„Tugela je vodopád, který si musíte zasloužit,“ říká cestovatel Martin Šíl. Jak začalo dobrodružství, které skončilo světovým prvenstvím?
13. 11. 2025
Martin Šíl, cestovatel, filmař a dobrodruh, před pár dny představil filmový dokument o jihoafrickém vodopádu Tugela Falls. Se svým týmem jej přeměřil – a ukázalo se, že se jedná o nejvyšší vodopád světa. Jak ale vůbec nápad „přeměřit vodopád“ vznikl, nakolik náročný celý proces byl a proč od prvního měření do vzniku dokumentu uplynulo dlouhých jedenáct let?
Martine, přeměřit jeden z nejvyšších vodopádů světa Tugela Falls, to zní jako pořádná výzva. Co vás k takovému nápadu přivedlo?
Byla to téměř náhoda. V roce 2013 jsme byli s dětmi na dovolené v Africe a kolem Tugela Falls jsme projeli, aniž bychom věděli, že tam vůbec je. Až po návratu domů jsme zjistili, že jsme vodopád minuli. A protože jsme už měli s kamarády v plánu vydat se následující rok stejným směrem a fotit, tak jsme se rozhodli, že vodopád do našeho cestovního itineráře přidáme. Začal jsem si o něm zjišťovat víc informací a narazil na kontroverze ohledně jeho výšky. A pak už šlo vše ráz na ráz. Takže ano, byla to náhoda… ale jak se říká, ta vždy přeje připraveným.
Jak se ale na takovou výpravu připravit, aby vás nic nepřekvapilo?
Něco vás překvapí vždycky. (smích)
Měření vodopádu asi taky nebude úplně snadná věc. Jak vůbec probíhá?
To jsme se taky snažili zjistit. Na začátku jsme použili barometr, takže jsme postupovali stejně, jako se kdysi měřil Angel Falls (dnes Kerepakupai Merú). A barometrem jsme naměřili přes 1 100 metrů, takže jsme si řekli, že má cenu ověřit tohle číslo přesnější metodou. Na jedné z našich besed jsme se zmínili, že hledáme geodety, kteří by se toho s námi ujali. Po besedě za námi přišel geodet Vláďa Vysloužil, kterému se náš projekt líbil, a nabídl se, že nám s měřením pomůže. Do roka jsme byli zpátky v Africe – tentokrát devítičlenný tým, z toho pět geodetů. Na místě se k nám přidali i místní geodeti – což nám výrazně ulehčilo práci s kalibrací přístrojů. A tehdy jsme vodopád konečně změřili pořádně.
Cestu k vodopádu jste tedy absolvovali vícekrát – byl díky tomu poslední z výstupů už jen „rutinní brnkačka“?
Rozhodně ne! (smích) Nejsem zrovna „young and sporty“… Mentálně jsme sice všichni byli ve skvělé kondici, fyzicky už to ale bylo horší, jen kolega Fanda je ve formě. Ani jeden z těch výstupů nebyl jednoduchý. Jednoduše řečeno, Tugela je vodopád, který si musíte zasloužit. Ale právě to je na tom to hezké. Z dálky vodopád vidíte už z dvanácti kilometrů, pokud máte štěstí na počasí. Ale dojít k jeho patě nebo až na hranu, to je dřina. Cestou překonáváte asi 500 výškových metrů, šplháte po řetězových žebřících, lezete roklí, často i vodou. Většina lidí tam chodí velmi dobře vybavená, mají speciální oblečení, batohy s vestavěnými lahvemi na pití… Ale my, my jsme celou první cestu šli v sandálech. (smích)
Když už je řeč o výbavě, osvědčily se vám na cestě nějaké kousky od BUSHMANA?
Samozřejmě! Já nosím věci od BUSHMANA v podstatě pořád – je to taková moje „uniforma“. Lidi si ze mě dělají legraci, že se snad ani nepřevlékám. (smích) Nejen, že všechno to vybavení dobře vypadá, ale hlavně vydrží. Taky mi vyhovuje, že většina věcí je z bavlny, která je prodyšná a příjemná. A třeba košile rychle schnou, i když se člověk zpotí. Materiály i barvy navíc ladí s přírodou, což je v některých lokalitách dokonce podmínka. Ale když jsme v horách, hodí se mít i něco výraznějšího – kvůli bezpečnosti. Takže si bereme s sebou třeba ostře žlutou pláštěnku.
O měření Tugela Falls jste s týmem vytvořili filmový dokument. Poprvé jste k vodopádu zamířili v roce 2014, dokument ale spatřil světlo světa teprve před pár dny. Proč taková prodleva?
