Petr Horký: Do života chlapa patří určitý rozměr hrdinství
24. 5. 2021
Co se režisér a dokumentarista, producent, spisovatel, youtuber a cestovatel Petr Horký naučil při polárních výpravách? Proč odmítá být závislý na své práci a proč je důležité splnit si svůj životní sen? Nebo se o to aspoň pokusit?
„Vylezlo tam několik zajímavých věcí, kvůli kterým jsi najednou zvědavý, jak se povedou a jak to dopadne – najednou je to dobrodružství,“ říká Petr Horký o natáčení reklamního spotu pro BUSHMAN.
Usměvavý chlapík, který nikdy nehledá důvod, proč TO nejde, ale vždy hledá cestu, jak TO udělat co nejlépe. Člověk s bohatým životním příběhem, který procestoval takřka celou zeměkouli a coby režisér a producent mimo jiné dokumentuje proměny světa. Moderátor a díky covidu i youtuber, který se snaží v záplavě informací dobrat těch relevantních. Protože ho to baví.
Petr Horký je ale i polárník, a jak říká, „když jsem na poláru, setkávám se se svým chlapem v sobě. A taky trošku se svým rozměrem hrdinství.“ Tady se dostáváme ke kořenům jeho spolupráce se značkou BUSHMAN, pro kterou režíroval první televizní spot v její historii. Ale nepředbíhejme…
BUSHMAN: Na svých webovkách máš vizitku Petr Horký – režisér a polárník, na Instagramu petr_horky_polarnik. Proč zrovna polár? Byla na začátku touha něco si dokázat a hledal jsi co, nebo to bylo prostě dané?
PETR: Už jako malý kluk jsem byl uhranutý knížkami o prvních polárnících, co nechali zamrznout lodě v ledu. Shackleton a expedice Endurance napříč Antarktidou. Nansen a expedice s lodí Fram na Severní pól. Pak jsem viděl film Pala Barabáše s Peterem Valušiakem, které už dnes považuji za svoje kamarády, o přechodu Severního pólu z Ruska do Kanady. Vyvrcholilo to tím, když jsem se při letu do Ameriky snad čtyřicet minut díval pod sebe na zamrzlé Grónsko. To už jsem si říkal: Tam chci být, to chci přejít. Pak jsem jednoho dne zjistil, že by se mi mohlo podařit sehnat peníze na cestu na Severní pól.
BUSHMAN: Kromě peněz vyžaduje taková výprava i pořádnou fyzičku…
PETR: Tehdy jsem měl pupek a začínal si myslet, že už se mě něco takového netýká. Ale řekl jsem si: Ty vole, teď máš možnost si splnit jeden ze svých největších životních snů a jediný, kdo tomu stojí v cestě, jsi ty sám. To musím aspoň zkusit, i kdybych si měl pak říct, že jsem selhal. Ale aspoň nebudu muset žít s vědomím, že jsem tím, kdo si sen podrazil.
Začal jsem trénovat, rok na sobě intenzivně makal a Mirek Jakeš, české polárnické eso, mě začal učit, jak v poláru fungovat – jeho metoda je hodně blízká stylu skoč do vody a plav. Takže jsme v roce 2008 vyrazili na Severní pól a on povídá: Jo ty nemáš tyhle rukavice? To ti bude asi zima, hm, no jo, to jo. Člověk se ale tímhle způsobem fakt dobře naučí, předal mi parádní know-how. Když jsem pak o dva roky později podnikl přechod Grónska, šel jsem s vojáky z britských speciálních jednotek, a ti se ode mě učili jakešovskou polárnickou školu. Protože britská armáda to neumí tak, jak to umí Jakeš a jak to naučil mě.
BUSHMAN: Co jsi se díky poláru naučil? Co tě na něm nejvíc fascinuje?
PETR: Samozřejmě setkání s divokou přírodou – to jsou místa světa, kde ještě furt ten hotel nepotkáš. A pak se dostáváme k linii, která má blízko i ke značce BUSHMAN.
V moderním světě existuje tak málo situací, kde si můžu připadat jako chlap. Někomu to může znít pateticky nebo jako klukovský kecy, ale podle mě do života chlapa patří určitý rozměr hrdinství. Stejně jako si myslím, že součástí ženské krásy je laskavost, pozornost a citlivost, tak si myslím, že součástí chlapství je hrdinství. A nemusí to být ve smyslu, že zachrání Titanic, ale že má třeba odvahu se postavit šéfovi, který lže. Odvahu odejít z práce, kde z něho chtějí dělat debila. Odvahu přerušit práci a vyrazit na dva, tři měsíce na polár s tím, že neví, jak to bude po návratu s prací a dalšími věcmi, ani jak to dopadne na vlastní cestě. Když jsem na poláru, tak se prostě setkávám se svým chlapem v sobě. A taky trošku se svým rozměrem hrdinství.
