• Buď bushman a měj výhodnější
    využij výhodnější  ceny a podmínky nákupu
Přihlas se

Limitovaná nabídka! Využij aktuální akce a kup si promo set BUSHMAN ponožek TREK se slevou 37 %. Platí do 31. 10. 2019 nebo do vyprodání zásob.

Úvod Všechny články Reportáže z cest

Expedice Porto Korado: Na mopedech proti větru

O cestě, která začala v Zaječicích u Pyšel. O chlapech, kteří se nebojí. O strojích, do kterých by to jeden neřekl. O expedici, která zdaleka neskončila…
ZZ Corps Bandidos locales těsně před startem expedice u letiště v Portu.
Včely už se hladově vrhají do prvních květů, je jaro roku 2018. A tehdy to Martin „Láskin“ konečně udělá a vytáhne z garáže starýho fichtla. A po něm Václav – pro změnu pařeza po dědovi. To ještě ani jeden z nich netuší, že za pár měsíců bude v tý garáži i chatce dost těsno…
A pak Jindřich, kterému říkáme Bushman. Ten má dneska v garáži plno. Nezdědil sice fichtla ani pařeza po dědovi, ale klukovská láska k vůni benzínu s olejem se do něj zakousla fest. „Fichtl je na hovno, jediná pořádná jízda je na mopedu, co se nes…,“ prohlásil a obratem si pořídil mašinu číslo 1, čímž spustil řetězovou reakci, která logicky vyústila v založení mopedgangu. A tak jezdí a my ostatní – Láskina ani Václava nevyjímaje – s ním.
Dneska je nás víc než dvacet. Nemáme fichtly, máme koráda. A máme jich tolik, že je u nás na vsi u Pyšel dost pravděpodobně nejvyšší koncentrace těchhle mopedů z Povážských strojíren na obyvatele. Jestli jste nestihli zareagovat na nabídku Maneta Korado v inzerátu, s pravděpodobností hraničící s jistotou tu mašinu najdete u někoho v Zaječicích.
Jsme drsný (hlavně teda na omak). Jsme znalý světa a známe svoje hranice (žádný neexistujou). Jsme parta místních buřičů a snílků (po pár pivech pohneme zeměkoulí). Jsme gang ze Zaječic. Jsme ZZ Corps Bandidos locales.
A nemáme slitování – hlavně sami se sebou. Na přelomu roku se totiž nad pivem na naší základně, v hospůdce Oksford u hřiště v Zaječicích, zrodil plán: Porto Korado. Ten plán zněl jasně: z portugalského Porta do Lisabonu. Pár set kilometrů pro člověka, obrovská porce odvahy pro ZZ Corps. A hlavně pro koráda. Jsou to starý, ale dobrý mašiny. A my jsme amatéři. Starý, ale dobrý amatéři. A o tom tahle výprava byla…

Korado. Manet Korado

À propos na úvod: znáte Manet Korado? Určitě znáte Babettu – moped, který se poprvé objevil roku 1970 a jméno dostal podle písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, vyvinuli v Považských strojírnách a vyráběli v Kolárově (oba státní podniky patřily pod ZVL – Závody valivých ložisek). Po revoluci se ale mezi oběma fabrikami rozpoutal konkurenční boj a výrobní dokumentace i licence na výrobu Babetty zůstaly Kolárovu. V Považských strojírnách proto navázali na konstrukční vývoj moderních mopedů započatý koncem 80. let a ze dvou návrhů od talentovaných výtvarníků vyhrál moped Korado s nádrží umístěnou v nosném rámu ve tvaru banánu.
Původně měla mít koráda motor vlastní konstrukce, pak ale do podniku vstoupila italská firma Piaggio, po které strojírnám zůstala licence na výrobu rakouského motoru Puch. První Manet Korado se představil na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v roce 1992, sériová výroba se rozjela o rok později. A byl to úspěch: v roce 1997 se korádo stalo v Česku nejprodávanějším motocyklem v kategorii do 50 cm3 a mopedy se vyvážely do USA, Kanady, Brazílie, Beneluxu, Velké Británie, Finska, Norska, Francie a Německa. Jejich výroba definitivně skončila v roce 2005 – celkem jich bylo na trh dodáno 55 až 60 tisíc kusů.
Z nich dneska jezdí po Zaječicích a okolí už dobrá třicítka. Vyrobená převážně do roku 2000. Z drtivé většiny „oholená“ o plastovou masku kolem světla, protože bez ní je to prostě větší drsňák (a my nejsme žádný ořezávátka). Koráda si ladíme sami. Teda sami – většina projde nejdřív Jindřichovýma rukama, ale postupem času se do toho dostáváme i my ostatní. Třeba na výměnu svíček je expert Václav – zvládne to dneska pomalu (teda sakramentsky rychle) snad i za jízdy, ale nepředbíhejme…

Kdo pojede?

