„Lidé si často neuvědomují důležitost ochrany přírody,“ shrnuje Kryštof Chmel, správce ptačího parku Zbudovská blata

Jste vystudovaný zoolog. Proč jste se rozhodl zaměřit zrovna na ornitologii?

Ptáci mě zajímali už od dětství. Často to začne krmítkem – člověk zjistí, že mu okolo něj něco létá – ale neví co. Když se ptáci hlasově projevují a vy se důkladně zaposloucháte, docela rychle se začnete orientovat v tom „který je který“ a začnete objevovat život kolem sebe. Taky se mi líbí, že jsou ptáci mobilní tvorové, kteří vám nic nedají zadarmo. A v tom je pro mě i výzva: ptáka opravdu najít, zpozorovat a správně určit.

Z dětského zájmu se pak stal předmět studia. Když jsem zamířil na Přírodovědeckou fakultu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, věnoval jsem se ptákům také v diplomové práci. Nakonec jsem navázal i doktorským studiem, díky němuž jsem se dostal i do světa. Časem jsem ale zjistil, že věda není úplně pro mě – psaní vědeckých článků mě tolik nenaplňovalo a ani jsem v tom nebyl extra dobrý. (smích) Tak jsem hledal, kudy se dál vydat…

Tak začala vaše cesta ke správcování parku Zbudovská blata?

Vzal jsem to trošku oklikou. Začala mě bavit truhlařina, které jsem se chvíli věnoval a vyráběl jsem nábytek. Jenže postupně mě to zase začalo táhnout zpátky do přírody a k tomu, co jsem vystudoval. A pak jsem měl jednoduše štěstí. Když jsem se rozhlížel, co bych mohl dělat, přišla iniciativa České společnosti ornitologické zakládat další ptačí parky. Zbudovská blata byla dlouho vytipovaná lokalita s velkým potenciálem, objevily se tam i pozemky k prodeji. Tím, že jsem byl napojený na jihočeské ornitology, správa parku na mě spíš „vyšla“. (smích) Byl jsem ochotný se tomu věnovat – a taky jsem měl čas. Té práce si moc vážím, protože mi dává obrovský smysl.

Jedním z cílů, k nimž Zbudovská blata směřují, je návrat vody do tamní krajiny. Co je vlastně potřeba k tomu, aby se z půdy, která byla odvodněná, stala znovu přírodní podmáčená blata? A proč je to tak důležité?

Je nezbytné znovu nastavit hydrologii tak, aby se voda z luk neodváděla rychle pryč, ale naopak se v území zadržovala a odtékala pomaleji. Když pak zaprší, hlavně na konci zimy a na jaře, louky se „nacucnou“ a vznikne přechod mělké vody do sušších částí. To láká ptáky: v sušších místech můžou hnízdit a v mělké vodě hledají potravu, hlavně bezobratlé vázané na bahno a mělké zamokření.


A kdybyste měl běžnému člověku, který o těchto procesech nic neví, vysvětlit, proč jsou mokřady důležité i pro něj, nejen pro ptáky a další živočichy, co byste mu řekl?

Má to víc rovin. Z hlediska ptáků je třeba říci, že ptáci z otevřené krajiny, ať už mokřadů nebo polí, za posledních zhruba čtyřicet let výrazně ubyli – mluví se až o poklesu kolem šedesáti procent. Souvisí to s intenzivním zemědělstvím. Ptákům tak ubývají zdroje potravy i prostor pro život. Druhá rovina se týká vody a krajiny – vodu potřebujeme zadržovat a ne ji co nejrychleji odvádět pryč. To se řeší hlavně v obdobích sucha, ale je to dlouhodobé téma. A třetí rovina se vztahuje k nám, lidem. Když vstoupíte na území, kde vládne harmonie, kde mají ptáci své prostředí a potravu, je vám tam prostě dobře. Je to místo, kde si dobíjíte baterky. Tenhle aspekt lidé často vůbec nevnímají. 

V dřívějších rozhovorech jste zmiňoval, že byste byl rád, kdyby na Zbudovských blatech zahnízdil ohrožený břehouš černoocasý. Tento pták se v Česku vyskytuje jen v počtu pár kusů a navíc jen v jižních Čechách. To je tak „náročný“ na své obydlí?