Když jsem si před lety povídal se Zikmundem a Hanzelkou, tak vyprávěli, jak si je předvolali estébáci na výslech – jasně, že se báli, protože nevěděli, jestli je zavřou nebo jim budou vyhrožovat přes jejich blízké. Ale říkali: Šli jsme tam s tím, že když jsme se nelekli lovců lebek v Ekvádoru, tak se nelekneme nějakýho estébáka. A to je ono: tyhle věci pak najednou dávají člověku sílu v jiných životních situacích.
BUSHMAN: Předpokládám, že i při natáčení…
PETR: No jéje! Povídal jsem si o tom s Robertem Fulghumem, který napsal knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A já mu řekl, že bych k tomu dodal, že všechno, co potřebuji dělat v dospělém životě, jsem se naučil na poláru. Řehtal se a povídal: Jo, ale stejně to z té mateřské školy vychází.
Na poláru jsem se prostě naučil spoustu věcí, které se hodí i pro běžný život. Jednou z nich je, že když jsem schopen si poradit, nepotřebuji to všem vysvětlovat a dávat na odiv. To znamená, že když jsem na place, nepotřebuji, aby tam všichni seděli na zadku a říkali: Bacha, potichu, pan režisér Horký tvoří, teď něco vzniká, nesmíte mluvit. Houbeles, já prostě jenom chci, aby ten záběr byl pěknej, a když mám pocit, že kameraman na to má lepší pohled než já, tak ho pozvu, pojď mně říct, jak to natočíme. Když mám pocit, že herec je k tomu důležitý anebo že potřebuje úpravy, tak si ho pozvu, probereme to spolu…
Jedna maličkost, ale konkrétní situace z natáčení spotu pro BUSHMAN s Lukášem Langmajerem: jsme na peróně a říkám mu: Moc by se mi líbilo, kdybys tady stál se scénářem a říkal z něj pasáž, která by se mohla vztahovat k běžnému životu. Nenajdeš tam něco, co by ti takhle sedělo? A on na to: To je zajímavý, zkusím něco najít. Ve chvíli, kdy se společně dělíme o tvůrčí proces, je výsledek vždycky lepší. Štafeta bude vždycky lepší než jeden, byť světový rekordman, pokud běží sólo.
BUSHMAN: Máš spoustu zkušeností z natáčení, ale co točíš raději: co si sám vymyslíš, nebo na zakázku pro někoho?
PETR: Týká se to jakékoliv lidské činnosti, a jako filmař říkám, že filmografie filmů a projektů, které jsem nenatočil, je stejně důležitá jako filmografie projektů, které jsem natočil. Tím myslím, že co nechci točit, to odmítám. Díky tomu jsem u všeho, co jsem natočil – ať to je produktové video, film do kina, seriál s lezcem Adamem Ondrou nebo reklama pro BUSHMAN –, schopen si říct, že jsem měl důvod do toho jít, jsem rád, že jsem u toho byl, bavilo mě to a je to kus mého života. Osud byl ke mně laskavý, že jsem nikdy nebyl v situaci, abych musel přijmout nabídku, kterou nechci, a pak se za výsledek třeba styděl.
K tomu můžu přidat třeba film s Miroslavem Zikmundem, jeho životopis – byl nádhernej, sám jsem si ho vymyslel, produkovala ho moje firma, v kinech udělal obrovská čísla, sáhl si na nominace na Českého lva, má krásná hodnocení na ČSFD… mám z toho obrovskou radost do dneška, a je to přitom už někdy rok 2015. Seriál s Adamem Ondrou, který produkovala Česká televize Brno: pozvali mě k tomu jako režiséra a já tam byl vyloženě jako najatá pracovní síla – strašně mě to bavilo a měl jsem z toho radost. Nebo teď dokončujeme do kin film s egyptologem Mirkem Bártou – opět projekt mé firmy Piranha Film v koprodukci s několika dalšími a mám z toho radost. I reklama pro BUSHMAN – najatý jako pracovní síla vlastně vyloženě na komerční produkt, ale rád na to vzpomínám, bavilo mě to a mám z toho radost. Každá ta věc něco nese.
