BUSHMAN TRIP: Namibie – Botswana – Zimbabwe s bushmeňáky velkými i malými

Řešil jsem, co s tím, když nejsme cestovka? Budu to umět? Zvládnu se starat o tolik lidí tak dlouho? Snesou se vedle sebe cizí lidé v prostoru tak malém, jako je expediční auto nebo stan? Kolik můžeme „naložit“ účastníkům, aby se nám po cestě nesložili? 

Naložili jsme a nesložili se 😊. A myslím, že za tu dobu je opravdu dost přátel a kamarádů, kteří s Bushmanem vyrazili a nelitují. Během cest navíc vznikala přátelství, která v řadě případů trvají stále. A někteří jezdí opakovaně – ona totiž Afrika stále překvapuje; je to zvláštní druh závislosti a každá cesta je trochu jiná.

Možná se ptáte, proč Namibie, Botswana a Zimbabwe? Protože bušmeni, národní parky plné zvěře, úchvatná poušť, řeky plné hrochů a krokodýlů, nádherné hory, hrdí lidé, minimální osídlení a kamarád, který má k dispozici pár expedičních aut…

A proč to vlastně píšu?

Protože uzrál čas na další výzvu! Mladí bushmani dorostli do věku, kdy se umí podepsat, spát pod širákem i poznat většinu zvířat. Takže nastal čas na Bushman expedici s první testovací partičkou. Jeden kluk (Vlastík) a tři holky (Libunka, Barča a Elen), všichni ve věku od 6 do 10 let. K tomu jejich nebojácní rodiče a pár přátel. Nechci unavovat informacemi o zemích, které jsme projeli, to si člověk najde raz dva na internetu. Rád bych se ale s vámi podělil o pár fotek a zážitků, tak jak dny běžely, protože to fakt byla jízda.

Naši cestu jsme zahájili v hlavním městě Windhoek. Na letišti nás čekal Ronney s autem, které se na dlouho stalo naším domovem. Po ubytování v Arebush, což jsou zděné chaty, jsme se vrátili do města na večeři do Joe´s Beerhouse a na začátek cesty ochutnávka Springboka, Oryxe, Kudu, pštrosa, zebry, žirafy… A samozřejmě Amaruly. Nadšené děti zpočátku váhaly, jestli by nebyly lepší hranolky, ale nakonec vyhodnotily, že takový steak z Oryxe je super. Tahle restaurace je rozlehlá, částečně pod širým nebem, a navíc plná artefaktů z historie a také vycpanin, takže ač unavené, běhaly děti do noci všude kolem. Ráno po snídani ve společnosti snovačů jsme rychle přebalili věci – ty nutné na palubu, ostatní ke stanům, vařiči, matracím a skládacím židlím do zadní části auta. Připojil se k nám kuchař Happy a vyrazili jsme vzhůru ke 321 km vzdálenému kempu Sesriem.

Vzhůru po asfaltu – ale jen prvních cca 90 km

K dnešnímu dni je pouze necelých 15 % namibijských cest asfaltových, zbytek tvoří prašné silnice. A slovo prašné jen málo vystihuje ten asi 200 m dlouhý závoj prachu a jemného písku za autem. V případě, že jede něco v protisměru a vítr není právě příznivý, poměrně dlouho vůbec není vidět, kudy jedeme... Pokud dojíždíme jiné auto, fandíme klukům, aby se s tím nemazali a předjeli jej dřív, než se udusíme. Sliznice dostávají první ochutnávku toho, co je čeká v následujících dnech 😉. Zavření oken je totiž nemožné, auto se okamžitě mění v pojízdnou mikrovlnku a z přední části se stejně prach a písek dostává dovnitř a víří úplně všude.

Cestou jsme viděli první zvířata a děti (i ty dospělé) nadšeně pozorovaly a neustále se ptaly. Otázka za otázkou, diskuse, proč je to tak, a potřeba vidět to znovu… A od této chvíle to tak zůstalo až do odletu. A jako bonus bloky na malování, kterými maminky vybavily své ratolesti, a malování každého tvora, kterého jsme zahlédli 😊….