Jak se zrodil Manet Korado už víme, jak se zrodil nápad na expedici do Portugalska? Nad pivem, jak už taky víme, stejně jako se rodí spousta dalších nápadů, které u nás na vsi uvádíme do života. Bylo to prosté jako namíchat benzín s olejem 1:40. Po sérii více či méně dlouhých vyjížděk po okolí prostě Pavel jednoho večera prohlásil, že bysme mohli koráda vyvenčit a dojet z Porta do Lisabonu. Že by jim to slušelo na pobřeží Atlantiku. A že to zvládnou – ze severu na jih je to logicky z kopce, takže určitě. Po krátké rozepři, co se táhla týden, možná dva, ohledně směru větru (Václav tvrdil, že tam fouká z jihu, takže navrhoval směr opačný, Láskin tvrdil, že v době expedice je to naopak) bylo rozhodnuto. Z Porta do Lisabonu. Za devět dní (na delší dobu jsme se z domova prostě nemohli utrhnout). Zbývala kruciální otázka: kdo jede? A kdo jet chce, ale ještě nemá mašinu?
Nastal leden, a začínalo být jasno. Na počátku bylo sedm statečných: Jindřich „Bushman“, Martin „Láskin“, Václav, Pavel, Petr „Předseda“, David, Ondra. Kdo tehdy ještě korádo neměl, za měsíc už mu stálo v garáži. Pak se přidali další stateční. Robert. Standa jet chtěl, ale tvrdil, že se nemůže utrhnout z práce. Dostal letenku k narozeninám od manželky. Korádo si koupil sám. A nakonec Lukáš. Deset chlápků ze Zaječic (a přilehlých Kovářovic a Pyšel), kteří se znali vlastně jen od piva. Co kus, to originál: někdo zaměstnanec, jinej živnostník, někdo byznysmen, jinej hostinskej. Někdo řidič, jinej pisálek. Vlastně největší překvapení celé expedice spočívalo právě v tomhle mixu lidí žijících na několika málo kilometrech čtverečních, tak rozdílného původu, stavu a zaměření, a přece s jednou společnou láskou: k jízdě. K jízdě na mopedu, protože na šlapání na kole už jsme starý a na velký motorky zase příliš velký romantici.
Ale zpátky na asfalt, zbývalo doladit ještě spoustu věcí: samolepky, vlaječky, zajistit náhradní motory (vezli jsme dva), karburátory (vezli jsme jeden), zapalování, lanka, duše, prostě bedna plná maličkostí pro případnou generálku. Jedno celý korádo jako záloha. A sehnat, kdo a jak nám to tam všechno včetně mašin doveze… Takže půjčit dodávku, přizvat dvě další spřízněné duše (plus dvě koráda) – povedlo se a počátkem března byla sestava daná: deset expedičníků na full time a nepostradatelní Zdeněk a Béďa v doprovodném vozidle.

Gang vybaven…

Letenky zařízeny, mašiny pořízeny, zůstala jen typická chlapská otázka: Co si vezmem na sebe? Jsme sice amatéři, ale když něco děláme, tak pořádně (aspoň trochu). Jsme taky estéti, proto bylo třeba ten barevný cirkus mašin postavit do latě. A protože Jindřichovi se Bushman neříká jen tak, podpořila nás na tu naší taškařici značka Bushman. A protože se v normálním životě oblékáme každý trochu jinak, zvolili jsme uniformu hodnou gangu, i s ohledem na praktičnost: odepínací kalhoty Lincoln – Zip off, nepromokavou bundu Agricol, lehčí bundu Detroit a košili Hammer. Vespod doplněné o bavlněná trika. To vše samozřejmě opatřené logem ZZ Corps. Nosil to dokonce i Václav, kterej uniformy nenávidí; asi proto, že v kvalitní bavlně je i o jeho košer vybavení dobře postaráno.
Jasně, párkrát se nás někdo cestou zeptal, jestli jsme vojenská jednotka a proč jsme to místo přijeli obsadit, ale s tím jsme počítali. Ona je to celé totiž trocha nadsázky a parodie. Stačí se podívat, na čem ta parta děsivých chlapíků přiburácela, a musíte se tomu prostě zasmát. My se teda při zkoušení velikostí smáli určitě a jaro s rukama od oleje a šmíru mohlo začít.