BUSHMAN: Co tě na projektu televizního spotu pro BUSHMAN bavilo nejvíc?
PETR: Že to byla vaše první televizní kampaň. Bavilo mě u toho být, protože jsem si říkal: To je dobrý, před dvaceti lety, když jsem začínal cestovat a filmovat, tak u toho byl BUSHMAN, a když teď BUSHMAN už jako velká respektovaná firma vstupuje do televize, tak u toho jsem zas. To je paráda.
BUSHMAN: Jak to myslíš?
PETR: Když jsme někdy v 90. letech založili s Mirkem Náplavou sdružení Camera Incognita, cílem bylo cestovat po světě a natáčet a zpracovávat data o proměnách míst světa, která jsou unikátní a už nikdy nebudou taková, jaká si je pamatujeme. V té době jsme pět, možná sedm let měli jako jednoho z cenných partnerů právě i značku BUSHMAN – hned na začátku nám věřila a podpořila nás. Já mám k firmě i lidem kolem ní, včetně zakladatele Jindřicha Melichara, prima sentiment, že to je o souznění, podobných hodnotách, dělání věcí, které mají smysl. Ne „jenom o produkování profitu“ – což u komerční firmy nezpochybňuji, ale mělo by zůstat i nějaké vědomí smyslu a nějaký jiný cíl než finanční. A to BUSHMAN měl a líbí se mi, že má doteď.
BUSHMAN: Tak toho si vážíme, a i za nás musím zpětně říct, že jsme rádi, že naše spolupráce vyšla.
PETR: A ono to bylo vidět. Nebylo to korporátní fungování, které znám od jiných klientů, s nimiž točíme reklamy – ale nic proti tomu, tam jsou nastavené procesy, povinnosti, kompetence, výkazy, plnění, a je to asi v pořádku. Mě bavilo, že jsem si s vámi mohl nakouknout do fungování firmy. Spousta procesů se u vás profesionalizovala, hlavně mi ale připadalo, že vás to prostě taky baví. Že jste rádi, že u natáčení jste, že jste na to sami zvědaví a je to pro vás taky dobrodružství. A co je dobré a není úplně obvyklé, tak že když jste si plácli s Lukášem Langmajerem jako ambasadorem nebo vaší tváří, tak pro vás bylo důležité, aby to bylo i podle něj. Že kreativa probíhala ve smyslu: jak to nastavíme, aby se nám to všem líbilo a všichni jsme se v tom našli.
BUSHMAN: Tým, se kterým natáčíš, si vždy sestavuješ sám, nebo se stane, že musíš pracovat s tím, co je?
PETR: V drtivé většině si ho sestavuju já, a taky se o to snažím, podle mě to je alfa a omega celé práce. Doteď dělávám, že se jdu občas k někomu podívat na plac, pokud mi to dovolí. Sednu si a koukám se, jak to u nich funguje. Vyplynula z toho pro mě důležitá věc: v jakémkoliv pracovním týmu existují podmínky, které jsou nezbytné, nikoliv postačující. Takovou podmínkou pro dobrou práci je, že v týmu musejí být lidi, kterým se na tom daném projektu chce pracovat.
Když jsem třeba skládal tým na film o Zikmundovi, věděl jsem, že tam musejí být lidi nějak fascinovaní fenoménem Zikmund a Hanzelka. Stejně tak když teď točím s Mirkem Bártou film o kolapsu civilizací, tak v týmu potřebuji lidi, kteří přemýšlejí o tom, co se s tím světem děje, a tím pádem je pro ně výsledek filmu důležitý. A i když jsem dělal reklamu pro BUSHMAN, věděl jsem, že musím poskládat lidi, kteří si v tom najdou něco, proč budou rádi, že tam jsou.
BUSHMAN: Co například?
PETR: Bylo to nestandardně natáčené na velký a složitý gimbal, stabilizátor, celé z ruky. Takové věci se často dělávají ze stativu. Abychom toho ale stihli natočit tolik, kolik jste za jediný den potřebovali, klasická záběrová technologie by byla pomalá. Tak před námi najednou bylo dobrodružství v novém, netypickém pracovním postupu – a to najednou byla výzva pro kameramana Ondru Hoška. Pro mě zase byla výzva to urežírovat a stihnout. Produkčně byla výzva mít vymyšlená místa, na kterých se bude točit, aby se to vůbec dalo stihnout i s přemísťováním a kompletním setupem. Vylezlo tam několik zajímavých věcí, kvůli kterým jsi najednou zvědavý, jak se povedou a jak to dopadne – najednou je to dobrodružství. Víš, že se někam posuneš a něco nového si vyzkoušíš; to pro mě bylo důležité.