Po strastiplné, ale krásné cestě jsme dorazili do Sesriem campu. Je to taková oáza v poušti – k údivu dětí stavíme stany přímo v písku. Na tak velkém pískovišti si ještě nehrály! Jen je sakra horké. Zahasíme žízeň místním pivem (české není, ale hlavně že je studené 😉) a vyrážíme do kaňonu. Sesriem znamená "šest řemenů", což představuje popruhy, kterými se dříve vytahovala vědra s vodou ze dna kaňonu. Je to první delší a kamenitý trek, během něhož jsme objevili i první písečnou zmiji hned u cesty. Kdo ji v poušti potkal, tak ví, jak je těžké ji vůbec zahlédnout.  Jo, je docela dřina vysvětlit dětem, že takové pískoviště může být nebezpečné a že hledání a sbírání všech přírodnin a „pokladů“ může znamenat fatální setkání. A toto vysvětlování trvalo vlastně taky až do odletu. Touha objevovat byla zkrátka silnější než uvědomění si, jak to může být nebezpečné. Takže odpočinek to rozhodně nebyl; bylo to neustálé napětí, sledování okolí a kontrola, kde zrovna malí bushmani jsou. A bylo super, že i děti měly vysoké expediční boty!
Po návratu přišlo na řadu koupání v bazénu uprostřed pouště a krátká horká noc, kdy děti poprvé viděly, jak nádherně plná hvězd umí být obloha nad pouští, kde není stovky kilometrů kolem žádné město. Mimochodem – boty i vše ostatní si dejte do stanů. Šakali jsou strašní zloději a zejména boty budete potřebovat!

V hlavní roli expedičky a UV světlo 

Ráno vstáváme kolem páté a vyrážíme dál – k Duně 45 je to 45 km. Využíváme naprosté tmy, a tak trochu dospáváme v autě. Poušť Namib je nejstarší pouští světa, má největší duny a nejčervenější písek. Nejvyšší dunou v této oblasti, na kterou se dá vylézt, je právě Duna 45. Za svítání se jeví z auta jako nevelká hromada písku. Ten omyl, když se dostanete na úpatí a pustíte se do boje s hlubokým pískem! Místy je sklon příkřejší než 45 stupňů a udýchat stoupání je těžší a těžší. Jen se dostat dost vysoko, sednout si na hranu a vychutnat si východ slunce. Je to neskutečná nádhera. 
Děti zvládly výstup v pohodě a užily si běh i klouzání z duny dolů. Přímo pod dunou jsme posnídali a vydali se na další fascinující místo, do údolí Dead Vlei. Dospělí šli 5 km pouští, s dětmi jsme si nadjeli, aby mohly jít jen cca 1,5 kilometru. Dead Vlei pokrývají seschlé, 600 let staré akácie, které původně vyrostly v zeleném údolí. Je tu takové horko, že neshnijí, neztrouchniví a dřevokazný hmyz by tu nepřežil. Půda je tu pekelně rozpálená, energie rychle ubývá, a i tady všichni ocenili expedičky BUSHMAN.

Takže zpět do kempu, sbalit stany, ať jsme do tmy na dalším místě.

Vydáváme se do Solitaire, tedy na 147 km klikatých kamenitých a prašných cest pohoří Naukluft ve výšce kolem 1000 m n.m. Cestou zastavujeme jen na jídlo. Tedy na bufet u auta pod korunou akácie, abychom se neusmažili. Co se týče pohybu ve volném terénu, na sandály to moc není. Všude na zemi jsou suché části trnitých keřů s trny dlouhými okolo 5 cm a tvrdými jako jehla. Občas potkáme rodinky na dvoukolácích tažených osly, slavnostně oblečené na cestě někam. Kam v té rozsáhlé pusté krajině? Ronney má jasno, do kostela a k sousedům, je to sice daleko, ale nic je nehoní… 

Solitaire camp je pohodová oáza klidu, kde jsme se vykoupali v bazénu, dali si v místní vyhlášené rodinné pekárně štrúdl a kávu, postavili stany a Happy uvařil skvělou večeři na ohni. Vyrazili jsme s dětmi a UV baterkou na „lov“. Štíři, ale i Solifugy pod UV světlem krásně září, a tak jsem dětem mohl ukázat další tvory, na které si musí dávat pozor. Třeba když jdou v noci na záchod. A taky jsem jim vysvětlil, proč musí vždy dobře zapínat stan. A taky jsme objevili několik zemních gekonů a dalšího jedovatého hada a kojoty kousek od stanů. Děti došly k závěru, že na záchod samy nejdou a vždy vzbudí někoho z dospělých...

