• Buď bushman a měj výhodnější
    využij výhodnější  ceny a podmínky nákupu
Přihlas se
VYBÍREJ SI V KLIDU. Na zboží zakoupené do 24. 12. 2019 jsme ti prodloužili lhůtu na vrácení až do 10. 1. 2020.
Úvod Všechny články Inspiruj se

Tomáš Ouhel: Proti kolapsu ekosystému

Proč není dobrý nápad dovážet gibony ze Sumatry do Liberce, jak může dalekohled zachránit ohrožené ptáky a k čemu je dobrý tankodrom?
„Spojení se značkou BUSHMAN je super, protože jsem to oblečení nosil už dříve. Je to taková dobrá kombinace toho, že ve městě nevypadáš jako trouba, a zároveň jsou to hadry, které vydrží pořádný terén.“
BUSHMAN je víc než jen značka pořádného oblečení. BUSHMAN je komunita a spojuje velkou rodinu lidí s názorem, s respektem k přírodě, k přirozenosti a dalším základním hodnotám. A podporuje „obyčejné lidi“ s neobyčejným příběhem. Jedním z nich je ambasador projektu BUSHMAN Tomáš Ouhel – ochranář, který o projektech na ochranu biodiverzity přemýšlí v širších souvislostech.

Kdo je Tomáš Ouhel, už víš. Úspěšný ochranář, kterému se daří částečně eliminovat hrozby, jimž čelí některé zvířecí druhy, mimo jiné pracuje v Zoo Liberec, kde na částečný úvazek pracuje jako poradce pro ochranářské a vědecké projekty. Právě v liberecké zoo se BUSHMAN s Tomášem vydal po stopách jeho lásky k přírodě…

BUSHMAN: Jak jsi se k práci pro Zoo Liberec dostal?
TOMÁŠ: Díky svojí první cestě do Indonésie, kde jsem dobrovolničil v zoologické zahradě v Medenu na Sumatře. Měli tam deset gibonů siamangů v malinkatých klecích. A já tehdy – bylo mi nějakých dvacet let – dostal super nápad, že je odvezu do Evropy, prodám je ideálně tady v Zoo Liberec a za utržené peníze postavíme pro ten redukovaný počet gibonů velikánské klece. Selským rozumem mi to přišlo jako super nápad. Přijel jsem do Čech, domluvil si schůzku s panem ředitelem, ten si mě vyslechl a povídá: Pane Ouhel, takhle to asi úplně nepůjde, ale jestli máte čas, jeďte na Filipíny, seznamte se tam s Pavlem Hospodářským (tehdy to byl koordinátor našich ochranářských projektů), a ten vám vysvětlí, jak se ta ochranařina dělá. Díky tomu jsem se na Filipínách s Pavlem Hospodářským seznámil a od té doby už jsem žádný nápad na dovoz žádných zvířat neměl.
Dostal jsem se ale díky tomu do světa zoologických zahrad, který se trošku prolíná s tím, co chci dělat: s druhovou ochranou, ochranou biodiverzity, ochranou habitatu a s chytrými řešení, jak se vypořádat s hrozbami pro druhovou rozmanitost. Mám obrovské štěstí, že Zoologická zahrada Liberec, a vlastně i Evropská asociace zoo a akvárií, prostě ty moderní zoologické zahrady, mají stejné choutky. Naše cesty se tak střetly a část z aktivit, kterým se teď věnuji, dělám i díky podpoře obou zmíněných institucí.


BUSHMAN: Když jsme u těch zoologických zahrad – jaký je dnes jejich význam?
TOMÁŠ: V průběhu historie se proměnil. V předminulém století to byly takové ukázky ulovených zvířat, která nebyla zabitá, v minulém století to byla zábavná místa pro rodiny, kam se chodily dívat na zkrocené šelmy v klecích, a ke konci minulého a na začátku tohoto století se význam zoologických zahrad obrovsky a diametrálně posouvá. Návštěvníci už se tam nechodí jen dívat na zvířata, ale také vzdělat a dozvědět se o problémech moderního světa, o problémech biodiverzity.
Především ale velká část zoologických zahrad – hlavně v Evropě, ale funguje to i ve Spojených státech, v Japonsku, Austrálii, v rozvinutějším světě – chová koordinovaně zvířata v takzvaných EEP programech, což znamená, že se vždy akcentuje možnost, že ta zvířata v přírodě jednou vyhynou. Vlastně si takto připravujeme záchovné populace pro budoucí vypouštění.