BUSHMAN: Když jsme u těch výzev – změnil tvůj život rok a půl s pandemií?
PETR: Založil jsem YouTube kanál, to je vyloženě koronavirové dítě. Plus podcasty. Začal jsem mít totiž pocit, že tu máme hromady informací, z nichž půlka jsou kecy, a že se potřebuji dostat k nějakým důvěryhodným zdrojům. Nemusím s nimi třeba souhlasit, ale opírají se o reálnou zkušenost, znalost, dovednost. Tak jsem si takové lidi začal zvát na rozhovory a zjistil, že to zajímá i někoho jiného než jen mě.
BUSHMAN: Odběratelů máš bezmála devatenáct tisíc… Už se ti někdo sám ozval, že by chtěl k tobě na povídání?
PETR: Ozývají se a mě to moc těší, mám z toho velikou radost. Ale ještě k divákům: jsem hrozně úzkostnej a musím uhlídat, abych nebyl řízený počtem odběratelů. U YouTube je to hrozně nebezpečné, zjistil jsem, že pro zvýšení sledovanosti velmi funguje ezoterika, plašení lidí a mobilizace proti politikům. A že tím pádem by bylo velmi snadné točit ezoterická videa, která budou plašit lidi, a ideálně ještě mobilizovat proti politikům, pak by ta čísla šla rychle nahoru. Ale to nechci, proto tam vědomě dávám videa, která mě baví a jsou pro mě důležitá, ale nejdou a priori po sledovanosti – jsou to třeba sociologická, filozofická nebo psychologická témata. A u těch vím, že neudělají stovky tisíc zhlédnutí. Ale přijde mi, že je třeba, aby zněl hlas například Anny Hogenové, Pavla Ryby, Nory Vláškové a dalších.
BUSHMAN: YouTube děláš jenom pro radost?
PETR: Mám radost, že to funguje. Točím ve volných chvílích, s manželkou, která je střihačka, jsme do toho investovali i dost peněz a teď jsem přesně ve fázi, kdy si říkám: Tak teď už by to mělo být aspoň šul nul. Ideálně abych mohl najmout druhého střihače a saturoval náklady na kameramana a techniku. Teď jsem spustil patreon, platební, monetizační systém, aby kdo mě chce nějakým způsobem podpořit, tak mohl. Má to i druhý význam, je to určité dosáhnutí nohama na zem: možná za měsíc dva zjistím, že je sice hezké, že to lidi poslouchají, ale zaplatit za to třeba 80 korun měsíčně už nikdo nechce, nebo není žádná firma, která by si u toho chtěla na půl roku nebo na měsíc koupit partnerství, takže je to celé moje youtubování tím pádem kravina a přišel čas ho zrušit a nechat plavat.
BUSHMAN: Každopádně klobouk dolů před tím, co všechno stíháš, a ještě jsi schopen odjet na delší dobu pryč sám a nechat vše za sebou…
PETR: Hlídám si, abych na všech těch věcech nebyl závislý. Jediné, na čem a na kom jsem v životě závislý, jsou moji nejbližší, přátelé, manželka, děti. Tam si myslím, že určitá vyrovnaná závislost má být a je správná, do vztahů se svými nejbližšími se člověk má položit a být jim oddán. Ale nechci mít závislost na vlastní práci, že bez tohoto kamene by se svět zbořil. I proto se snažím nebudovat firmu. Mám kolem sebe kamarády, kteří koupili nemovitost, začali budovat střižny, systémy velké produkce – a najednou jsou zcela závislí na tom, aby měli určitý měsíční objem práce, aby to všechno dokázali uplatit. V tu chvíli jsou v úzkých, svým způsobem se stávají otroky vlastní práce, kterou přednedávnem ještě milovali. A já se snažím v tomhle nebýt.
Hele, ale možná se teď celou dobu vytahuju. No vážně. Možná to je jenom tak, že dělám, co mě baví, a ono se to samo takhle skládá.
