Barča míří do věčných lovišť
15. 7. 2021
V kolech má už 130 tisíc kilometrů. Většinu z nich s Danielem a Janou Urbanovými při expedicích v rámci projektu Škoda 100 na cestách. Teď vyráží na poslední štaci. „Barča už se prostě rozpadá a není bezpečná,“ říká Daniel. Příběh téhle cestovatelské dvojice tím ale zdaleka nekončí. Naopak.
Barča vyráží na svou poslední velkou cestu, projekt Škoda 100 na cestách ale jede dál. Foto: BUSHMAN
Daniel a Jana Urbanovi o sobě říkají, že „jsme manželé a máme zásadní výhodu: oba jsme nadšení cestovatelé a cesta je pro nás důležitější než cíl“. Během posledních sedmi let zasvětili svou vášeň projektu Škoda 100 na cestách. Ta myšlenka se zrodila poté, co autem projeli skoro celou Evropu a na podzim roku 2012 ve vypůjčeném autě Kubu, ostrov svobody. „Cestování v kraji, kde se čas zastavil v minulém století, nás nadchlo. Rozhodli jsme se proto koupit starší vůz a s ním procestovat co největší část světa,“ vzpomíná Daniel. První etapou měla být Asie: celkově přes třináct zemí zhruba 15 tisíc kilometrů, cestou nejtrnitější, bez GPS, jen s mapou a podle hvězd.
Plánování začalo v roce 2013: „Chtěli jsme auto jednoduché a prosté elektroniky, abychom ho dokázali opravit na koleni během cesty.“ Další podmínka: musí být československé výroby. „V létě roku 2014 nastal velký den: na odtahovém voze jsme přivezli naši Škodu 100. Předchozí majitel ji koupil v roce 1969 a pojmenoval Barča.“ Urbanovi v ní dosud najeli skoro 90 tisíc kilometrů, především na východ od našich hranic, s Barčou ale objeli také Island. Na tu cestu se chystali v září roku 2019 a těsně před ní se BUSHMAN s Danielem a Janou spojil poprvé.
Jana a Daniel Urbanovi v roce 2019 těsně před odjezdem na Island se Srdcaři.
Zatím poslední várku oblečení na svoje expedice si u nás Urbanovi vyzvedli před několika dny. V pátek 16. července v něm a v Barče vyrazí na její poslední cestu: „Barča už se rozpadá a není bezpečná,“ vysvětluje Daniel, když nám ukazuje Fandu – malý karavan, který sám postavil na přívěsu na motorky. Barča ho při svém „posledním výstřelu“ potáhne na Ukrajinu („Dokonce s sebou vezeme i gumový člun s motorem, kterému říkáme Milouš,“ směje se Daniel) a podívá se s ním i do Chorvatska. Proč právě tam? A kdo Barču nahradí?
BUSHMAN: Šest let za volantem Škody 100, projetá nejen Asie, spousta zážitků zachycených v několika vašich knihách, spousta dobročinných projektů, které jste během cest s Barčou uskutečnili… Proč se s ní teď loučíte?
DANIEL: Když jsme ji koupili, měla najeto 50 tisíc kilometrů, teď má 130 tisíc – životnost těchto škodovek byla sto tisíc, takže už přesluhuje, byť na to, kde všude jezdila, je to pořád dobrý. Kromě sedaček je na Barče všechno původní, jenže po cestě do Mongolska má zlámané nápravy, kastle a sváry praskají… asi by se dalo celé auto rozebrat, nakoupit nové díly, jenže už s ní není moc kam jet. Byli jsme všude, kde se s ní dá, akorát Afriku jsme nedali. Příští rok Barče končí technická, tak holt do Afriky už pojedeme s Honkerem, kterého jsme nazvali Bivoj.
BUSHMAN: To je ale úplně jiná kategorie…
DANIEL: Je to neobvyklé auto, vyrobeno bylo jen asi sedm tisíc kusů. Chceme na něj udělat expediční nástavbu, aby se v něm dalo stát. Mít tam sprchu a záchod. Chceme si to samozřejmě taky dělat sami, dávat videa na youtube, už máme pár partnerů, co nám chtějí pomoct. Budeme ho připravovat nějaké dva roky, a abychom mohli i přes zimu, postavili jsme si plátěnou garáž...