Konečně!

Jaro uběhlo rychleji, než se korádo dostane do otáček, a tak mohla 27. května v 6:45 hodin amatérská expedice ZZ Corps B. L. „Porto Korado“ odstartovat. Tehdy se desítka expedičníků odlepila od ranveje pražského letiště Václava Havla směr Porto (s přestupem v Lisabonu). Tou dobou už se k místu přistání blížila po zemi dodávka s doprovodným týmem. Dlužno podotknout, že někteří letěli poprvé a jiní nelétají vůbec rádi, ale na všechno jsou dneska nějaký prášky… V Lisabonu bez problémů přesedáme a před polednem poprvé nasáváme portské – prozatím klima. Kontrola aktuální pozice doprovodného vozidla s korády a jdeme čekat na benzinku u letiště.
Necelá hodinka ve stínu pod stromem a stroje jsou tu. Dalo fušku těch třináct mašin do dodávky poskládat (deset pro expedičníky, dvě pro doprovodný tým a jedno záložní, plus teda všechny věci kolem, jako náhradní motory, karburátor, spacáky, někdo i kartáček na zuby a tak), ale máme mezi sebou šikovné fachmany, takže po již trochu menší fušce je všech deset korád osvobozeno a my začínáme s kompletací. Je třeba namontovat šlapky, vrátit řídítka do správné polohy, namontovat zrcátka, držáky na vlajky, namíchat benzín s olejem 1:40, dolít plnou, zkontrolovat, jestli to jde nakopnout…
Je hotovo a my se šikujeme před dodávkou k první „family“ fotce expedice. Kdo nás vyfotí? Oslovíme trio u auta stojícího opodál, zjišťujeme, že slečna umí česky, a fotka je na světě. Ladíme souřadnice prvního noclehu se Zdeňkem a Béďou, posádkou dodávky, a ladíme vysílačky (první a poslední jezdec musejí být v kontaktu, protože není nic horšího, než když vám mašina klekne a vláček „kamarádů“ zmizí za zatáčkou…). Pak už jen zbývá zvolat po našem: „Chlaprd – ke strojům!“

Na šlapky

„Povinnou“ formaci mašin v zipu jsme otestovali hned na úvod, když nás navigace vyhnala na hlavní tah, kde jsme se modlili, aby nás vzduchová facka od kamionů nesrazila do škarpy. Zatěžkávací zkoušku jsme přežili a už si to podél řeky Douro valíme do historického centra přístavu. A je tu první nucený pit stop. Václav dojel. Naštěstí jen svíčka, mění za novou a jede se dál.
Před mostem Ponte Dom Luís houstne počet pěších turistů, proto výjimečně volíme ohleduplnost, vypínáme motory a centrum dobíjíme „na šlapky“ (mimochodem jedna z výhod těchhle mopedů: došlapete i do míst, kam byste na motorce museli pěšky, a to my starý chlapi fakt neradi). Sešikovaná koráda na promenádě na sebe strhávají pozornost kolemjdoucích, jsme nuceni trochu pózovat pro objektivy cizích fotoaparátů, což je role, na kterou nejsme tak úplně zvyklí, proto po chvíli zvedáme stojany a tentokrát s rachotem vyrážíme ku Ponte Dom Luís.
Zbývá už jen pár kilometrů (a ještě jedna vyměněná svíčka) do cíle v kempu Orbitur Madalena. Koráda zvládla zahřívací etapu na jedničku (až na to Václavovo teda) a my stihli před večeří i první zchlazovací koupačku v Atlantiku.

