Fotograf Petr Slavík: Silné zážitky se dobře pamatují
7. 2. 2022
Petr Slavík – fotograf mezinárodního přesahu, který má na svém kontě několik autorských výstav (Ztracený svět, Vzpomínky na Afriku aj.), ocenění i dobročinných aktivit, a dokonce několik knih (Blízká setkání aj.). Jenže Petr není jen fotograf a cestovatel. Je to skvělý vypravěč, decentní rebel, férovej táta… a bushman. Aby ne, když velkou část jeho srdce zabrala právě buš…
Většinu kanceláří u nás v Bushmanu dokreslují obrazy zvířat. Dokonalé momentky, které nepotřebují komentář. A kdyby přeci jen, zeptejte se Petra: „Pamatuju si víc zvířata než lidi. Tady na té fotce je „Natrhouško“, samice jaguára focená při mojí první cestě do Brazílie. Takhle jsem si ji pro sebe pojmenoval,“ zasní se a mně ve vteřině dojde, že je všechno, jenom ne pozér. „Silné zážitky se dobře pamatují,“ dodává.
Svou práci nemiluje – svou prací žije. Ale pořád ještě mu zbývá dostatek energie věnovat se i spoustě dalších, zásadních věcí. Třeba své devítileté dceři, která každou jeho expedici prožívá jako
správná starostlivá žena. „Dcera mě obrovsky hlídá. Byly doby, kdy moje odjezdy provázely hysterické scény. To proto, že jsem se špatně loučil. A tak jsem se naučil utíkat,“ říká Petr a vzápětí dodává, že je pak o to krásnější se vracet. Navíc na své cesty nikdy neodjede sám: „Každou cestu mi něco tajně propašuje do batohu. Většinou plyšáky, kteří mě mají provázet a chránit,“ směje se a v očích se mu zrcadlí upřímná radost.
„Kdybyste byl sám, zůstal byste v Africe?“ napadne mě poměrně logická otázka. Jasně že zůstal. Kde jinde by se taky mohl cítit šťastně a svobodně člověk, který tvrdí, že kdyby měl žít život někoho jiného, byl by to George Adamson? „Jednou možná skončím v Botswaně, je to mé nejmilejší místo, ale absolutně nejsem ochoten vzdát se dceřina dětství kvůli Africe,“ zdůrazní.
Jak říkám, tenhle chlap je prostě férovej hráč…
Odkud se vzal ten prvotní impulz prozkoumat divočinu? Přivedl Vás k tomu někdo z rodiny?
Nedělal jsem si rodokmen, tak nevím, jestli v pradávnu někdo nelovil v Africe, ale asi jsem se vymkl rodinné linii 😊. Vyrostl jsem s babičkou za vesnicí, na samotné hranici lesa, a to formovalo můj vztah k přírodě. Pak určitě dobrodružné knihy. Babička mi četla, já sám si četl a dceři čtu taky moc rád. Asi někde během listování Knihy Džunglí a Májovek se to všechno zrodilo.
Jste svobodomyslná duše? Asi musíte být...
Teď můžu říct, jakou jsem duší, ale těžko lze popsat duši desetiletého kluka 😊. Chtěl jsem prostě mezi zvířata. Hlava nehlava. Vzpomínám si třeba, jak jsem si tenkrát šil bederní roušku, že v tom budu běhat po lese jako Tarzan. Takže ano, touha po volnosti tam byla. A určitou volnost mi dala právě i moje babička.
Ta Vás taky vypravovala na Vaši první cestu?
Na tu jsem vyrazil na začátku léta 1990. Pravil jsem, že se dostanu stopem do Afriky. Babička nenadávala, řekla jen: "To je úžasný, ale dávej na sebe pozor." To cestování mělo neuvěřitelný nádech. Objevitelská cesta západního světa, něco do té doby nemyslitelného. Jel jsem tou otevírající se Evropou a nestačil se divit. Člověk si stoupl ráno za Prahou k silnici a další den před pátou byl u Eiffelovy věže.