V roce 2014 proběhla „průzkumná výprava“, v roce 2016 následovala ta s kompletní geodetickou výbavou. Pak jsme data poslali do mezinárodní databáze vodopádů – World Waterfall Database – ale reakce byla vlažná, skoro žádná. Měli jsme pocit, že to nikdo neřeší. Chtěli jsme, aby v národním parku byla informační cedule o výšce vodopádu, ale nic se nedělo. Tak jsme si řekli: „Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?“ a v roce 2021 jsme se rozhodli, že cedule prostě sami přivezeme a přimontujeme. (smích) Až tehdy se věci rozhýbaly. Správa parku najednou o celou záležitost projevila zájem – někteří dokonce byli u vodopádu poprvé až s námi. Pak ale ještě dlouho trvalo, než jsem si sám ujasnil, jak má výsledný film vypadat…
Dočetla jsem se, že jste v parku umístili i jednu informační tabulku navíc – a čekáte, kdy si toho někdo všimne. Tedy – už se někdo ozval?
Zatím ne. (smích) Jen kamarád, který mi volal, že ji našel. Jinak ale všechno proběhlo oficiálně – oblast spadá pod UNESCO, takže jsme pro umístění cedulek potřebovali povolení. Správa parku ale byla velmi vstřícná, její pracovníci nám hodně pomáhali, a dokonce nám sami ukázali, kam by chtěli další cedule přidat.
Afriku jste navštívil mnohokrát a často říkáte, že jste se do ní zamiloval. Čím vás tak okouzlila?
Miluju ji kvůli lidem, zvířatům, prostoru – a tomu zvláštnímu klidu. My Evropané máme tendenci všechno plánovat, mít zásoby, jistoty. Tam to funguje jinak. Lidé žijí víc přítomností. Líbí se mi ten pocit, když jsem v krajině úplně sám, kolem mě je jen vesmír, zvířata, pustina. A baví mě i stopy Čechů v Africe – je jich překvapivě hodně. Třeba prameny Nigeru objevil také Čech – Ladislav Pařízek. Nebo Bedřich Machulka, na přelomu 19. a 20. století -byl jedním z nejuznávanějších loveckých průvodců, provázel i Rothschildy nebo Františka Ferdinanda.
A kam vás to táhne dál? Máte už v hlavě nějaký další projekt?
Teď v listopadu jedeme točit film o Čenkovi Pacltovi. To byl první Čech, který prokazatelně stanul na všech pěti obydlených kontinentech. Premiéra by mohla být příští rok nebo nejpozději v roce 2027 – tehdy to bude 140 let od jeho smrti. A pak mám v hledáčku ještě jednoho českého dobrodruha – Ladislava Broma, prvorepublikového filmaře, který utekl před komunisty a stal se podle Hemingwaye „největším žijícím odborníkem na Afriku“. Takže plánů je víc než dost.
Foto: Archiv Martina Šíla
Byla to téměř náhoda. V roce 2013 jsme byli s dětmi na dovolené v Africe a kolem Tugela Falls jsme projeli, aniž bychom věděli, že tam vůbec je. Až po návratu domů jsme zjistili, že jsme vodopád minuli. A protože jsme už měli s kamarády v plánu vydat se následující rok stejným směrem a fotit, tak jsme se rozhodli, že vodopád do našeho cestovního itineráře přidáme. Začal jsem si o něm zjišťovat víc informací a narazil na kontroverze ohledně jeho výšky. A pak už šlo vše ráz na ráz. Takže ano, byla to náhoda… ale jak se říká, ta vždy přeje připraveným.
Jak se ale na takovou výpravu připravit, aby vás nic nepřekvapilo?
Něco vás překvapí vždycky. (smích)
Měření vodopádu asi taky nebude úplně snadná věc. Jak vůbec probíhá?
To jsme se taky snažili zjistit. Na začátku jsme použili barometr, takže jsme postupovali stejně, jako se kdysi měřil Angel Falls (dnes Kerepakupai Merú). A barometrem jsme naměřili přes 1 100 metrů, takže jsme si řekli, že má cenu ověřit tohle číslo přesnější metodou. Na jedné z našich besed jsme se zmínili, že hledáme geodety, kteří by se toho s námi ujali. Po besedě za námi přišel geodet Vláďa Vysloužil, kterému se náš projekt líbil, a nabídl se, že nám s měřením pomůže. Do roka jsme byli zpátky v Africe – tentokrát devítičlenný tým, z toho pět geodetů. Na místě se k nám přidali i místní geodeti – což nám výrazně ulehčilo práci s kalibrací přístrojů. A tehdy jsme vodopád konečně změřili pořádně.
Cestu k vodopádu jste tedy absolvovali vícekrát – byl díky tomu poslední z výstupů už jen „rutinní brnkačka“?