Ráno vyrážíme na další cestu na severozápad s cílem ve 265 km vzdáleném Swakopmundu. Ještě před odjezdem si Libunka sebrala ze země dužnatý list kaktusu a pár minut jsme za mohutného řevu vyndávali z dětských dlaní desítky malých ostnů :-). Cestou potkáváme první menší stáda zeber, oryxů, springboků, pár pštrosů a najednou: brzda – jdeme oslavit překročení Obratníku Kozoroha. Cesta se začala klikatit ve skalách a ve vedru dojíždíme ke Kuiseb Canyon, což je neskutečně nehostinné, ale fascinující místo. Po pár desítkách kilometrů se krajina narovnává, přibývá světlý písek, blížíme se k pobřeží a cesta je jak nekonečná zvlněná roleta plná prachu. Děti hrají karty, sledují okolí, jí sušenky, snaží se malovat, vlastně jsou dost v pohodě. 

Dojíždíme do Walvis Bay. Je to jediný námořní přístav na Pobřeží koster a jako takový je strategickým místem. Walvis Bay doslova znamená Velrybí záliv a tato zvířata sem skutečně připlouvají v době páření. Po procházce na pobřeží a obědě u auta odjíždíme do Swakopmundu. Je to druhé největší město v Namibii a říká se, že je němečtější než leckteré město v samotném Německu. Město je staré 100 let. Němci tady chtěli vybudovat přístav, který by konkuroval britskému Walvis Bay, což se jim ovšem nikdy nepodařilo. Po ubytování jsme vyrazili do města a na večeři do oblíbené Kucki´s pub restaurace na mořské plody. Děti na stejky :-).

Další den byl odpočinek, a tudíž čas na zábavu. Ráno na moře, mazlení s lachtany a pozorování delfínů a odpoledne jsme neodolali a zkusili čtyřkolky v opravdu pořádných dunách. S černými průvodci jsme se pustili hluboko do pouště, rychleji a rychleji a výš na hrany dun. Spálení sluníčkem a s písečným peelingem jsme si parádně užili adrenalin, a to včetně dětí, které seděly před řidiči jako lapače písku.

Zasloužená odměna

Následující ráno vyrážíme na sever, hned za Swakopem najíždíme na salty road – cesta vypadá jako namrzlá asfaltka, ale zdání klame, to se jen třpytí slanou vodou pravidelně skrápěné cesty, na níž sůl vytváří pevnou slanou krustu, po které se jede líp než po asfaltu (pokud nezaprší, to pak cesta „trochu“ klouže). Náš cíl je hora Spitzkoppe. Nikdo z přítomných netuší, co je čeká, když jim po pár desítkách kilometrů ukážu v dálce na obzoru malinký, ale výrazný jehlan. Je to dlouhý přejezd, ale dnešní kemp bude stát za to a budeme tam dost brzy, abychom si to užili.

Tohle místo dostane každého – romantik pláče, pragmatik nechápe a děti jásají. Obrovské hřiště s oblázky, přičemž ty malé měří pět metrů a ty velké třeba padesát. Neklouzavý povrch, takže jdeme k obrovskému přírodnímu kamennému oblouku a pak děti mizí v okolních skalách honit se s damany, kterých tady jsou celé kolonie. Pár dospělých vyráží s cílem (naivním, ale neposlouchají, chtějí to zkusit) zdolat Grose Spitzkoppe. Jsme kilometr nad mořem a vrcholek je o dalších skoro 800 metrů výš.

Večer jsou děti opět šťastné a unavené, leží venku kousek od stanů na žulových balvanech a pozorují hvězdy. Tma tady nastupuje rychle, a tak se zbytek expedice začíná pomalu dělit o osobní věci a vybavení těch, co se vydali na horu. Už je tři hodiny tma, nemají vodu, nemají baterky, není tady signál, kromě hyen a šakalů tu žije kobra černokrká, a tak jak známo patří mezi plivající kobry. A bývá dost přesná! Nakonec se ale všichni vrátili v pořádku a nadšení, i když se nedostali ani do poloviny výstupu (ono to bez horolezeckého vybavení fakt nejde).  