BUSHMAN: Takže teď budete mít polské partnery?
JANA: To asi ne, ale už máme hodně polských kamarádů. První cesta ale bude do Polska, na nějaký jejich sraz.
DANIEL: Učím se polsky, protože sháníme spoustu náhradních dílů. Bude to chtít celé vyřezat, protože je to shnilé. Hodně se taky přehřívá motor, ale s tím už máme spoustu zkušeností (smích). Takže tam dáme větší chladič, elektrický větrák… Ale těšíme se, Bivoj má podlahu půl metru nad zemí a projede všude. Pak s ním pojedeme na Sibiř, dál za Bajkal, kam už stovka nemohla.
BUSHMAN: Bude se cestování s Bivojem lišit od cestování s Barčou? Máte plány, jak svoje cestování posunout?
DANIEL: Myslím, že jo. Chtěli jsme projet Afriku do Dakaru. Tam už dneska vede asfaltka, ale kolem je jen poušť. S Barčou bychom byli odkázaní jen na tu asfaltku, zatímco Bivoj v písku jezdí, má i naviják, takže když někde zapadneš, dokážeš se vytáhnout. Spíš to přidá nový rozměr cestování v terénu. Doteď jsme se vždy museli držet blízko zpevněných cest, a když byla nezpevněná, měli jsme toho plné gatě, protože jezdit někde v Kazachstánu po stepích nebyla žádná sranda.
JANA: Myslím, že jsme s Barčou zvládli v terénu maximum, co jsme mohli. Víc už to nejde. Mongolsko bylo nejhorší.
DANIEL: Tam se zlomila náprava, už z ní začaly padat šrouby.
BUSHMAN: Kolik času vám příprava Bivoje na expedice zabere?
DANIEL: Barču jsme dělali dva roky, než jsme vyjeli, ale bez garáže, takže jsme byli závislí na počasí. Karavan děláme 16 měsíců… Nástavbu na Bivoje – pokud na ni tedy dojde, protože ještě nejsme stoprocentně rozhodnutí – budeme vyrábět podobnou technologií jako boudu na Fandu, auto má docela dobrý motor a podvozek, ale musíme opravit shnilou kastli. Vidíme to na dva, možná tři roky.
BUSHMAN: Co bude mezi tím? To vydržíte bez expedic?
DANIEL: Na tu dobu jsme si koupili pandu 4x4, která je s vlečňákem schopná jezdit zase v trochu horším terénu než stovka. S ní chceme projet spíš Evropu, panda přeci jen i s karavanem zvládne jet 90 nebo 100 v hodině…
JANA: S Fandou vypadá panda dobře: malý autíčko, malej karavánek, je to hezká souprava. Myslím, že se vždy zaměříme na jeden stát, a projedeme ho křížem krážem, země, kde jsme ještě nebyli, jako je Francie, Španělsko, Portugalsko, nebo podrobněji Pobaltí.
BUSHMAN: Přeci jen se vrátím k Bivojovi: proč právě tohle auto? Proč ne třeba starý landrover, nebo naopak něco novějšího?
JANA: Nová auta nevyhovují našim plánům. Co si na tom opravíme, když tam, kam jezdíme, jsou jen lidi s dílnami doma, bez počítačů, na které by to napojili?
DANIEL: Proto jsme chtěli něco mechanického. Na Bivojovi je jediná elektronika voltmetr a čidlo na tlak oleje. I palivové čerpadlo je mechanické, takže to v Rusku snadno opraví.
JANA: Hledali jsme strašně dlouho, dávali si pro a proti, porovnávali landrovery, nissany a podobně, ale vyšlo nám, že se tam nevejdeme na délku.
DANIEL: Bivoj je asi největší sériově vyráběné auto, landrover je menší. Původně jsme ani nechtěli dělat nástavbu, vzadu je prostor na plochu 1,8 metru šířky x 1,95 metru délky, takže by se tam postel vešla. Důvodem taky bylo, že je hranatý, takže veškerý nábytek může mít pravé úhly, nemusíš vymýšlet nic kulatého.
JANA: A fakt nechceme stan na střechu, vlastně vůbec nechceme stan. Už nikdy víc.