Azulejos a výměna motoru

V úterý konečně přišla zkouška větrem a parádní jízda podél pobřeží. No parádní… Už zhruba po deseti kilometrech na Praia da Granja měnil Václav ten den poprvé svíčku, jak jinak. V rybářském městečku Espinho se v nás na prostranství před obecním muzeem probouzejí dětské duše a s chechotem proháníme koráda kolem vysokého komínu (div, že jsme to přežili bez karambolu). Pak jsme v úzkých uličkách mezi rybářskými domky, které mají fasády obložené typickými dlaždičkami azulejos, malinko zakufrovali, po pěti minutách čekání vzdali naděje na zvednutí závor u přejezdu a svlažili hrdla jedním pivem Torrié v baru Bóia Café. (Od této chvíle nebudeme váženému čtenáři místní piva komentovat, jen na okraj prozradíme, že někteří z bandidos vydrželi zlatavému moku à la portuguesa spílat až do konce; a proč si teda nedávali častěji víno, se neptejte, protože to nikdo neví.)
Krátká pauza je za námi, závory naštěstí nahoře a další zastávka před námi – Cortegaça. Tady je těmi azulejos v typické modro-bílé kombinaci obložený farní kostel Matriz de Santa Marinha. Nejpestřeji dekorovaný kostel v nedaleké obci Válega (Igreja Paroquial dde Válega) jsme bohužel nestíhali, takže fotíme jen modro-bíle a startujeme směr Ovar; ne, tam jsme ještě na jídlo nestavěli. Zato ve Fouradouru část ZZ Corps okouší nejen vlny Atlantiku, ale i místní gastrospeciality v restauraci Amadeu. Zmoženi jídlem jen neradi opouštíme pozice, sedáme na koráda zaparkovaná uprostřed rybího sousoší na promenádě a podél Canalu de Ovar míříme do kempu u São Jacinta. Kdybyste tuhle trasu náhodou někdy projížděli, stavte se v Torreiře v přístavu – pestrobarevné rybářské bárky uvázané podél mola a rybáři spravující sítě za to fakt stojí.
Jinak Standa svou celodenní slovní zásobu smrštil do poznámek typu: „Já se na to vy…, mi to vůbec nejede,“ výměna svíčky ani vyčištění karburátoru nepomohly, zvuky jeho mašina vydávala zlověstné, a tak se rychlost přesunu naší jednotky hned během druhého dne expedice povážlivě snížila (jediný, kdo z toho profitoval, byl Václav, neboť nucených zastávek hbitě využíval k prohazování svíček). Kromě vína nás proto v kempu tentokrát čekala první – a můžeme prozradit, že naštěstí poslední – výměna motoru. No nás… Jindřich Bushman to umí prostě nejlíp, takže slabá hodinka a půl a Standa se mohl v klidu vyspat na další den jízdy. Václav spal trochu nervózněji, protože zásoba svíček se mu již začínala povážlivě tenčit…

Ani ťuk před apokalypsou

Trasa třetího dne byla poměrně přímočará, o to však děsivější. Ale to až později, začátek byl spíš idyla. Protože jsme spali na okraji přírodního parku Reserva Natural das Dunas de São Jacinto, nemohli jsme s rozbřeskem promeškat romantickou chvilku mezi dunami a krátké smočení mezi vlnami. Toho rána zakusila koráda kromě písku poprvé i pohoupání ve vlnách na „ferry“ mezi São Jacintem a Forte da Barra. Mezi pár osobáků, dodávek a hrstku cyklistů v přiléhavých dresech jsme se v unifmách Bushman vmísili s grácií na šlapky, zato při výjezdu z lodi už jsme si pěkně po našem zaburáceli.
A podél dun doburáceli vyprahlí až k Praia do Areão. Možná tady byly schůdky k vodě, možná bar, nicméně teď je všechno pod pískem a my se jdeme zase koupat. Bohužel je hned kousek vedle cesty bar, slunce praží, takže pauzujeme. Slíbili jsme, že o pivu už ani ťuk, a taky že ne. Tady nám ho totiž načepovali do hliníkových snadpůllitrů, vytažených z mrazáku. Super efekt – pěna se okamžitě mění v pivní zmrzlinu. A ještě jeden: zvedáme se k přípitku, půllitry do sebe narážejí a ozývá se co? Ani ťuk. Ticho. Prostě nic. Zase se chcechtáme jak puberťáci – asi tim sluncem nebo co…
Pak následovala poloděsivá vložka, když jsme se stavili na oběd v restauraci A Cozinha u Praia da Mira, na břehu laguny Barrinha. Nabízí nejen dobré jídlo a pivo Sagres, ale i výhled na pestrobarevná šlapadla převlečená za kačeny a delfíny. My dostali ještě bonus ve formě kakofonie sbíječek a rozbrusek – to když se po pauze místní fachmani vrátili k pokládce zámkovky na chodníku hned přes ulici.
No a jako finále středeční jízdy nás čekala ta děsivá část. Ne že by se někomu z nás nebo z našich mašin něco stalo, ale projížděli jsme lesem, který před dvěma lety při rozsáhlých požárech vyhořel, takže se nad zeleným podrostem apokalypticky tyčily černé stožáry borovic. Trochu nás mrazilo, byť jízda to byla epesní. Až teda na to, že Václav obligátně každých dvacet kilometrů měnil svíčku, ale protože už získal správnej grif, přestávky se zkrátily na minimum. V kempu u Praia da Tocha se dočkal výměny karburátoru, jenže jak jsme zjistili později, tím to nebylo. Čtvrtý den už totiž neměnil vůbec! A to byl čtvrtek zatím tou nejnáročnější etapou.

