EXPEDITION II: Mám proti válce boty…

Dostala jsem je v roce 2012. Krásné bushmanky, kopie amerických vojenských bot. Zamilovala jsem se na první pohled. Odjela jsem v nich do Afghánistánu a pak už mě provázely do všech válečných zón – tedy pokud jsem tam nejela v době, kdy je extrémní vedro a kdy se i na frontě chodí v žabkách.
„Mám proti lásce boty, ty chrání paní svou…“ zpívala v dávném hitu Yvonne Přenosilová. Já bych to mohla parafrázovat: „Mám proti válce boty…“ Ty boty se mnou prošly frontové linie v Iráku i v Sýrii, kam jsem se vydala za poslední čtyři roky nesčetněkrát. Sýrii jsem společně s kolegyní Markétou Kutilovou absolvovala devětkrát, cesty do Iráku už jsem líná počítat…
 

Podruhé narozená

BUSHMAN boty EXPEDITION jsem měla na sobě i v době, kdy jsem se podruhé narodila. Prošly se mnou bitvu na přehradě Tišrín v únoru 2016. Tehdy byla strašlivá zima, proto jsem celou dobu pobytu v Sýrii prakticky nevytáhla nohy z bot. Měla jsem dvoje vlněné ponožky, a ty jsem střídala. Schly ale i několik dní a druhý den už přece jen moc nevoněly. Natož třetí.
Toho dne, kdy jsem měla projít svou nejtěžší zkouškou, se na nebi rozzářilo slunce a teplota se vyšplhala pozoruhodně vysoko. Samozřejmě – aby se mi jako naschvál fotilo co nejblběji. Na frontu jsem totiž dorazila v pravé poledne, kdy je slunce nejvýš a vrhá nejtvrdší stíny. Čas, který fotografové nenávidí nejvíc na světě.
 

Pod palbou

Ocitla jsem se tam náhodou – nikdo mi totiž nestihl zakázat skočit do auta k bojovníkům, kteří právě odjížděli do míst nejtvrdších bojů. Když jsme dorazili na místo, vyskákali z auta, rozběhli se k malinkému valu (spíš takové hromádce), zalehli a začali střílet na nepřítele. Já stála u auta a nikdo se o mě nestaral. Pomalu mi začalo docházet, že jsem v pěkném průšvihu a že slunce rozhodně nebude můj jediný problém.


Co se dělo dál? Vezmu to stručně – zalehla jsem pod ty krtince taky a snažila se kopírovat pohyby zkušených bojovníků kurdských YPG jednotek. Po nějaké době (mně se to zdálo být věčnost, ale byla to asi jen hodina) na mě mávli. Skupinka bojovníků se oddělila a vyrazila po hřebeni nízkého oblého kopce, aniž by se starala o palbu. Já za nimi. Myslela jsem si naivně, že to končí a jedu zpátky. Ale vyrazili jsme na pochod.
V duchu jsem blahořečila osud, že mám aspoň dobré boty. Kolem nás se neustále ozývala palba, dopadaly minometné střely, probíhalo i bombardování. Zkrátka kravál, snad ani minutu nebylo ticho. Říkala jsem si nahlas stále dokola: „Tohle nemůžeme přežít.“ A myslela jsem to vážně. Rozloučila jsem se se životem. A snažila se nemyslet na to, že za chvíli nemusím existovat.
 

Lak na nehty?!

Mozek funguje v takhle vypjatých situacích fakt divně. „Vždyť já si v těch botách v těchhle kopcích úplně odřu lak na nehtech!“ proběhlo mi náhle hlavou. Terén byl obtížný a já musela občas i vyfunět před skupinku rychle pochodujících vojáků, abych je stihla vyfotit. Lak na nehty… dodnes se tomu musím smát.
Nakonec jsme to všichni přežili. A já si bushmanky natáhla ještě mnohokrát, naposledy ve finální bitvě s Islámských státem v únoru 2019. Zase byla strašná zima, ale tentokrát nebylo ani kde prát. Měnit ponožky přestalo dávat smysl, oba páry smrděly strašlivě. Ale když se zavázaly do bushmanek, nebylo to cítit. Aspoň myslím…
Sedm let jsou se mnou. Ochozené, ostřílené a stále naprosto funkční. Připravené na další štaci.

• Lenka Klicperová, válečná novinářka a fotografka, tvář kampaně BUSHMAN – Po tvoje expedice