DANIEL: Na střeše jsme to vyzkoušeli, párkrát takhle spali a není to úplně příjemné, je to jak na lodi. Ale hlavně, když jsme byli v Mongolsku nebo Kyrgyzstánu a byly vichřice, tak by to odlítlo…
BUSHMAN: Expedice s Barčou jste vždy spojovali i s charitou, dělali jste sbírky na „Ukrajinčata“, projekty spojené zejména s Koločavou a okolím. Budete v tom pokračovat?
DANIEL: Určitě, počítáme s tím i do budoucna. Spolupracujeme s Radimem Kupcem, který má neziskovku Preshranice.eu. My se snažíme shánět peníze, on pracuje na místě s lidmi a je schopen peníze distribuovat na konkrétní projekty. V roce 2016 jsme třeba začali s poliklinikou v Koločavě. To byla bývalá kasárna po Rusácích, s jednou ordinací, jinak troska. Dnes je to krásně udělaná poliklinika, Radim tam sehnal sanitky, a dokonce s ukrajinskou vládou vyjednal, že za každou jednu korunu českou, kterou tam přiveze, dají jednu jejich hřivnu. Letos už proto do polikliniky nic nevezeme, není to potřeba.
BUSHMAN: Ale Barča i tak během své poslední cesty poveze pomoc…
DANIEL: Máme školu pro děti z chudinského tábora ve Svaljavě, kterou provozují Ukrajinci, ale Radim to podporuje z neziskovky. Byli jsme tam, je to tábor zhruba dva krát dva kilometry, žijou tam i v dírách v zemi pod vlnitým plechem, rodiče neumějí číst ani psát, prostě lidé na okraji společnosti, se kterými Ukrajinci nechtějí mít nic moc společného. Jediná šance, co s tím udělat, je naučit děti číst a psát, aby z té díry mohly vypadnout. S jednou českou univerzitou se domluvilo, že tam budou jezdit studenti pedagogické fakulty na praxe. Teď tam vezeme 35 tisíc, které zbyly ze sbírky, a bude se tam z toho dělat minikuchyň, aby měli zázemí. Za poslední tři roky jsme tam už navozili asi pět dodávek sešitů, propisek a podobně, mají to zamčené u hasičů a postupně to dětem dávají.
BUSHMAN: Třetím z projektů, na který jste vloni pořádali sbírku, do níž BUSHMAN přispěl částkou 30 tisíc korun, je škola v Negrovci – tam se také stavíte?
DANIEL: Těch 30 tisíc od vás se nakonec použije na tu minikuchyň ve Svaljavě. V Negrovci je větší škola, základní plus první stupeň střední. Podpořili jsme vznik nového sportovního hřiště, dovezli jsme jim boxovací pytle, rukavice. Zároveň je tam učitel, který vede mimoškolní kroužek. Učí se přežívat v lese a tak, takže jim vezeme stoličky, stany a podobně. Mnoho věcí jsme dostali i letos od našich dárců.
JANA: Je to jeden z mála tamních ústavů, který se stará o volný čas dětí. Jinak by se flákaly – říkali nám, že když nemají co dělat, tak tam berou i drogy. Ten učitel je táhne do lesa, do kroužků, ke sportu, takže se neflákají.
DANIEL: A jeho manželka zase přímo v Koločavě získala přes starostu místnost na radnici a tam dělá kroužek pro holky na šití a na vaření. Šicí stroje už mají, koupili jsme je někdy v zimě a nechali dovézt v sanitkách – všechny auta, co tam mají, jsou pořád na českých značkách a jednou za dva roky musejí do Česka na technickou, takže jsme je tam v nich nechali odvézt.
BUSHMAN: Kolik kilometrů vás teď s Barčou na poslední cestě – při „posledním výstřelu“, jak expedici říkáte – čeká?
DANIEL: Nějakých pět, šest tisíc, to už nějak dokodrcáme, i kdybychom ji měli dotlačit. Je to po Balkáně…
JANA: Jo, a taky pojedeme do Chorvatska. Tam jsme ještě nikdy nebyli a vždycky jsme si říkali, že tam nikdy nepojedeme – ale na tu poslední cestu (smích).