Jak souvisejí krásné ženy s touhou poznat všechny kouty světa? Proč Petr nikdy nedokončí film o výstupu na dosud nenalezenou cestu na vrchol Stolové hory ve Venezuele? A jak vznikl jeho společný projekt s egyptologem Miroslavem Bártou o kolapsu civilizací? Nejen to se dozvíš již brzy v pokračování rozhovoru s brněnským rodákem, režisérem a dokumentaristou, producentem, spisovatelem, moderátorem, cestovatelem a youtuberem Petrem Horkým.
Více o Petru Horkém a jeho díle se dozvíš pod těmito odkazy:
Petr Horký je ale i polárník, a jak říká, „když jsem na poláru, setkávám se se svým chlapem v sobě. A taky trošku se svým rozměrem hrdinství.“ Tady se dostáváme ke kořenům jeho spolupráce se značkou BUSHMAN, pro kterou režíroval první televizní spot v její historii. Ale nepředbíhejme…
BUSHMAN: Na svých webovkách máš vizitku Petr Horký – režisér a polárník, na Instagramu petr_horky_polarnik. Proč zrovna polár? Byla na začátku touha něco si dokázat a hledal jsi co, nebo to bylo prostě dané?
PETR: Už jako malý kluk jsem byl uhranutý knížkami o prvních polárnících, co nechali zamrznout lodě v ledu. Shackleton a expedice Endurance napříč Antarktidou. Nansen a expedice s lodí Fram na Severní pól. Pak jsem viděl film Pala Barabáše s Peterem Valušiakem, které už dnes považuji za svoje kamarády, o přechodu Severního pólu z Ruska do Kanady. Vyvrcholilo to tím, když jsem se při letu do Ameriky snad čtyřicet minut díval pod sebe na zamrzlé Grónsko. To už jsem si říkal: Tam chci být, to chci přejít. Pak jsem jednoho dne zjistil, že by se mi mohlo podařit sehnat peníze na cestu na Severní pól.
BUSHMAN: Kromě peněz vyžaduje taková výprava i pořádnou fyzičku…
PETR: Tehdy jsem měl pupek a začínal si myslet, že už se mě něco takového netýká. Ale řekl jsem si: Ty vole, teď máš možnost si splnit jeden ze svých největších životních snů a jediný, kdo tomu stojí v cestě, jsi ty sám. To musím aspoň zkusit, i kdybych si měl pak říct, že jsem selhal. Ale aspoň nebudu muset žít s vědomím, že jsem tím, kdo si sen podrazil.
Začal jsem trénovat, rok na sobě intenzivně makal a Mirek Jakeš, české polárnické eso, mě začal učit, jak v poláru fungovat – jeho metoda je hodně blízká stylu skoč do vody a plav. Takže jsme v roce 2008 vyrazili na Severní pól a on povídá: Jo ty nemáš tyhle rukavice? To ti bude asi zima, hm, no jo, to jo. Člověk se ale tímhle způsobem fakt dobře naučí, předal mi parádní know-how. Když jsem pak o dva roky později podnikl přechod Grónska, šel jsem s vojáky z britských speciálních jednotek, a ti se ode mě učili jakešovskou polárnickou školu. Protože britská armáda to neumí tak, jak to umí Jakeš a jak to naučil mě.
BUSHMAN: Co jsi se díky poláru naučil? Co tě na něm nejvíc fascinuje?
PETR: Samozřejmě setkání s divokou přírodou – to jsou místa světa, kde ještě furt ten hotel nepotkáš. A pak se dostáváme k linii, která má blízko i ke značce BUSHMAN.
V moderním světě existuje tak málo situací, kde si můžu připadat jako chlap. Někomu to může znít pateticky nebo jako klukovský kecy, ale podle mě do života chlapa patří určitý rozměr hrdinství. Stejně jako si myslím, že součástí ženské krásy je laskavost, pozornost a citlivost, tak si myslím, že součástí chlapství je hrdinství. A nemusí to být ve smyslu, že zachrání Titanic, ale že má třeba odvahu se postavit šéfovi, který lže. Odvahu odejít z práce, kde z něho chtějí dělat debila. Odvahu přerušit práci a vyrazit na dva, tři měsíce na polár s tím, že neví, jak to bude po návratu s prací a dalšími věcmi, ani jak to dopadne na vlastní cestě. Když jsem na poláru, tak se prostě setkávám se svým chlapem v sobě. A taky trošku se svým rozměrem hrdinství.Když jsem si před lety povídal se Zikmundem a Hanzelkou, tak vyprávěli, jak si je předvolali estébáci na výslech – jasně, že se báli, protože nevěděli, jestli je zavřou nebo jim budou vyhrožovat přes jejich blízké. Ale říkali: Šli jsme tam s tím, že když jsme se nelekli lovců lebek v Ekvádoru, tak se nelekneme nějakýho estébáka. A to je ono: tyhle věci pak najednou dávají člověku sílu v jiných životních situacích.
