tak sednout na zem. Zbožňuji také termosku na čaj, která se mnou jezdí všude a beru ji s sebou na každou túru. A boty Cruizer! Ty jsou moje oblíbené. Jsou jako tank, protože s nimi můžu projít přes kameny i bahno a nohy jsou v suchu. Navíc jsou váhově akorát a vím, že se na ně můžu spolehnout. 

Cestování a poznávání vzdálených končin často mnohé láká, ale bojí se udělat pomyslný první krok – měla byste na základě vašich zkušeností nějaké doporučení, jak se odhodlat obavy „odhodit“ a prostě vyrazit?

Řekla bych, že nejdůležitější ze všeho je koupit si letenku a být otevřený poznání. Protože když už máte letenku, jen těžko z toho plánu couvnete. Letenka, pojištění a přirozená zvědavost vás obvykle donutí dozařídit vše ostatní a na cestu se vydat. Potom už jen stačí plně se odevzdat životu, ať vás vede, kam má, a věřit, že cokoliv se na cestě děje, je pro vaše nejvyšší dobro.