Akademici i bombíci

Je to tak, ve čtvrtek nás čekalo dost přes sto kilometrů, prvních padesát z Tochy do Coimbry. Těsně pod centrem univerzitního města stavíme u řeky Mondego v baru Dona Taska na jednu španělskou Estrellu Galicia. Máme v úmyslu dojet až na nádvoří univerzity, nejstarší v portugalsky mluvících zemích, která byla založená v roce 1290 a je zapsaná mezi památkami Světového dědictví UNESCO. To se nám bohužel nepovede, neboť se v těch místech právě chystal start jedné z etap Rally de Portugal a přihlásit nás nechtěli (asi nám neměli kam přilepit startovní číslo). Nicméně družba vyslanců nejmladší univerzity v česky mluvících zemích, zaječického Oksfordu (jak už víte, jmenuje se tak základna našeho mopedgangu u hřiště v Zaječicích), se vydařila a Jindřich udělil přednášku o historii koráda v Davidem a Václavem zaplněné aule místní katedry práva.
Nějakých dvacet kilometrů od Coimbry jsme pak v Madornu v prodejně Centrauto nakoupili zásobu kvalitních svíček NGK a pak už bez zastávky dosvištěli do městečka Montemor-o-Velho, jehož počátky se datují až k neolitu. Na hradě z 9. století jsme se stihli pomodlit nejen za výdrž svíček a už jsme zase valili do cíle ve Figueiře da Foz.
Jenže cestou nás čekala ještě jedna družba, tentokrát motoristická (spíš teda mopedistická, přesněji skútristická). U Casalu do Mato jsme zastavili na další tankování – nikoliv korád, ale proto, že někteří bandidos už zase měli v krku, jako kdyby spolkli pravítko, jak s oblibou říká Standa. V baru Cabecinho nám hospodský Carlos Pucarinho rozdal samolepky místního vespagangu Botijas (Bombíci – prostě tlustý chlapi na skútrech, co mají rádi pivo...), vlajka expedice Porto Korado dostala čestné místo ve vitríně, pokecali jsme s obchoďákem super piva Super Bock, jeden kousek poslali pod jazyk a vyrazili směr Parque Municipal de Campismo da Figueira da Foz. Mašiny tentokrát zvládli hic vnitrozemí krapet lépe než řada bandidos locales…
Čtyři dny expedice byly za námi, koráda měla hodně přes tři stovky kilometrů v kolech a my před spaním nějaký ten litr vína v krvi, takže nezbývalo než si vybrat v kempu klidný flek na spaní. Nebylo to věru snadné, po třech nocích už jsme svoje spánkové projevy měli dostatečně načtené na to, aby nám nebylo jedno, kdo z bandidů leží opodál… Další noc pod širákem jsme nicméně zvládli bez ztráty kytičky, a tak nás čekaly další kilometry.