BUSHMAN: Předpokládám, že i při natáčení…
PETR: No jéje! Povídal jsem si o tom s Robertem Fulghumem, který napsal knihu Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. A já mu řekl, že bych k tomu dodal, že všechno, co potřebuji dělat v dospělém životě, jsem se naučil na poláru. Řehtal se a povídal: Jo, ale stejně to z té mateřské školy vychází.
Na poláru jsem se prostě naučil spoustu věcí, které se hodí i pro běžný život. Jednou z nich je, že když jsem schopen si poradit, nepotřebuji to všem vysvětlovat a dávat na odiv. To znamená, že když jsem na place, nepotřebuji, aby tam všichni seděli na zadku a říkali: Bacha, potichu, pan režisér Horký tvoří, teď něco vzniká, nesmíte mluvit. Houbeles, já prostě jenom chci, aby ten záběr byl pěknej, a když mám pocit, že kameraman na to má lepší pohled než já, tak ho pozvu, pojď mně říct, jak to natočíme. Když mám pocit, že herec je k tomu důležitý anebo že potřebuje úpravy, tak si ho pozvu, probereme to spolu…Jedna maličkost, ale konkrétní situace z natáčení spotu pro BUSHMAN s Lukášem Langmajerem: jsme na peróně a říkám mu: Moc by se mi líbilo, kdybys tady stál se scénářem a říkal z něj pasáž, která by se mohla vztahovat k běžnému životu. Nenajdeš tam něco, co by ti takhle sedělo? A on na to: To je zajímavý, zkusím něco najít. Ve chvíli, kdy se společně dělíme o tvůrčí proces, je výsledek vždycky lepší. Štafeta bude vždycky lepší než jeden, byť světový rekordman, pokud běží sólo.
BUSHMAN: Máš spoustu zkušeností z natáčení, ale co točíš raději: co si sám vymyslíš, nebo na zakázku pro někoho?
PETR: Týká se to jakékoliv lidské činnosti, a jako filmař říkám, že filmografie filmů a projektů, které jsem nenatočil, je stejně důležitá jako filmografie projektů, které jsem natočil. Tím myslím, že co nechci točit, to odmítám. Díky tomu jsem u všeho, co jsem natočil – ať to je produktové video, film do kina, seriál s lezcem Adamem Ondrou nebo reklama pro BUSHMAN –, schopen si říct, že jsem měl důvod do toho jít, jsem rád, že jsem u toho byl, bavilo mě to a je to kus mého života. Osud byl ke mně laskavý, že jsem nikdy nebyl v situaci, abych musel přijmout nabídku, kterou nechci, a pak se za výsledek třeba styděl.
K tomu můžu přidat třeba film s Miroslavem Zikmundem, jeho životopis – byl nádhernej, sám jsem si ho vymyslel, produkovala ho moje firma, v kinech udělal obrovská čísla, sáhl si na nominace na Českého lva, má krásná hodnocení na ČSFD… mám z toho obrovskou radost do dneška, a je to přitom už někdy rok 2015. Seriál s Adamem Ondrou, který produkovala Česká televize Brno: pozvali mě k tomu jako režiséra a já tam byl vyloženě jako najatá pracovní síla – strašně mě to bavilo a měl jsem z toho radost. Nebo teď dokončujeme do kin film s egyptologem Mirkem Bártou – opět projekt mé firmy Piranha Film v koprodukci s několika dalšími a mám z toho radost. I reklama pro BUSHMAN – najatý jako pracovní síla vlastně vyloženě na komerční produkt, ale rád na to vzpomínám, bavilo mě to a mám z toho radost. Každá ta věc něco nese.
BUSHMAN: Co tě na projektu televizního spotu pro BUSHMAN bavilo nejvíc?
PETR: Že to byla vaše první televizní kampaň. Bavilo mě u toho být, protože jsem si říkal: To je dobrý, před dvaceti lety, když jsem začínal cestovat a filmovat, tak u toho byl BUSHMAN, a když teď BUSHMAN už jako velká respektovaná firma vstupuje do televize, tak u toho jsem zas. To je paráda.
BUSHMAN: Jak to myslíš?