Dneska si to neumím představit…
Dneska by hlavně nikdo nezastavil.
Jak jste se na téhle své výpravě domlouval? Zvládal jste cizí jazyky?
Na gymplu jsem se učil angličtinu, takže jsem sice měl základy, ale v praxi to použít nešlo 😊. Naučil jsem se mluvit až za pochodu. Moje druhá cesta vedla do Argentiny, kam jsem jel se svým spolužákem ze základky. Španělštinu jsme se učili cestou, bylo to neuvěřitelný. Žili jsme po příkopech, v horách, lovili ryby, … Byl to silný zážitek, který mě doslova nakopl. Pak přišly další cesty, které už jsem absolvoval sám, a sice Chile, Bolívie, … to byla ta nejlepší jazyková i životní škola.
Vcelku idyla, viďte? Jenže jako není nebe bez mráčků, není ani cest bez překážek. A tak jsem se záhy dozvěděla, jak si Petr sáhl na dno, když se ztratil v Andách, došla mu voda, dostal vysokohorskou nemoc a přežil jen zázrakem. „Dodnes, když zavřu oči, vidím tu nekonečnou noční oblohu v pouštních horách. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do záchranné chatky a zrovna tam přišla kontrola, která chodí zhruba 2x ročně. Ti už se o mě postarali,“ vzpomíná a já cítím úlevu i za něj. „Za ušetřené dolary jsem si tam pak koupil grilovaný kuře a pivo a cítil jsem se jako král,“ řekne požitkářsky.
Přesto jím ale tenhle zážitek neotřásl tak, že by pocítil ten skutečný, ryzí a naprosto ochromující strach. Tahle chvíle přišla jindy:
„V Kazachstánu mě málem uvláčel kůň. Natáčeli jsme tam dokumentární seriál Ve stopě predátora. Kůň se splašil, mně zůstala noha ve třmenu, úplně mě oholil z kůže. V tu chvíli, kdy mi lítala kolem hlavy kopyta a tráva, strašně jsem se bál. Bál jsem se, že už neuvidím dceru. To byl ten největší strach, co jsem kdy měl. Tenkrát jsem si vážně myslel, že je konec.“
Některé Vaše zážitky jsou opravdu dost bolavé. A asi nejen na těle…
Ano, tenhle byl bolavý po všech stránkách. Samotným úrazem to nekončilo. Když jsem se probral, musel jsem znovu sednout na koně a dojet do kazašské nemocnice. Pobyt v tamějším zařízení byl snad ještě horší než to, co mu předcházelo. Probudil jsem se na zádech, bez oblečení, s prostěradlem přilepeným k ranám. Hodně dlouho jsem se pak musel sprchovat, abych ho ze sebe sundal…
Takže koňům se raději obloukem vyhýbáte?
Naopak! Schválně se snažím pořád učit jezdit, abych si nevytvořil blok. Bohužel, zatím mě to nikdo tak docela nenaučil 😊. Ale zase dobře padám.
Tady musím poznamenat jednu věc. Jestli z Petrova vyprávění něco srší, pak je to respekt, pokora a odvaha. Museli byste u toho být, abyste viděli jeho gesta a slyšeli tu vyrovnanost v jeho hlase. Ne, tohle opravdu nejsou historky, vymyšlené pro nadšení čtenářů. Tohle je život. Reálnej, surovej život a Petr o něm vypráví tak samozřejmě, že máte pocit, že jste to prožili s ním. Ideální bushman, pomyslím si znovu… A jak dlouze přemýšlím, jsem taky dlouho potichu. Petr mi do myšlenek nevstupuje, dává mi prostor. A mě najednou napadne otázka úplně mimo tematickou rovinu, které jsme se dosud drželi:
Jak je to vlastně s tím medvědem? Co máme dělat, když ho
potkáme? Cinkat zvonečkem? Stát? Řvát? Dělat mrtvého?