BUSHMAN: Najdeme taková zvířata i tady v liberecké zoo?
TOMÁŠ: Třeba orlosupa bradatého, jehož odchovy se každoročně vozí vypouštět do Španělska, kde byl vyhubený a po letech se tam „chytá“ nová populace. Nebo majny Rothschildovy, což je krásný malý pěvec, ikonický indonéský druh, který je endemitem ostrova Bali. Na koci minulého století byl úplně vyhuben, v přírodě jich zbylo nula, ale díky spolupráci zoologických zahrad z Japonska, USA a Evropy se podařilo ptáky ze zahrad posbírat, navrátit do chovných projektů v Indonésii a dneska se na Bali na třech nebo čtyřech místech vypouštějí zpátky do přírody. Populace se celkem úspěšně ujala a dneska je několik set majn Rothschildových volně k pozorování.


BUSHMAN: S tím asi souvisí i sběr použitých dalekohledů…
TOMÁŠ: Určitě. V liberecké zoo je sběrné místo, podobná najdete i v dalších dvou stovkách zahrad po celé Evropě. Lidé sem mohou přinést použité dalekohledy, my je pak třídíme a posíláme do Indonésie, kde ve spolupráci s neziskovou organizací Green Books sídlící na Bali zakládáme malé „birdwacherské“ kluby. Děláme to proto, že když se půjdeš do džungle koukat na ptáky, tak někde ve větvích uvidíš jen takového „abb“ – average brownish bird, průměrného hnědého ptáka, a vůbec si ho neužiješ. Jakmile si ale vezmeš dalekohled, rázem si užíváš jeho pestrobarevnou kresbu peří, vidíš, jakou má barvu nohou, velikost zobáku, různé šošolky… Máme skvělou odezvu, protože tamní děti, které nebavilo ptáky pozorovat, dneska pořádají birdwacherské soutěže, píšou si, kolik viděly druhů. Mám pocit, že třeba tohle je cesta, jakým způsobem trochu vyřešit problém, že lidé v jihovýchodní Asii berou neudržitelně moc ptáků z přírody do klecí. Protože je vlastně chtějí vidět.

BUSHMAN: A děti pak mohou motivovat rodiče, aby ptáky do klecí nezavírali…
TOMÁŠ: Přesně. Dítě v kroužku dostane dalekohled, přinese si ho domů a častou se jde na ptáky podívat s rodiči. Drtivá většina Indonésanů taky v životě nedržela v ruce dalekohled, takže je pro ně fantastické, že si mohou ptáky takhle přiblížit. Věřím, že to může fungovat a i dospělé přivést k lásce k přírodě. Trochu se dá říct, že takhle vlastně fungují i moderní zoologické zahrady, kdy prostřednictvím her pro děti vychovávají trochu i rodiče. Snažíme se to dělat tak, že když máme v zoo nějakou hru pro děti, hned vedle toho je poster, který zajímavou formou popisuje problematiku i pro dospělé, kteří na ně čekají.


BUSHMAN: Trochu jsme odbočili od odchovů zvířat pro navracení do přírody. Je to i případ oslů somálských, u kterých teď stojíme?
TOMÁŠ: U nich projekt vznikl před více než deseti lety a zatím se úspěšně daří monitorovat jeho populaci v Eritrei. I díky terénnímu vozidlu, na jehož pořízení liberecká zoo přispěla. V případě oslů jsme nyní ve fázi, kdy se je snažíme v Evropě koordinovaně chovat tak, aby ve chvíli, kdy by bylo potřeba kvůli rapidnímu poklesu populace dodat novou genetickou informaci, byla zvířata na navracení do přírody připravená. U oslů somálských proto v tuto chvíli není prioritou navracet je do přírody, jako je tomu třeba u nosorožců, kteří nedávno putovali do Rwandy ze Dvora Králové, nebo u koní Převalského, kteří putovali do Mongolska z pražské zoo.
Potřebujeme prostě chovat nejen zvířata, která jsou kriticky ohrožená nebo vyhubená, držet musíme i populace zvířat, která takto dříve či později dopadnou, pokud úbytek biodiverzity poběží současným způsobem.