Ráno po snídani a sbalení kempu dostávají děti malou výuku od místní ženy z Damara komunity v křováckém click language a další kus cesty do národního parku Etosha trénují výslovnost :-). Vyrážíme na jeden z delších přejezdů, čeká nás 429 km vedrem přes Omaruru a Outjo do Okaukuejo v Národním parku Etosha. Je pro mě překvapením, že letos drží pneumatiky. Letos jsme snad ještě nic neprorazili. Cestu lemují spousty termitišť. 
Do parku vjíždíme jižní branou a do kempu je to asi 30 km. Park byl založen v roce 1907, jeho součástí je i pánev Etosha. Název pochází od Sanů a v jejich jazyce to znamená "velké bílé místo", čímž mají na mysli plošinu, zaplněnou vysychajícím jezerem. Ta je dlouhá 90 km a široká 50 km. Její plocha činí 4000 km2, což představuje celou 1/5 národního parku! 

Zvířecí ráj a surový život 

Etosha patří k největším a nejpestřejším zvířecím parkům na světě. Žije zde 114 druhů savců a na 340 druhů ptáků. Brány parku a kempů se zavírají se západem slunce, což je v tuto roční dobu přibližně kolem sedmé. Po vjezdu do parku začne platit zákaz vystupování z aut, po zavíračce se už nesmí nikdo venku volně pohybovat ani auty, natož pěšky. Takže za bránou první desítky kilometrů projíždíme mezi zvěří do kempu, než nám zavřou. A park nám hned ukazuje, že tady rozhodně bude živo. Kluci opět spáchali skvělou večeři a mizíme k napajedlu osvětlenému reflektory pozorovat neskutečnou nádheru nočních poutníků; lvů, nosorožců, šakalů, slonů, žiraf… Dětem, ale ani dospělým se vůbec nechce do stanů.   

Ráno zjišťujeme, že šakali opravdu vyluxovali každý kout kempu. Bohužel je někteří „cestovatelé“ krmí, čímž ubližují jak jim, tak sobě. Šakal pak loudí, nebojí se jít blízko a hrozí i pokousání. V zemi, kde je vzteklina běžná, to není nic dobrého. Přesedáme do malých otevřených aut a vyrážíme na celodenní safari. Ráno je dětem zima, ale jak sílí sluníčko, brzy začne výheň a budou na tu první půlhodinu ještě vzpomínat. Kluci zatím mizí nejkratší cestou do dalšího kempu, kde zatím připraví večeři.

A je to tady, čeká nás 161 km parkem. Zdá se to málo, ale cesty jsou rozbité, hledáme zvěř, a jedeme tudíž pomalu. Napajedla jsou poměrně prázdná, ale o to víc zvěře se potuluje kolem. Je znát, že se tady neloví, vypadá to, že nás nepovažují za nebezpečí. Děti si to fakt užívají – sloni, lvi, žirafy, zebry, různé antilopy, spousta ptáků, oběd v kempu Halali, posezení na jejich moc pěkném napajedle a další část parku až do kempu Namutoni, staré Německé pevnosti. Tady už nás čeká bazén, který po celém dni ve výhni v otevřených autech všichni potřebujeme, a další skvělá večeře. A pak už honem do stanů, zítra bude nejdelší přejezd našeho putování. Jasně, řvou lvi, smějí se hyeny, ale děti nebojte – jsou mimo kemp a dost daleko 😉.

K nelibosti všech vstáváme brzy, rychle balíme, snídáme a opouštíme kemp a po pár kilometrech východní branou i park. Míříme do Caprivi stripu, pásu Namibie, který sahá mezi Angolou, Zambií a Botswanou až k Zimbabwe a končí kousek od Victoria falls. Náš cíl je daleko, celých 650 km do mého oblíbeného kempu Ngepi u Divundu. Krajina se postupně mění, přibývají palmy, je víc zeleně. Cestou přibývají i domorodé osady, oblast je hustěji, ale roztroušeně osídlená. Děti mají daleko do škol, je tu vyšší kriminalita, vysoký výskyt AIDS. Posádka je unavená, děti střídavě spí, pozorují a zase spí. Dobré je, že v Ngepi budeme dvě noci. Do kempu dojíždíme pozdě odpoledne naprosto uvaření, ale jak jsem čekal, všichni jsou nadšení z bydlení ve stanu pod stromy a na trávě přímo na břehu řeky. Velká výzva je koupání. Jak místní říkají, je to první místo, kde se plave v kleci s hrochy a krokodýly.  