Všechno a nic (smích). Něco vám prozradím. Byl jsem v kontaktu s medvědy na Kamčatce, na Aljašce, pracoval jsem s medvědem připraveným pro natáčení a vím jediné: NIKDO není schopen říct, co máte dělat, když Vás medvěd napadne. Medvěd je individualita. Pokud se rozhodne zaútočit medvědice s mláďaty, můžete se třeba stavět na hlavu a stejně nevyváznete. Dost kontaktní jsou také medvědi-puberťáci, kterým schází přítomnost matky… Jedno pravidlo se ale vyplatí dodržovat: medvěda nesmíte překvapit! Tudíž jakýkoliv hluk medvěda upozorní, že tam jste, a pravděpodobně se vám vyhne. Ale pokud potichu vkročíte do jeho komfortní zóny, zaútočí. Je to přirozené. Ani nám by se nelíbilo, kdyby někdo cizí vstoupil do našeho obýváku.
A zase ta jeho vyrovnanost! Aby ne – člověka, který se nechá zahrabat do sněhu, aby tam vyčkával na příchod tygra sibiřského, nemůže nějaký medvěd rozhodit. A tak mě napadá:
Adrenalin je Váš každodenní chleba, že ano. Vyhledáváte ho, když ho je nedostatek?
Částečně ho mám rád, ale že bych ho vyhledával, to se nedá říct. Pohybuju se v místech, kde je ho zkrátka poněkud vyšší koncentrace 😊. Ale stejně tak mám rád i tu pohodu během expedic. Třeba takové safari kempy s lidmi, jimž dělám průvodce, to je pro mě příjemný relax. Hlavně večery. Jste v pohodlí, okolo vás zvuky noční Afriky, k tomu dobré jídlo a pití…
Pokud ovšem narazíte na pokorné lidi…
Pokora vůči přírodě je základ. Když vozím lidi do Afriky na safari, učím je, že tohle území patří zvířatům, která je zabijí, pokud budou překračovat jejich hranice. Je spousta zásad, které člověk v přírodě, zvlášť v té divoké, musí dodržovat…
A dodržuje?
Většinou první dva tři dny. Člověk, který je zvyklý na město, a najednou se ocitne ve stanu uprostřed Afriky, je krotký. Vystrašený a krotký, protože je v neznámu. První noc obvykle ani nespí (smích). Třetí den přichází zlom a taky chyby. Stačí popoběhnout a zvíře, které by si vás jinak ani nevšimlo, třeba zaútočí. A nemusí to být vůbec šelma. Chyby z nepozornosti se zkrátka neodpouští.
Safari s Petrem Slavíkem. Slyšíš, Ježíšku?... Zážitek, na který se nezapomíná. Vzpomínky, z nichž čerpáte celý život. Tak jen aby tyhle krásné plány nikomu nic nepřekazilo. Třeba pandemie.
Jak jste to měl, když světem řádil covid? Pro cestovatele docela slušná čára přes rozpočet, viďte?
Rok jsem seděl na zadku. Spousta lidí to odnáší psychicky, ať už to řeší chlastem, nebo jiným způsobem. Je to strašný.
Strašný i pro zvířata?
Když jsem teď byl v říjnu v Africe, spousta tamějších kempů je prázdných, vybydlených. A to je opravdu složitá situace, protože jsou oblasti, které jsou na turismu závislé. Pro zvířata je to asi lepší, ale nemá je kdo chránit. Nebo nebude mít … časem. A to je moc špatný. Vždyť jen taková populace lvů klesla od roku 1943 o celých 95 %. Prognóza je, že lev z volné přírody zmizí do roku 2050… A je to téma, které se tak úplně ve společnosti neřeší. To, že vymírá živočišný druh, který lidstvo provází od nepaměti, téměř nikoho nezajímá.
Leda by se s ním vyfotila nějaká vlivná influencerka…
Ano, to by byl slušnej marketingovej tah. V tomhle je svět totálně ujetej. Fotit se se zvířetem, o němž nic nevím, jen pro počet lajků. Ba co hůř – fotit se s trofejí, anebo přímo lovit. Chápu regulační lov nebo kvůli obživě, ale fotky s mrtvým paviánem jen tak pro zábavu… to je hodně za hranou.