BUSHMAN: Pak jsou tu ale zvířata, která se tímto způsobem chovat nedají…
TOMÁŠ: Ano, jsou to třeba žraloci, velryby a další mořští savci nebo želvy, kteří se v zoologických zahradách a v lidské péči prakticky nedají rozmnožovat nebo chovat. U takových zvířat, a zrovna třeba u těch mořských želv, je opravdu potřeba zvolit tvrdá striktní ochranářská opatření. Jinak několik druhů mořských želv už za života našich dětí s největší pravděpodobností vyhyne nebo dosáhne reprodukčně tak nízké hranice, že jejich vyhynutí bude během deseti, dvaceti let nevyhnutelné. (Více o tom, jak Tomáš přistupuje k ochraně mořských želv, se dozvíš v první části našeho rozhovoru.)

BUSHMAN: Značnou část roku trávíš v Indonésii, kam se potom nejraději vracíš?
TOMÁŠ: Většinu svého dospělého života jsem sice strávil v Indonésii, ale hrozně rád jezdím na Šumavu, do Krkonoš, a v poslední době jsem si oblíbil bývalý vojenský prostor v Brdech. Díky tomu, že se tam nesmělo chodit ani nic stavět, tak tam najdeš třeba úchvatné kapradiny. Hlavně tam ale nejsou jen ucelené lesy, ale díky tankodromům i obnažená místa, která připomínají pastviny, po nichž se kdysi po středoevropské kotlině proháněla velká stáda kopytníků. Biodiverzita se tam sice obnovuje možná pomaleji, ale právě tak, jak by měla. Ty velké zásahy vojenské techniky jsou totiž vlastně celkem přirozené, protože replikují to, co kdysi dělala právě velká stáda kopytníků. Proto když se dnes některé skupiny ochranářů snaží navracet původní biodiverzitu, často se doporučuje rozjíždět traktory a tanky nějaké louky, aby vznikly jakési obnažiny, kde se můžou třeba lépe množit motýli a může tam docházet k jiným interakcím.


BUSHMAN: O čem přemýšlíš, když se procházíš po lese?
TOMÁŠ: Kdo jsou ti opylovači, jak celý ten systém fantasticky funguje… Naše poznání zdaleka nedospělo tak daleko, abychom přesně věděli, že tahle včela je důležitá pro tohoto ptáka, a ten zase pro tohoto jelena a tak dále. Že když uměle z lesa vyndáme jeden druh ptáka, protože hezky zpívá nebo se nám líbí v kleci, tak může zmizet jeden druh opylovače pro jeden typ dřeviny, která pak postupně vymizí, spadne, vytvoří velká prostranství a nahradí ji třeba invazivní rostlina. Tímto způsobem, aniž bychom to tušili, může jedním selektivním vybráním jednoho živočišného druhu dojít ke kolapsu celého ekosystému.

BUSHMAN: Jsme oklikou zpátky u loskutáka?
TOMÁŠ: Tak trochu, v Asii je oblíbený nejen pro chov v klecích, ale i pro pěvecké soutěže. Je tu jeden zajímavý projekt IUCN Asian Songbird Trade Specialist Group, skupiny odborníků na trh se zpěvnými ptáky v jihovýchodní Asii. Snaží se vymyslet pěvecké soutěže pro ptáky tak, aby se jich bylo možné účastnit jen s ptáky z odchovu. Proč bychom měli zakazovat Indonésanům a Vietnamcům zakazovat soutěže ve zpěvu jejich ptáků, když to samo o sobě vlastně špatné není? Špatně je to ve chvíli, kdy jsou to ptáci ilegálně odchycení z přírody. Takhle si myslím, že by se mohla poptávka snížit, čímž by se snížil tlak pytláků na zdravé populace v přírodě.
  • První část rozhovoru s Tomášem Ouhelem si přečti ZDE.
 

Projekt Wildlife Guards

Ekologičtí detektivové Tomáš Ouhel a Michal Gálik se vydávají po stopách pašeráků a pytláků na indonéských ostrovech a bojují proti kriminalitě páchané na přírodě. Dvoudílný dokument Wildlife Guards a několik bonusových epizod vás zavede do cestovatelského ráje na Borneu, kde dokážou dva obyčejní kluci z Čech a Slovenska bojovat proti zlodějům želvích vajec a ilegálnímu obchodu se suvenýry ze želvoviny. V roce 2016 se jim podařilo dopadnout skupinu pytláků a dostat je do vězení. Postarali se také o další osvětu o ochraně karet obrovských a karet pravých v Indonésii. (Převzato z Mall.tv.)
Podívej se na dokument:
Cookies nejsou sušenky
Sbíráme anonymní data a měříme, abychom náš web mohli dále vylepšovat. Souhlasíš se sběrem cookies?