Mezi rybáři

Je pátek posledního května a my se budíme v městském kempu ve Figueiře da Foz a vyrážíme opět podél Atlantiku směr Lisabon.
V Leirose, dalším z mnoha rybářských městeček, jimiž jsme dosud projeli, krátce stavíme nejen kvůli family fotce se sochou rybáře, ale i na jedno v baru Largo; problém, když máte v gangu hospodskýho: pokus o lekci z točení, pardon, čepování piva – „točí se tramvaj na konečný“ – nevyšel, takže jedeme dál. U Lagoa da Ervedeira neodoláme a dáváme první dnešní koupačku – pro změnu ve sladké vodě.
Zbývá jen pár kilometrů do Pedrogãa, kde v restauraci Mares Vivas stavíme pro změnu na oběd. A máme štěstí, rybáři právě traktorem vytahují bárku z Atlantiku a navíjejí sítě. Tohle se prostě musí vidět! Jenže itinerář byl neúprosný, a tak jsme pokračovali až do kempu v São Pedro de Moel. Ani tentokrát jsme nevynechali Atlantik a na pláži da Concha se zchladili ve vlnách. Jo a kdybyste si chtěli užít fakt hardcore romantiku, dojeďte si na západ slunce do Old Beach Baru… Co víc si může bandido po takovém dni přát? Leda tak zrána vyrazit dál.

Ráj surfařů

A tak se v sobotu stalo a další zastávkou byla pláž u Paredes de Vitória. Zastávka to byla trochu pojaponsku, jen fotíme a koupání odkládáme až do Vale Furado. Mapa ukazuje dva vodopády, jeden po strastiplné cestě přes balvany pod útesy nacházíme, ale na sprchu to teda nebylo… Nevadí, ten krpál, co jsme kvůli zablbnutí ve vlnách sešli a pak zase vylezli, se vyplatil, a tak míříme do Nazaré, kde je jedna z nejlepších surfařských pláží na světě.
U místního majáku absolvujeme prohlídku muzea surfování. Jedny z nejlepších vln se tady dělají díky zlomu v Atlantiku, škoda jen, že tu nejsme na podzim – podle fotek jsou tady vlny fakt jen pro ty nejlepší! Což my teda ani náhodou nejsme, ale tohle je prostě surfařů ráj (náš ne, k majáku je to kus z kopce, pročež Robert využívá k návratu turistický tuk tuk).
A protože nám z těch vystavených prken vyhládlo, povinnou zastávkou po zatěžkávací zkoušce v kopcích byl Restaurante Típico da Serra u Quinty dos Cravos, kde nám Maurício s Alicí dopřáli asi nejlepší gastrozážitek expedice. A jestli vám chybí poznámka o korádech, tak proto, že šlapala jako hodinky. A bez šlapání nás dovezla až do kempu ve Foz de Arelho. Dokupujeme proviant, a navíc se stihneme podívat ke hřbitovu i provětrat koráda v písku u laguny de Óbidos. Spát jdeme s plánem na dosažení další mety našeho putování.

Konečně šneci

Nedělní odjez začal na pumpě, kde jsme narazili na stojan s již namíchaným benzínem s olejem. Jak nám pověděl Nuno Silva, který přijel tankovat se synem na portugalském stroji Casal, bývaly tu takovéto stojany na všech pumpách, ale tahle ho má už dneska jako jediná. Nádrže jsou plné a nás čeká jedna z nejhezčích zastávek – středověkými hradbami obklopené město Óbidos. Jeho úzké uličky a domy s modro-bílými a oranžovo-bílými fasádami a hradem nám učarovaly skoro stejně jako Alžbětě Aragonské, která město dostala ve 13. století darem od svého manžela, krále Dinise.
Cestou lemovanou starými větrnými mlýny bez lopatek (ne Ondro, to fakt nebyly starý děla střežící pobřeží) to ZZ Corps zvládli až do Peniche, kde Pavel neodolal a objednal si porci caracóis (šneků). Drobní plži nám ve dvou dali zabrat, ale po svižné hodince máme dojedeno a můžeme pokračovat. Další zastávka v Portu Novo už byla trochu vynucená, část bandidů prostě potřebovala doplnit pár minut spánku – bezpečnost především! Zbylá část využila pauzu ke koupání, takže win-win situace.
Nakonec jsme zdárně dosvištěli (cestou sice proběhla drobná revize karburátoru, ale Václav jede!) až do kempu v Ericeiře – dalšího z portugalských rájů pro surfaře (čti: kluků a holek svalnatejch a vopálenejch), což dobře stavěnému bandidovi se sebevědomím vůbec, ale vůbec nic neudělalo… Večeříme bagety čerstvě vytažené z pizza pece a plněné masem, šunkou, chorizem a sýrem u chlapíka v předělaném bydlíku, užíváme si západ slunce na pláži s výhledem na desítky surfařů a jdeme zase do peří.