Za hranou. Svět se pomalu ocitá za hranou, pomyslím si, ale nahlas raději neřeknu nic. Nechci kazit tuhle krásnou a inspirativní chvíli. Letmo si prohlížím Petrovu tvář a vidím, že myslí na to samé. Pandemie. Rozpolcená společnost. Zvířata, která za nic nemůžou.
„Jaké máte plány na letošek?“ zeptám se po chvíli. Smělý dotaz vzhledem k tomu, že pomalu nevíme, co bude zítra, natož během celého roku…
Kromě Zambie, kam se chystám na expedici s klienty, mám už dva roky v plánu expedici do Arktidy. Snad to konečně vyjde. Rád bych se dostal někam na 80. rovnoběžku a během plavby se věnoval focení zvířat i přírody, o níž si plno lidí myslí, že je fádní. Ale když do toho zasvítí to správné sluníčko, je to nádhernej pohled! V říjnu bych se rád vydal na mobilní stanové safari v Botswaně. To je fotograficky naprosto TOP místo.
Ach ano, Vaše fotky! Rozhodně by měly dostat v našem rozhovoru
prostor. Jsou to úžasné momentky. A laik si asi jen těžko dokáže představit, co všechno za jejich pořízením stojí…
Lidé si neumí dost dobře představit, co za fotkami je. Udělat špičkovou fotku zvířete je téměř nemožné. Zvíře není člověk, nebude spolupracovat. Navíc nestačí zvíře najít. Musíte vychytat světlo, dobrý úhel, akci, … Když chcete dobře zachytit lva, leckdy to znamená strávit několik hodin nad mršinou, kde vám kolem pusy létají masařky (smích).
… Že statečně odoláváte tamějším nemocem, to je až s podivem.
Chráním se. Očkování mám, akorát od roku 2006 neberu antimalarika. Jinak se to snažím řešit chilli a slivovicí. Dávám si v tropech každý ráno na lačný žaludek slivovici nebo něco místního. Občas je to celkem síla pít teplou slivovici, ale červa to vypálí spolehlivě. Ostatně, pálivé funguje všude na světě…
Jak že to Petr říkal? Silné zážitky se dobře pamatují. A já si tenhle rozhovor, který se protáhl na dvě hodiny, v sobě ponesu hodně dlouho. V tom nejlepším slova smyslu!
Petr Slavík na sítích:
Web
Facebook
Instagram
Safari s Petrem Slavíkem
Svou práci nemiluje – svou prací žije. Ale pořád ještě mu zbývá dostatek energie věnovat se i spoustě dalších, zásadních věcí. Třeba své devítileté dceři, která každou jeho expedici prožívá jako
správná starostlivá žena. „Dcera mě obrovsky hlídá. Byly doby, kdy moje odjezdy provázely hysterické scény. To proto, že jsem se špatně loučil. A tak jsem se naučil utíkat,“ říká Petr a vzápětí dodává, že je pak o to krásnější se vracet. Navíc na své cesty nikdy neodjede sám: „Každou cestu mi něco tajně propašuje do batohu. Většinou plyšáky, kteří mě mají provázet a chránit,“ směje se a v očích se mu zrcadlí upřímná radost. „Kdybyste byl sám, zůstal byste v Africe?“ napadne mě poměrně logická otázka. Jasně že zůstal. Kde jinde by se taky mohl cítit šťastně a svobodně člověk, který tvrdí, že kdyby měl žít život někoho jiného, byl by to George Adamson? „Jednou možná skončím v Botswaně, je to mé nejmilejší místo, ale absolutně nejsem ochoten vzdát se dceřina dětství kvůli Africe,“ zdůrazní.
Jak říkám, tenhle chlap je prostě férovej hráč…
Odkud se vzal ten prvotní impulz prozkoumat divočinu? Přivedl Vás k tomu někdo z rodiny?