DANIEL: Je tam skála, kde zastřelili Vinnetoua, a dá se k ní dojet autem, takže tam dojedeme s Barčou.
BUSHMAN: Až pošlete Barču do věčných lovišť, skončí i projekt Škoda 100 na cestách?
DANIEL: Ten název zůstane, i když budeme jezdit něčím jiným.
JANA: Nemá smysl začínat něco od začátku. Barča je kus našeho života a Bivoj na ni naváže.
DANIEL: Barču máme jako angličáka, takže ji budeme vozit pořád s sebou.
Foto: BUSHMAN, Škoda 100 na cestách
Plánování začalo v roce 2013: „Chtěli jsme auto jednoduché a prosté elektroniky, abychom ho dokázali opravit na koleni během cesty.“ Další podmínka: musí být československé výroby. „V létě roku 2014 nastal velký den: na odtahovém voze jsme přivezli naši Škodu 100. Předchozí majitel ji koupil v roce 1969 a pojmenoval Barča.“ Urbanovi v ní dosud najeli skoro 90 tisíc kilometrů, především na východ od našich hranic, s Barčou ale objeli také Island. Na tu cestu se chystali v září roku 2019 a těsně před ní se BUSHMAN s Danielem a Janou spojil poprvé.
Jana a Daniel Urbanovi v roce 2019 těsně před odjezdem na Island se Srdcaři.Zatím poslední várku oblečení na svoje expedice si u nás Urbanovi vyzvedli před několika dny. V pátek 16. července v něm a v Barče vyrazí na její poslední cestu: „Barča už se rozpadá a není bezpečná,“ vysvětluje Daniel, když nám ukazuje Fandu – malý karavan, který sám postavil na přívěsu na motorky. Barča ho při svém „posledním výstřelu“ potáhne na Ukrajinu („Dokonce s sebou vezeme i gumový člun s motorem, kterému říkáme Milouš,“ směje se Daniel) a podívá se s ním i do Chorvatska. Proč právě tam? A kdo Barču nahradí?
BUSHMAN: Šest let za volantem Škody 100, projetá nejen Asie, spousta zážitků zachycených v několika vašich knihách, spousta dobročinných projektů, které jste během cest s Barčou uskutečnili… Proč se s ní teď loučíte?
DANIEL: Když jsme ji koupili, měla najeto 50 tisíc kilometrů, teď má 130 tisíc – životnost těchto škodovek byla sto tisíc, takže už přesluhuje, byť na to, kde všude jezdila, je to pořád dobrý. Kromě sedaček je na Barče všechno původní, jenže po cestě do Mongolska má zlámané nápravy, kastle a sváry praskají… asi by se dalo celé auto rozebrat, nakoupit nové díly, jenže už s ní není moc kam jet. Byli jsme všude, kde se s ní dá, akorát Afriku jsme nedali. Příští rok Barče končí technická, tak holt do Afriky už pojedeme s Honkerem, kterého jsme nazvali Bivoj.
BUSHMAN: To je ale úplně jiná kategorie…DANIEL: Je to neobvyklé auto, vyrobeno bylo jen asi sedm tisíc kusů. Chceme na něj udělat expediční nástavbu, aby se v něm dalo stát. Mít tam sprchu a záchod. Chceme si to samozřejmě taky dělat sami, dávat videa na youtube, už máme pár partnerů, co nám chtějí pomoct. Budeme ho připravovat nějaké dva roky, a abychom mohli i přes zimu, postavili jsme si plátěnou garáž...
BUSHMAN: Takže teď budete mít polské partnery?
JANA: To asi ne, ale už máme hodně polských kamarádů. První cesta ale bude do Polska, na nějaký jejich sraz.
DANIEL: Učím se polsky, protože sháníme spoustu náhradních dílů. Bude to chtít celé vyřezat, protože je to shnilé. Hodně se taky přehřívá motor, ale s tím už máme spoustu zkušeností (smích). Takže tam dáme větší chladič, elektrický větrák… Ale těšíme se, Bivoj má podlahu půl metru nad zemí a projede všude. Pak s ním pojedeme na Sibiř, dál za Bajkal, kam už stovka nemohla.