Další den se naše skupina rozdělila. Někdo vyrazil na Mokoro, ale s dětmi jsme se vydali mezi místní, došli jsme do vesnice u řeky, navštívili tamní školku a ukázali jim, jak se žije v téhle oblasti. Myslím a doufám, že to v nich nechalo hlubokou stopu. Navečer jsme se vydali na malém katamaránu na řeku. V téhle oblasti začíná delta Okavanga a příroda je opravdu nádherná. V noci se kolem stanů pásli hroši. Ráno po snídani pokračujeme dál…

Tak trochu jiná Afrika

Cesta plná zážitků se chýlí ke konci. Vyrážíme na hranice s Botswanou, čeká nás 400 km do Kasane. Hraniční přechod s dezinfekčními rohožemi a první ohromné baobaby. Silnice v Botswaně vede už od hranic parkem Chobe. V Kasane jsme také v kempu u řeky, ale odděluje nás od ní elektrický plot. Je tu opravdu hodně zvěře, a tak jsme kvůli dětem za plot rádi. Jasně, našel se dobrovolník, co si sáhnul; a je to mnohem větší rána, než od ohradníku u nás :-). Tady nás čekají dvě velká safari. Jedno brzy ráno otevřeným autem a druhé odpoledne s návratem po západu slunce na lodi. Nádhera! Děti opět nadšené – v kempu nám kromě mangust pobíhají prasata bradavičnatá a paviáni.

Další ráno nastal smutný okamžik. Kluci se vrací sami do Windhoeku, z Botswany do Zimbabwe k Viktoriiným vodopádům se přepravujeme jiným autem. Děti poprvé brečí a objímají kluky. Myslím, že i kluci jsou naměkko, a tak rychle přehazujeme bágly a míříme do posledního místa naší cesty.  
Victoria falls je opět trochu jiná Afrika. Míň přátelská, víc žebrající, i když je to i tím, že jsme ve městě. Takže výprava několik kilometrů kolem vodopádů. Pak se stávám hlídačem dětí, protože ostatní jsem vyhnal na rafting na Zambezi. To prostě musí zažít! Já to zažil asi pětkrát a je to skvělý adrenalin. Děti kromě koupání v bazénu využily čas a malovaly obrázky pro kluky s tím, že jim je mám předat a chtějí na to důkaz...

Poslední den jen bazén, balení, cesta na letiště a loučení, protože zatímco se všichni vrací do Čech, já letím zpět do Windhoeku, kam mezitím dojeli kluci s autem, a čekám na druhou skupinu. Ale to bude klasická dospělá parta, takže si snad i trošku odpočinu :-).
 

Jaká tedy je taková expedice s dětmi?

Zjistili jsme, že to jde, že se dá poznávat Afrika s dětmi při dodržování některých pravidel, že zvládnou spát týdny ve stanech, šlapat pouští, mýt se pod širým nebem, koupat se v řece s hrochy, jíst, co se uvaří a nejlépe na ohni, a že je naprosto úžasné, jak vnímají tu krásu kolem a komentují všechno, co vidí. Vlastně tím pomáhaly i nám dospělým vidět Afriku i jinak, očima dětí. Ten pocit, že jim něco můžete předat, že se učí, jak být opatrné, jak rozumět koloběhu přírody, jak být pokorné, protože vidí, jak žijí děti tady, a nakonec jak jsou z nich drsní cestovatelé, které nic nerozhodí, pro ten se těžko hledají slova.

A jestli jsem měl obavy, tak jen z toho, abych nezklamal své děti a ženu a děti mého kamaráda, který prokázal notnou odvahu, když se odvážil svěřit celou rodinu do mých rukou. Takže díky Petře, Vladano, Katko, Jirko, Martine, Radku, Jano, Líbo, a hlavně díky Barčo, Elenko, Libuško a Vlastíku za vaši účast na expedici, bylo mi potěšením ukázat vám kousek Afriky…

Vlasta Zajíček – BUSHMAN