Nedělal jsem si rodokmen, tak nevím, jestli v pradávnu někdo nelovil v Africe, ale asi jsem se vymkl rodinné linii 😊. Vyrostl jsem s babičkou za vesnicí, na samotné hranici lesa, a to formovalo můj vztah k přírodě. Pak určitě dobrodružné knihy. Babička mi četla, já sám si četl a dceři čtu taky moc rád. Asi někde během listování Knihy Džunglí a Májovek se to všechno zrodilo.
Jste svobodomyslná duše? Asi musíte být...
Teď můžu říct, jakou jsem duší, ale těžko lze popsat duši desetiletého kluka 😊. Chtěl jsem prostě mezi zvířata. Hlava nehlava. Vzpomínám si třeba, jak jsem si tenkrát šil bederní roušku, že v tom budu běhat po lese jako Tarzan. Takže ano, touha po volnosti tam byla. A určitou volnost mi dala právě i moje babička.
Ta Vás taky vypravovala na Vaši první cestu?
Na tu jsem vyrazil na začátku léta 1990. Pravil jsem, že se dostanu stopem do Afriky. Babička nenadávala, řekla jen: "To je úžasný, ale dávej na sebe pozor." To cestování mělo neuvěřitelný nádech. Objevitelská cesta západního světa, něco do té doby nemyslitelného. Jel jsem tou otevírající se Evropou a nestačil se divit. Člověk si stoupl ráno za Prahou k silnici a další den před pátou byl u Eiffelovy věže.
Dneska si to neumím představit…
Dneska by hlavně nikdo nezastavil.
Jak jste se na téhle své výpravě domlouval? Zvládal jste cizí jazyky?
Na gymplu jsem se učil angličtinu, takže jsem sice měl základy, ale v praxi to použít nešlo 😊. Naučil jsem se mluvit až za pochodu. Moje druhá cesta vedla do Argentiny, kam jsem jel se svým spolužákem ze základky. Španělštinu jsme se učili cestou, bylo to neuvěřitelný. Žili jsme po příkopech, v horách, lovili ryby, … Byl to silný zážitek, který mě doslova nakopl. Pak přišly další cesty, které už jsem absolvoval sám, a sice Chile, Bolívie, … to byla ta nejlepší jazyková i životní škola. Vcelku idyla, viďte? Jenže jako není nebe bez mráčků, není ani cest bez překážek. A tak jsem se záhy dozvěděla, jak si Petr sáhl na dno, když se ztratil v Andách, došla mu voda, dostal vysokohorskou nemoc a přežil jen zázrakem. „Dodnes, když zavřu oči, vidím tu nekonečnou noční oblohu v pouštních horách. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do záchranné chatky a zrovna tam přišla kontrola, která chodí zhruba 2x ročně. Ti už se o mě postarali,“ vzpomíná a já cítím úlevu i za něj. „Za ušetřené dolary jsem si tam pak koupil grilovaný kuře a pivo a cítil jsem se jako král,“ řekne požitkářsky.
Přesto jím ale tenhle zážitek neotřásl tak, že by pocítil ten skutečný, ryzí a naprosto ochromující strach. Tahle chvíle přišla jindy:
„V Kazachstánu mě málem uvláčel kůň. Natáčeli jsme tam dokumentární seriál Ve stopě predátora. Kůň se splašil, mně zůstala noha ve třmenu, úplně mě oholil z kůže. V tu chvíli, kdy mi lítala kolem hlavy kopyta a tráva, strašně jsem se bál. Bál jsem se, že už neuvidím dceru. To byl ten největší strach, co jsem kdy měl. Tenkrát jsem si vážně myslel, že je konec.“
Některé Vaše zážitky jsou opravdu dost bolavé. A asi nejen na těle…
Ano, tenhle byl bolavý po všech stránkách. Samotným úrazem to nekončilo. Když jsem se probral, musel jsem znovu sednout na koně a dojet do kazašské nemocnice. Pobyt v tamějším zařízení byl snad ještě horší než to, co mu předcházelo. Probudil jsem se na zádech, bez oblečení, s prostěradlem přilepeným k ranám. Hodně dlouho jsem se pak musel sprchovat, abych ho ze sebe sundal…
Takže koňům se raději obloukem vyhýbáte?