BUSHMAN: Bude se cestování s Bivojem lišit od cestování s Barčou? Máte plány, jak svoje cestování posunout?DANIEL: Myslím, že jo. Chtěli jsme projet Afriku do Dakaru. Tam už dneska vede asfaltka, ale kolem je jen poušť. S Barčou bychom byli odkázaní jen na tu asfaltku, zatímco Bivoj v písku jezdí, má i naviják, takže když někde zapadneš, dokážeš se vytáhnout. Spíš to přidá nový rozměr cestování v terénu. Doteď jsme se vždy museli držet blízko zpevněných cest, a když byla nezpevněná, měli jsme toho plné gatě, protože jezdit někde v Kazachstánu po stepích nebyla žádná sranda.
JANA: Myslím, že jsme s Barčou zvládli v terénu maximum, co jsme mohli. Víc už to nejde. Mongolsko bylo nejhorší.
DANIEL: Tam se zlomila náprava, už z ní začaly padat šrouby.
BUSHMAN: Kolik času vám příprava Bivoje na expedice zabere?
DANIEL: Barču jsme dělali dva roky, než jsme vyjeli, ale bez garáže, takže jsme byli závislí na počasí. Karavan děláme 16 měsíců… Nástavbu na Bivoje – pokud na ni tedy dojde, protože ještě nejsme stoprocentně rozhodnutí – budeme vyrábět podobnou technologií jako boudu na Fandu, auto má docela dobrý motor a podvozek, ale musíme opravit shnilou kastli. Vidíme to na dva, možná tři roky.
BUSHMAN: Co bude mezi tím? To vydržíte bez expedic?DANIEL: Na tu dobu jsme si koupili pandu 4x4, která je s vlečňákem schopná jezdit zase v trochu horším terénu než stovka. S ní chceme projet spíš Evropu, panda přeci jen i s karavanem zvládne jet 90 nebo 100 v hodině…
JANA: S Fandou vypadá panda dobře: malý autíčko, malej karavánek, je to hezká souprava. Myslím, že se vždy zaměříme na jeden stát, a projedeme ho křížem krážem, země, kde jsme ještě nebyli, jako je Francie, Španělsko, Portugalsko, nebo podrobněji Pobaltí.
BUSHMAN: Přeci jen se vrátím k Bivojovi: proč právě tohle auto? Proč ne třeba starý landrover, nebo naopak něco novějšího?
JANA: Nová auta nevyhovují našim plánům. Co si na tom opravíme, když tam, kam jezdíme, jsou jen lidi s dílnami doma, bez počítačů, na které by to napojili?
DANIEL: Proto jsme chtěli něco mechanického. Na Bivojovi je jediná elektronika voltmetr a čidlo na tlak oleje. I palivové čerpadlo je mechanické, takže to v Rusku snadno opraví.
JANA: Hledali jsme strašně dlouho, dávali si pro a proti, porovnávali landrovery, nissany a podobně, ale vyšlo nám, že se tam nevejdeme na délku.
DANIEL: Bivoj je asi největší sériově vyráběné auto, landrover je menší. Původně jsme ani nechtěli dělat nástavbu, vzadu je prostor na plochu 1,8 metru šířky x 1,95 metru délky, takže by se tam postel vešla. Důvodem taky bylo, že je hranatý, takže veškerý nábytek může mít pravé úhly, nemusíš vymýšlet nic kulatého.JANA: A fakt nechceme stan na střechu, vlastně vůbec nechceme stan. Už nikdy víc.
DANIEL: Na střeše jsme to vyzkoušeli, párkrát takhle spali a není to úplně příjemné, je to jak na lodi. Ale hlavně, když jsme byli v Mongolsku nebo Kyrgyzstánu a byly vichřice, tak by to odlítlo…
BUSHMAN: Expedice s Barčou jste vždy spojovali i s charitou, dělali jste sbírky na „Ukrajinčata“, projekty spojené zejména s Koločavou a okolím. Budete v tom pokračovat?