U břehoušů je to složité. Potřebují otevřené mokřady, které nezarůstají. Často máme mokřady buď na okrajích rybníků, nebo podmáčená místa v poli či u řeky, která se nechají ladem. Jenže břehouši potřebují přístup k bahnité půdě a k mělkým zamokřeným plochám. A pak je tu ještě jejich věrnost místům. Mají vysokou filopatrii a fidelitu, rádi se vracejí tam, kde se narodili nebo hnízdili. Nové lokality obsazují neradi. Když místní populace zanikne, může trvat velmi dlouho, než další jedinec nové území objeví a začne ho využívat. I proto je jihočeská populace cenná – pořád existuje, pořád se vrací. Je ale velká otázka, jestli se ji podaří udržet.


Jednoho břehouše se vám ale přece jen podařilo odchovat a vypustit. Dočetla jsem se, že sledujete jeho pohyb a čekali jste, jestli poletí dál do Afriky. Jak to dopadlo?

Do Afriky nedoletěl, zůstal v Itálii. Je to takový úspěch neúspěchu. Hnízdní sezona u nás dopadla špatně. Hnízda, která jsme sledovali a snažili se chránit, často padla za oběť predaci dřív, než jsme stihli zareagovat. V jednom případě se nám podařilo vajíčka z opuštěné snůšky zachránit, a tak jsme je předali do Zoologické zahrady Ohrada v Hluboké nad Vltavou, kde mají zkušenosti s odchovem bahňáků. Mládě se skutečně podařilo vypiplat a vypustit. Díky kolegům z České zemědělské univerzity dostalo vysílačku, a tak máme možnost jeho pohyb dále sledovat. 

Říkal jste, že břehouši jsou věrní místu hnízdění. Myslíte, že se tento konkrétní břehouš vrátí zpět do Česka, i když byl odchovaný v zoo?

Myslím, že ano, ale nečekal bych to hned. Mladí ptáci se první rok často toulají, někdy se na hnízdiště vrátí, jindy si rozšiřují obzor nebo zůstanou v jižní Evropě. Pokud bychom měli čekat návrat, tak spíš až v další hnízdní sezoně, pokud bude vysílačka fungovat. Je solární, ale může se opotřebovat uchycení, a navíc mladí ptáci často zahynou třeba kvůli kolizím s dráty elektrického vedení nebo v důsledku predace. 

Když se ještě vrátím k obnově přírodního parku: u podobných projektů bývají hlavní otázkou peníze. Je to tak i u Zbudovských blat – a to i vzhledem k tomu, že jste první výkup půdy řešili crowdfundingem?

O peníze jde vždy až na prvním místě. Ve výkupech půdy pokračujeme, i nadále je financujeme primárně z darů našich podporovatelů, obvykle nadšených jednotlivců, což je úžasné. Když vypíšeme výzvu, peníze se často vyberou rychle. Jsme za to moc vděční a někdy si i říkáme, jestli toho po lidech nechceme moc. Do budoucna bychom ale rádi našli i větší podporovatele, třeba firmy, protože zatím zvládáme kupovat spíš jednotky hektarů. Cíl u Zbudovských blat je zhruba sto hektarů a teď máme necelých třináct… Takže aby to území fungovalo jako celek, musíme ještě pořádně zabrat.

Co je podle vás dnes největší slabina ochrany přírody v Česku – politika, legislativa, financování, veřejné povědomí… nebo něco úplně jiného?

Těžká otázka, ale pro mě je to hlavně neuvědomění si, že přírodu opravdu potřebujeme. Lidé to někdy vnímají tak, že chráníme nějakého ptáka. A co se stane, když vymře? Nic… Ale ono to není tak snadné. Některé druhy jsou takzvané deštníkové: abyste v lokalitě udrželi třeba břehouše, musíte vytvořit kvalitní prostředí, které pak drží spoustu dalších organismů. A když tím územím procházíte, cítíte, že to funguje. Takže myslím, že ochrana přírody musí jít hlavně odspoda, aby o ni lidé sami stáli. Politika se mění, někdy je to lepší, někdy horší, ale bez toho, aby lidé považovali ochranu přírody za důležitou, se nikam dlouhodobě neposuneme. 

Stáváte se novým ambasadorem BUSHMANa a budete oblečení testovat přímo na Zbudovských blatech. Co bude podle vás pro bushmanské kousky v terénu největší zatěžkávací zkouška?

Pokud se nám podaří území víc zamokřit, nebo bude dobrá sezona, tak je jasné, že v praxi půjde především o voděodolnost. A pak samozřejmě odolnost při práci. Je rozdíl mezi oblečením na monitoring ptáků, kdy člověk chodí s dalekohledem, a oblečením na práci, kdy se brodíte bahnem, něco kopete, ořezáváte vrby a podobně. (smích) 

Foto: Renata Urbanová, Martin Sládeček, Marek Mejstřík, Tomáš Hájek, Vilém Hrdlička a Kryštof Chmel