Naopak! Schválně se snažím pořád učit jezdit, abych si nevytvořil blok. Bohužel, zatím mě to nikdo tak docela nenaučil 😊. Ale zase dobře padám.
Tady musím poznamenat jednu věc. Jestli z Petrova vyprávění něco srší, pak je to respekt, pokora a odvaha. Museli byste u toho být, abyste viděli jeho gesta a slyšeli tu vyrovnanost v jeho hlase. Ne, tohle opravdu nejsou historky, vymyšlené pro nadšení čtenářů. Tohle je život. Reálnej, surovej život a Petr o něm vypráví tak samozřejmě, že máte pocit, že jste to prožili s ním. Ideální bushman, pomyslím si znovu… A jak dlouze přemýšlím, jsem taky dlouho potichu. Petr mi do myšlenek nevstupuje, dává mi prostor. A mě najednou napadne otázka úplně mimo tematickou rovinu, které jsme se dosud drželi:
Jak je to vlastně s tím medvědem? Co máme dělat, když ho
Všechno a nic (smích). Něco vám prozradím. Byl jsem v kontaktu s medvědy na Kamčatce, na Aljašce, pracoval jsem s medvědem připraveným pro natáčení a vím jediné: NIKDO není schopen říct, co máte dělat, když Vás medvěd napadne. Medvěd je individualita. Pokud se rozhodne zaútočit medvědice s mláďaty, můžete se třeba stavět na hlavu a stejně nevyváznete. Dost kontaktní jsou také medvědi-puberťáci, kterým schází přítomnost matky… Jedno pravidlo se ale vyplatí dodržovat: medvěda nesmíte překvapit! Tudíž jakýkoliv hluk medvěda upozorní, že tam jste, a pravděpodobně se vám vyhne. Ale pokud potichu vkročíte do jeho komfortní zóny, zaútočí. Je to přirozené. Ani nám by se nelíbilo, kdyby někdo cizí vstoupil do našeho obýváku.
A zase ta jeho vyrovnanost! Aby ne – člověka, který se nechá zahrabat do sněhu, aby tam vyčkával na příchod tygra sibiřského, nemůže nějaký medvěd rozhodit. A tak mě napadá:
Adrenalin je Váš každodenní chleba, že ano. Vyhledáváte ho, když ho je nedostatek?
Částečně ho mám rád, ale že bych ho vyhledával, to se nedá říct. Pohybuju se v místech, kde je ho zkrátka poněkud vyšší koncentrace 😊. Ale stejně tak mám rád i tu pohodu během expedic. Třeba takové safari kempy s lidmi, jimž dělám průvodce, to je pro mě příjemný relax. Hlavně večery. Jste v pohodlí, okolo vás zvuky noční Afriky, k tomu dobré jídlo a pití…
Pokud ovšem narazíte na pokorné lidi…
Pokora vůči přírodě je základ. Když vozím lidi do Afriky na safari, učím je, že tohle území patří zvířatům, která je zabijí, pokud budou překračovat jejich hranice. Je spousta zásad, které člověk v přírodě, zvlášť v té divoké, musí dodržovat…
A dodržuje?
Většinou první dva tři dny. Člověk, který je zvyklý na město, a najednou se ocitne ve stanu uprostřed Afriky, je krotký. Vystrašený a krotký, protože je v neznámu. První noc obvykle ani nespí (smích). Třetí den přichází zlom a taky chyby. Stačí popoběhnout a zvíře, které by si vás jinak ani nevšimlo, třeba zaútočí. A nemusí to být vůbec šelma. Chyby z nepozornosti se zkrátka neodpouští.