PETR: Když jsme někdy v 90. letech založili s Mirkem Náplavou sdružení Camera Incognita, cílem bylo cestovat po světě a natáčet a zpracovávat data o proměnách míst světa, která jsou unikátní a už nikdy nebudou taková, jaká si je pamatujeme. V té době jsme pět, možná sedm let měli jako jednoho z cenných partnerů právě i značku BUSHMAN – hned na začátku nám věřila a podpořila nás. Já mám k firmě i lidem kolem ní, včetně zakladatele Jindřicha Melichara, prima sentiment, že to je o souznění, podobných hodnotách, dělání věcí, které mají smysl. Ne „jenom o produkování profitu“ – což u komerční firmy nezpochybňuji, ale mělo by zůstat i nějaké vědomí smyslu a nějaký jiný cíl než finanční. A to BUSHMAN měl a líbí se mi, že má doteď.
BUSHMAN: Tak toho si vážíme, a i za nás musím zpětně říct, že jsme rádi, že naše spolupráce vyšla.PETR: A ono to bylo vidět. Nebylo to korporátní fungování, které znám od jiných klientů, s nimiž točíme reklamy – ale nic proti tomu, tam jsou nastavené procesy, povinnosti, kompetence, výkazy, plnění, a je to asi v pořádku. Mě bavilo, že jsem si s vámi mohl nakouknout do fungování firmy. Spousta procesů se u vás profesionalizovala, hlavně mi ale připadalo, že vás to prostě taky baví. Že jste rádi, že u natáčení jste, že jste na to sami zvědaví a je to pro vás taky dobrodružství. A co je dobré a není úplně obvyklé, tak že když jste si plácli s Lukášem Langmajerem jako ambasadorem nebo vaší tváří, tak pro vás bylo důležité, aby to bylo i podle něj. Že kreativa probíhala ve smyslu: jak to nastavíme, aby se nám to všem líbilo a všichni jsme se v tom našli.
BUSHMAN: Tým, se kterým natáčíš, si vždy sestavuješ sám, nebo se stane, že musíš pracovat s tím, co je?
PETR: V drtivé většině si ho sestavuju já, a taky se o to snažím, podle mě to je alfa a omega celé práce. Doteď dělávám, že se jdu občas k někomu podívat na plac, pokud mi to dovolí. Sednu si a koukám se, jak to u nich funguje. Vyplynula z toho pro mě důležitá věc: v jakémkoliv pracovním týmu existují podmínky, které jsou nezbytné, nikoliv postačující. Takovou podmínkou pro dobrou práci je, že v týmu musejí být lidi, kterým se na tom daném projektu chce pracovat.
Když jsem třeba skládal tým na film o Zikmundovi, věděl jsem, že tam musejí být lidi nějak fascinovaní fenoménem Zikmund a Hanzelka. Stejně tak když teď točím s Mirkem Bártou film o kolapsu civilizací, tak v týmu potřebuji lidi, kteří přemýšlejí o tom, co se s tím světem děje, a tím pádem je pro ně výsledek filmu důležitý. A i když jsem dělal reklamu pro BUSHMAN, věděl jsem, že musím poskládat lidi, kteří si v tom najdou něco, proč budou rádi, že tam jsou.
To sedí! Petr Horký režíroval sponzorské spoty značky BUSHMAN. Jak to celé probíhalo, se můžeš podívat ve filmu o filmu (režie Miroslav Hrdý).
BUSHMAN: Co například?
PETR: Bylo to nestandardně natáčené na velký a složitý gimbal, stabilizátor, celé z ruky. Takové věci se často dělávají ze stativu. Abychom toho ale stihli natočit tolik, kolik jste za jediný den potřebovali, klasická záběrová technologie by byla pomalá. Tak před námi najednou bylo dobrodružství v novém, netypickém pracovním postupu – a to najednou byla výzva pro kameramana Ondru Hoška. Pro mě zase byla výzva to urežírovat a stihnout. Produkčně byla výzva mít vymyšlená místa, na kterých se bude točit, aby se to vůbec dalo stihnout i s přemísťováním a kompletním setupem. Vylezlo tam několik zajímavých věcí, kvůli kterým jsi najednou zvědavý, jak se povedou a jak to dopadne – najednou je to dobrodružství. Víš, že se někam posuneš a něco nového si vyzkoušíš; to pro mě bylo důležité.