Na konci světa

V pondělí se budíme pod zataženou oblohou a z Ericeiry je před námi poslední etapa, na jejímž konci čeká cíl naší expedice. Museli jsme ale zvládnout ještě hodně sjezdů a napínavých výjezdů, protože jsme se chystali dojet na nejzápadnější výběžek pevninské Evropy. Kousek pod Carvoeirou opouštíme hlavní silnici a přes São João das Lampas, Janas a Colares „konec světa“ pokoříme. Posledních pár desítek metrů kličkujeme mezi turisty na šlapky až ke sloupu s křížem v Cabo da Roca. Povinné fotky a na náš vkus přelidněné místo opouštíme s tím, že při první příležitosti posvačíme.
V Casas Novas stavíme u malebné pizzerie Roulote da Gigi, kde doplňujeme tekutiny, pochutiny a od majitelky kupujeme ručně malované kameny s mandalou. Následuje středověká Sintra, kde se ani nepouštíme do pokusu vyjet ke Castelo dos Mouros, jehož počátky sahají až do 9. století. O co se ale pokoušíme před příjezdem do Estorilu, je projet se po závodním okruhu, kde se jezdí Moto GP. Jenže máme smůlu, ostraha u brány je neoblomná, okruh má pronajatá nějaká firma pro soukromou akci, takže nám nezbývá než sledovat driftující bavoráky jenom přes plot.
Hic tam panoval ukrutný, a tak jsme vyrazili na poslední kilometry podél řeky Tejo. Koupání jsme nevynechali ani tentokrát, a pak už vjíždíme do posledního kempu výpravy. V Lisboa Camping & Bungalows nás čeká příprava korád na ranní nakládku do dodávky, ještě před tím ale část výpravy stihne dojet až do samého centra nočního Lisabonu.
Opět „na šlapkách“ jsme se projeli od pomníku Josefa I. Portugalského, přes Ruu Augustu až do bary oplývající čtvrti Bairro Alto. Lehce jsme se zdrželi až někam k půlnoci, takže logicky následovala první (za celou expedici!) přímá a lehce nepříjemná konfrontace s policií. Z Bairra Alto jsme se totiž vydali jednou ze strmých uliček dolů k tramvajovým kolejím, akorát jednosměrkou v protisměru. A dole, přes koleje, už na nás mávají policisté a volají nás k sobě. „Sorry, sorry, víme, už to neuděláme…“ „No sorry, go back!“ Máme kliku, otáčíme mašiny, ale místa na rozjezd moc není, kubatura nic moc, takže jen po očku sledujeme, jak se ti dva smějí, když motorům pomáháme do kopce zuřivým šlapáním…

Zpátky v Oksfordu

Návrat do kempu už byla hračka (korádo umí i ve tmě, když teda zrovna nepraskne žárovka), nikdo nezaspal, a tak jsme v úterý ráno naložili všechny stroje zpátky do dodávky. Cestou na letiště jsme se ještě stavili v Lisabonu po svých, dokoupili suvenýry a po přeletu do Prahy zakončili expedici zastavením na „jedno“ v domácí Hospůdce Oksford v Zaječicích. Tou dobou už se naše slovní zásoba vyčerpala natolik – asi tím hučením korád, nebo co –, že jsme si vystačili s variací: „Šekel kešem?“ „Šekem!“
Co říci závěrem? Koráda – starý, ale dobrý mašiny – a stejně tak my, ZZ Corps Bandidos locales – starý, ale dobrý amatéři – jsme svou první velkou expedici přežili ve zdraví, a tak nám nezbývá než poděkovat i značce Bushman, která nás na tuhle divočinu oblíkla. Jo a taky už si zase říkáme: Chlaprd, kam vyrazíme příště?!
Cookies nejsou sušenky
Sbíráme anonymní data a měříme, abychom náš web mohli dále vylepšovat. Souhlasíš se sběrem cookies?