Safari s Petrem Slavíkem. Slyšíš, Ježíšku?... Zážitek, na který se nezapomíná. Vzpomínky, z nichž čerpáte celý život. Tak jen aby tyhle krásné plány nikomu nic nepřekazilo. Třeba pandemie.
Jak jste to měl, když světem řádil covid? Pro cestovatele docela slušná čára přes rozpočet, viďte?
Rok jsem seděl na zadku. Spousta lidí to odnáší psychicky, ať už to řeší chlastem, nebo jiným způsobem. Je to strašný.
Strašný i pro zvířata?
Když jsem teď byl v říjnu v Africe, spousta tamějších kempů je prázdných, vybydlených. A to je opravdu složitá situace, protože jsou oblasti, které jsou na turismu závislé. Pro zvířata je to asi lepší, ale nemá je kdo chránit. Nebo nebude mít … časem. A to je moc špatný. Vždyť jen taková populace lvů klesla od roku 1943 o celých 95 %. Prognóza je, že lev z volné přírody zmizí do roku 2050… A je to téma, které se tak úplně ve společnosti neřeší. To, že vymírá živočišný druh, který lidstvo provází od nepaměti, téměř nikoho nezajímá.
Leda by se s ním vyfotila nějaká vlivná influencerka… Ano, to by byl slušnej marketingovej tah. V tomhle je svět totálně ujetej. Fotit se se zvířetem, o němž nic nevím, jen pro počet lajků. Ba co hůř – fotit se s trofejí, anebo přímo lovit. Chápu regulační lov nebo kvůli obživě, ale fotky s mrtvým paviánem jen tak pro zábavu… to je hodně za hranou.
Za hranou. Svět se pomalu ocitá za hranou, pomyslím si, ale nahlas raději neřeknu nic. Nechci kazit tuhle krásnou a inspirativní chvíli. Letmo si prohlížím Petrovu tvář a vidím, že myslí na to samé. Pandemie. Rozpolcená společnost. Zvířata, která za nic nemůžou.
„Jaké máte plány na letošek?“ zeptám se po chvíli. Smělý dotaz vzhledem k tomu, že pomalu nevíme, co bude zítra, natož během celého roku…
Kromě Zambie, kam se chystám na expedici s klienty, mám už dva roky v plánu expedici do Arktidy. Snad to konečně vyjde. Rád bych se dostal někam na 80. rovnoběžku a během plavby se věnoval focení zvířat i přírody, o níž si plno lidí myslí, že je fádní. Ale když do toho zasvítí to správné sluníčko, je to nádhernej pohled! V říjnu bych se rád vydal na mobilní stanové safari v Botswaně. To je fotograficky naprosto TOP místo.
Ach ano, Vaše fotky! Rozhodně by měly dostat v našem rozhovoru
prostor. Jsou to úžasné momentky. A laik si asi jen těžko dokáže představit, co všechno za jejich pořízením stojí…Lidé si neumí dost dobře představit, co za fotkami je. Udělat špičkovou fotku zvířete je téměř nemožné. Zvíře není člověk, nebude spolupracovat. Navíc nestačí zvíře najít. Musíte vychytat světlo, dobrý úhel, akci, … Když chcete dobře zachytit lva, leckdy to znamená strávit několik hodin nad mršinou, kde vám kolem pusy létají masařky (smích).
… Že statečně odoláváte tamějším nemocem, to je až s podivem.
Chráním se. Očkování mám, akorát od roku 2006 neberu antimalarika. Jinak se to snažím řešit chilli a slivovicí. Dávám si v tropech každý ráno na lačný žaludek slivovici nebo něco místního. Občas je to celkem síla pít teplou slivovici, ale červa to vypálí spolehlivě. Ostatně, pálivé funguje všude na světě…
Jak že to Petr říkal? Silné zážitky se dobře pamatují. A já si tenhle rozhovor, který se protáhl na dvě hodiny, v sobě ponesu hodně dlouho. V tom nejlepším slova smyslu!
Petr Slavík na sítích:
Web
Safari s Petrem Slavíkem