Rozhodně ne! (smích) Nejsem zrovna „young and sporty“… Mentálně jsme sice všichni byli ve skvělé kondici, fyzicky už to ale bylo horší, jen kolega Fanda je ve formě. Ani jeden z těch výstupů nebyl jednoduchý. Jednoduše řečeno, Tugela je vodopád, který si musíte zasloužit. Ale právě to je na tom to hezké. Z dálky vodopád vidíte už z dvanácti kilometrů, pokud máte štěstí na počasí. Ale dojít k jeho patě nebo až na hranu, to je dřina. Cestou překonáváte asi 500 výškových metrů, šplháte po řetězových žebřících, lezete roklí, často i vodou. Většina lidí tam chodí velmi dobře vybavená, mají speciální oblečení, batohy s vestavěnými lahvemi na pití… Ale my, my jsme celou první cestu šli v sandálech. (smích)
Když už je řeč o výbavě, osvědčily se vám na cestě nějaké kousky od BUSHMANA?
Samozřejmě! Já nosím věci od BUSHMANA v podstatě pořád – je to taková moje „uniforma“. Lidi si ze mě dělají legraci, že se snad ani nepřevlékám. (smích) Nejen, že všechno to vybavení dobře vypadá, ale hlavně vydrží. Taky mi vyhovuje, že většina věcí je z bavlny, která je prodyšná a příjemná. A třeba košile rychle schnou, i když se člověk zpotí. Materiály i barvy navíc ladí s přírodou, což je v některých lokalitách dokonce podmínka. Ale když jsme v horách, hodí se mít i něco výraznějšího – kvůli bezpečnosti. Takže si bereme s sebou třeba ostře žlutou pláštěnku.
O měření Tugela Falls jste s týmem vytvořili filmový dokument. Poprvé jste k vodopádu zamířili v roce 2014, dokument ale spatřil světlo světa teprve před pár dny. Proč taková prodleva?
V roce 2014 proběhla „průzkumná výprava“, v roce 2016 následovala ta s kompletní geodetickou výbavou. Pak jsme data poslali do mezinárodní databáze vodopádů – World Waterfall Database – ale reakce byla vlažná, skoro žádná. Měli jsme pocit, že to nikdo neřeší. Chtěli jsme, aby v národním parku byla informační cedule o výšce vodopádu, ale nic se nedělo. Tak jsme si řekli: „Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?“ a v roce 2021 jsme se rozhodli, že cedule prostě sami přivezeme a přimontujeme. (smích) Až tehdy se věci rozhýbaly. Správa parku najednou o celou záležitost projevila zájem – někteří dokonce byli u vodopádu poprvé až s námi. Pak ale ještě dlouho trvalo, než jsem si sám ujasnil, jak má výsledný film vypadat…
Dočetla jsem se, že jste v parku umístili i jednu informační tabulku navíc – a čekáte, kdy si toho někdo všimne. Tedy – už se někdo ozval?
Zatím ne. (smích) Jen kamarád, který mi volal, že ji našel. Jinak ale všechno proběhlo oficiálně – oblast spadá pod UNESCO, takže jsme pro umístění cedulek potřebovali povolení. Správa parku ale byla velmi vstřícná, její pracovníci nám hodně pomáhali, a dokonce nám sami ukázali, kam by chtěli další cedule přidat.
Afriku jste navštívil mnohokrát a často říkáte, že jste se do ní zamiloval. Čím vás tak okouzlila?
Miluju ji kvůli lidem, zvířatům, prostoru – a tomu zvláštnímu klidu. My Evropané máme tendenci všechno plánovat, mít zásoby, jistoty. Tam to funguje jinak. Lidé žijí víc přítomností. Líbí se mi ten pocit, když jsem v krajině úplně sám, kolem mě je jen vesmír, zvířata, pustina. A baví mě i stopy Čechů v Africe – je jich překvapivě hodně. Třeba prameny Nigeru objevil také Čech – Ladislav Pařízek. Nebo Bedřich Machulka, na přelomu 19. a 20. století -byl jedním z nejuznávanějších loveckých průvodců, provázel i Rothschildy nebo Františka Ferdinanda.
A kam vás to táhne dál? Máte už v hlavě nějaký další projekt?
Teď v listopadu jedeme točit film o Čenkovi Pacltovi. To byl první Čech, který prokazatelně stanul na všech pěti obydlených kontinentech. Premiéra by mohla být příští rok nebo nejpozději v roce 2027 – tehdy to bude 140 let od jeho smrti. A pak mám v hledáčku ještě jednoho českého dobrodruha – Ladislava Broma, prvorepublikového filmaře, který utekl před komunisty a stal se podle Hemingwaye „největším žijícím odborníkem na Afriku“. Takže plánů je víc než dost.
Foto: Archiv Martina Šíla