DANIEL: Určitě, počítáme s tím i do budoucna. Spolupracujeme s Radimem Kupcem, který má neziskovku Preshranice.eu. My se snažíme shánět peníze, on pracuje na místě s lidmi a je schopen peníze distribuovat na konkrétní projekty. V roce 2016 jsme třeba začali s poliklinikou v Koločavě. To byla bývalá kasárna po Rusácích, s jednou ordinací, jinak troska. Dnes je to krásně udělaná poliklinika, Radim tam sehnal sanitky, a dokonce s ukrajinskou vládou vyjednal, že za každou jednu korunu českou, kterou tam přiveze, dají jednu jejich hřivnu. Letos už proto do polikliniky nic nevezeme, není to potřeba.
BUSHMAN: Ale Barča i tak během své poslední cesty poveze pomoc…DANIEL: Máme školu pro děti z chudinského tábora ve Svaljavě, kterou provozují Ukrajinci, ale Radim to podporuje z neziskovky. Byli jsme tam, je to tábor zhruba dva krát dva kilometry, žijou tam i v dírách v zemi pod vlnitým plechem, rodiče neumějí číst ani psát, prostě lidé na okraji společnosti, se kterými Ukrajinci nechtějí mít nic moc společného. Jediná šance, co s tím udělat, je naučit děti číst a psát, aby z té díry mohly vypadnout. S jednou českou univerzitou se domluvilo, že tam budou jezdit studenti pedagogické fakulty na praxe. Teď tam vezeme 35 tisíc, které zbyly ze sbírky, a bude se tam z toho dělat minikuchyň, aby měli zázemí. Za poslední tři roky jsme tam už navozili asi pět dodávek sešitů, propisek a podobně, mají to zamčené u hasičů a postupně to dětem dávají.
BUSHMAN: Třetím z projektů, na který jste vloni pořádali sbírku, do níž BUSHMAN přispěl částkou 30 tisíc korun, je škola v Negrovci – tam se také stavíte?
DANIEL: Těch 30 tisíc od vás se nakonec použije na tu minikuchyň ve Svaljavě. V Negrovci je větší škola, základní plus první stupeň střední. Podpořili jsme vznik nového sportovního hřiště, dovezli jsme jim boxovací pytle, rukavice. Zároveň je tam učitel, který vede mimoškolní kroužek. Učí se přežívat v lese a tak, takže jim vezeme stoličky, stany a podobně. Mnoho věcí jsme dostali i letos od našich dárců.
JANA: Je to jeden z mála tamních ústavů, který se stará o volný čas dětí. Jinak by se flákaly – říkali nám, že když nemají co dělat, tak tam berou i drogy. Ten učitel je táhne do lesa, do kroužků, ke sportu, takže se neflákají.
DANIEL: A jeho manželka zase přímo v Koločavě získala přes starostu místnost na radnici a tam dělá kroužek pro holky na šití a na vaření. Šicí stroje už mají, koupili jsme je někdy v zimě a nechali dovézt v sanitkách – všechny auta, co tam mají, jsou pořád na českých značkách a jednou za dva roky musejí do Česka na technickou, takže jsme je tam v nich nechali odvézt.
BUSHMAN: Kolik kilometrů vás teď s Barčou na poslední cestě – při „posledním výstřelu“, jak expedici říkáte – čeká?DANIEL: Nějakých pět, šest tisíc, to už nějak dokodrcáme, i kdybychom ji měli dotlačit. Je to po Balkáně…
JANA: Jo, a taky pojedeme do Chorvatska. Tam jsme ještě nikdy nebyli a vždycky jsme si říkali, že tam nikdy nepojedeme – ale na tu poslední cestu (smích).
DANIEL: Je tam skála, kde zastřelili Vinnetoua, a dá se k ní dojet autem, takže tam dojedeme s Barčou.
BUSHMAN: Až pošlete Barču do věčných lovišť, skončí i projekt Škoda 100 na cestách?
DANIEL: Ten název zůstane, i když budeme jezdit něčím jiným.
JANA: Nemá smysl začínat něco od začátku. Barča je kus našeho života a Bivoj na ni naváže.
DANIEL: Barču máme jako angličáka, takže ji budeme vozit pořád s sebou.
Chceš se dozvědět víc o projektu Škoda 100 na cestách?
- Web: www.skoda100nacestach.cz
- Facebook: www.facebook.com/skoda100nacestach
Foto: BUSHMAN, Škoda 100 na cestách