BUSHMAN: Když jsme u těch výzev – změnil tvůj život rok a půl s pandemií?PETR: Založil jsem YouTube kanál, to je vyloženě koronavirové dítě. Plus podcasty. Začal jsem mít totiž pocit, že tu máme hromady informací, z nichž půlka jsou kecy, a že se potřebuji dostat k nějakým důvěryhodným zdrojům. Nemusím s nimi třeba souhlasit, ale opírají se o reálnou zkušenost, znalost, dovednost. Tak jsem si takové lidi začal zvát na rozhovory a zjistil, že to zajímá i někoho jiného než jen mě.
BUSHMAN: Odběratelů máš bezmála devatenáct tisíc… Už se ti někdo sám ozval, že by chtěl k tobě na povídání?
PETR: Ozývají se a mě to moc těší, mám z toho velikou radost. Ale ještě k divákům: jsem hrozně úzkostnej a musím uhlídat, abych nebyl řízený počtem odběratelů. U YouTube je to hrozně nebezpečné, zjistil jsem, že pro zvýšení sledovanosti velmi funguje ezoterika, plašení lidí a mobilizace proti politikům. A že tím pádem by bylo velmi snadné točit ezoterická videa, která budou plašit lidi, a ideálně ještě mobilizovat proti politikům, pak by ta čísla šla rychle nahoru. Ale to nechci, proto tam vědomě dávám videa, která mě baví a jsou pro mě důležitá, ale nejdou a priori po sledovanosti – jsou to třeba sociologická, filozofická nebo psychologická témata. A u těch vím, že neudělají stovky tisíc zhlédnutí. Ale přijde mi, že je třeba, aby zněl hlas například Anny Hogenové, Pavla Ryby, Nory Vláškové a dalších.
BUSHMAN: YouTube děláš jenom pro radost?PETR: Mám radost, že to funguje. Točím ve volných chvílích, s manželkou, která je střihačka, jsme do toho investovali i dost peněz a teď jsem přesně ve fázi, kdy si říkám: Tak teď už by to mělo být aspoň šul nul. Ideálně abych mohl najmout druhého střihače a saturoval náklady na kameramana a techniku. Teď jsem spustil patreon, platební, monetizační systém, aby kdo mě chce nějakým způsobem podpořit, tak mohl. Má to i druhý význam, je to určité dosáhnutí nohama na zem: možná za měsíc dva zjistím, že je sice hezké, že to lidi poslouchají, ale zaplatit za to třeba 80 korun měsíčně už nikdo nechce, nebo není žádná firma, která by si u toho chtěla na půl roku nebo na měsíc koupit partnerství, takže je to celé moje youtubování tím pádem kravina a přišel čas ho zrušit a nechat plavat.
BUSHMAN: Každopádně klobouk dolů před tím, co všechno stíháš, a ještě jsi schopen odjet na delší dobu pryč sám a nechat vše za sebou…
PETR: Hlídám si, abych na všech těch věcech nebyl závislý. Jediné, na čem a na kom jsem v životě závislý, jsou moji nejbližší, přátelé, manželka, děti. Tam si myslím, že určitá vyrovnaná závislost má být a je správná, do vztahů se svými nejbližšími se člověk má položit a být jim oddán. Ale nechci mít závislost na vlastní práci, že bez tohoto kamene by se svět zbořil. I proto se snažím nebudovat firmu. Mám kolem sebe kamarády, kteří koupili nemovitost, začali budovat střižny, systémy velké produkce – a najednou jsou zcela závislí na tom, aby měli určitý měsíční objem práce, aby to všechno dokázali uplatit. V tu chvíli jsou v úzkých, svým způsobem se stávají otroky vlastní práce, kterou přednedávnem ještě milovali. A já se snažím v tomhle nebýt.
Hele, ale možná se teď celou dobu vytahuju. No vážně. Možná to je jenom tak, že dělám, co mě baví, a ono se to samo takhle skládá.
Jak souvisejí krásné ženy s touhou poznat všechny kouty světa? Proč Petr nikdy nedokončí film o výstupu na dosud nenalezenou cestu na vrchol Stolové hory ve Venezuele? A jak vznikl jeho společný projekt s egyptologem Miroslavem Bártou o kolapsu civilizací? Nejen to se dozvíš již brzy v pokračování rozhovoru s brněnským rodákem, režisérem a dokumentaristou, producentem, spisovatelem, moderátorem, cestovatelem a youtuberem Petrem Horkým.
Více o Petru Horkém a jeho díle se dozvíš pod těmito odkazy:
