Přihlas se
Úvod Všechny články Šimon Pánek: S kuráží jsem nikdy problém neměl

Šimon Pánek: S kuráží jsem nikdy problém neměl

Zakladatel organizace Člověk v tísni, člen OF a studentský vůdce Sametové revoluce. Tím vším je Šimon Pánek, charismatický muž, který o svobodě nejen mluví. On svobodou žije.
Přibližte nám tu zvláštní, sametově-revoluční listopadovou atmosféru. Jaké to bylo?
Bylo to skvělé! Obrovský happening, kdy si postupně uvědomujete, že ten hnusný režim, který zničil život vašich rodičů, nutil vás tvářit se, že věříte veřejným lžím, režim, který zakázal lidem svobodně cestovat, režim, který vládl pomocí strachu… že právě tenhle režim končí.
 
... A vy jste u toho!
On by se komunismus dřív nebo později zhroutil i sám, byl v té fázi a rozpad komunistického světa právě probíhal i v dalších zemích (pád Berlínské zdi, vítezství hnutí Solidarity v Polsku). Ale já měl to štěstí, že jsem byl v centru dění a mohl jsem hrát určitou roli, o jejíž ztvárnění jsem se snažil, jak nejlépe jsem uměl.
 
Svoboda – co pro Vás znamená? Pro mě nejen volnost, ale taky zodpovědnost. A to je možná právě ta esence, která nám pořád trochu schází. Je přeci pohodlnější, když za nás tyhle otěže přebere někdo jiný…  
Pro mě je svoboda zcela zásadní. Vždyť právě ten pocit nesvobody byl hlavním důvodem, proč jsem se aktivněji, byť až koncem 80. let, podílel na nějaké stěžejní změně. Svoboda je krásná, ale zároveň musí být propojena s odpovědností. Já s tím naštěstí nikdy problém neměl, mám dost kuráže k tomu na sebe odpovědnost brát, ale pro část společnosti je to dodnes svým způsobem složité.
 
V rozhovoru pro Český rozhlas jste kdysi řekl, že Vám naše společnost připadá „v křeči“. Máte tenhle dojem i teď, čerstvě po volbách?
Ano, myslím že křeč, rozdělenost společnosti, přepjaté emoce, to všechno ve společnosti zůstává. Samozřejmě se to netýká vždy a všech, ale spíše částí, skupin, témat. Potřebujeme především klidné, věcné, slušné politiky, kteří budou dobře rozhodovat a plánovat a zároveň s respektem vysvětlovat svá rozhodnutí, nabízet pozitivní vize do budoucna, uklidňovat nejistoty a mírnit strach, nikoli je rozdmýchávat.
 
Bude těžké odlepit oči od země, podívat se pravdě do očí a vykročit dál po nové, nevyšlapané cestě.
Ano, zejména nová vláda to bude mít velmi náročné a rozhodně by se měla hodně zamýšlet nad tím, že je čas změnit vládnutí a politiku především na službu. Službu lidem…
 
Přiznám se, že je tu ještě jedna věc, která mi poslední měsíce nedává spát, a to je zahraniční politika. Vnímám ji jako rozpolcenou, rozdělenou na nesmiřitelné tábory.
Ano, máte úplnou pravdu a není divu, když prezident zcela nepokrytě zemi táhne na Východ. Propaguje Čínu a Rusko jako důvěryhodné, snad dokonce lepší spojence, než jaké máme dosud. Obrovský morální a bezpečnostní hazard. Dosavadní premiér byl naštěstí spíše rozpolcený – na jednu stranu málo pro EU, na druhou stranu neměl zvláštní afinitu k Rusku či Číně a hodně stál o uznání ze Západu, takže to nedopadlo tak fatálně, jak mohlo. Nyní přichází změna ve vládě a přijde i na Hradě. Myslím, že nejhorší snad máme za sebou.
 
Politika, to je nevyčerpatelná studnice témat. Pevně věřím, že nová politická scéna bude přesně tím, co naše republika potřebuje. Pojďme se teď pobavit o stěžejní části Vašeho společenského působení, a tou je humanitární pomoc. Jaké byly začátky Člověka v tísni? Vznikl především zásluhou obyčejných lidí…
Naše začátky byly, byť jsme neznali to slovní spojení, typickou akcí občanské společnosti. Pár kamarádů se dá dohromady a nejdříve organizuje pomoc Arménii po zemětřesení (ještě v roce 1988, za komunismu), aby v roce 1992 navázala sbírkami a konvoji s pomocí do zemí bývalé Jugoslávie. Celá léta jsme mohli pracovat jen díky solidaritě lidí a důvěře v naši skupinku. Postupně se přidala s nějakou podporou i vláda a koncem 90. let jsme získali první zahraniční finance. Dnes tvoří z rozpočtu přes 2,5 miliardy korun asi 80 % právě mezinárodní financování, prostředky vlád a mezivládních organizací, o které soutěžíme.
 
Cítím, že Vaše vyprávění zdaleka nekončí…
Ano. Kromě klasické humanitární pomoci v krizích, většinou válečných konfliktech (jsme na Ukrajině, v Sýrii, v Afghánistánu), máme i celou řadu dlouhodobých programů v rozvojových zemích, jejichž cílem je pomoci lidem růst, mít lepší vzdělání, úrodu, životní šance. Není to vidět tak jako humanitární operace, ale tahle práce je vlastně v mnohém zajímavější a dlouhodobě udržitelnější. Podporujeme také obránce lidských práv, blogery, studenty, aktivisty v různých autoritářských zemích, kde čelí represím, výhrůžkám, pronásledování, vězení a někdy i smrti. Ptají se, hlasitě volají po svobodě, chtějí méně korupce, férové volby… I oni tahle práva mají.
 
Nejsilnější mise Člověka v tísni?
Dnes určitě severní Sýrie. Máme tam několik stovek zaměstnanců a poskytujeme pomoc pro téměř 200 tisíc lidí. To je jako bychom pomáhali celé Plzni! Je tam dost složitý terén, číhá tam řada rizik,... Ale Člověk v tísni měl vždy kuráž jít do složitých prostředí a úžasnou schopnost to zvládnout, ustát. Jsme jedni z mála, kdo tam takto operuje. Jsem za to upřímně rád.
 
Co byste doporučil nám, obyčejným lidem, kteří možná trochu zapomněli, jak silný mají hlas a kolik zmůže jejich odvaha? 
Nečtěte denně zprávy, udržte si odstup, otevřete knihy, které jsou nadčasové. Každý se musí snažit sám za sebe a kolem sebe, byť by to bylo v malém kroužku lidí, udržovat pozitivní přístup a podporovat dobré věci. Česko má šanci na velké změny, ať už díky volbám, nebo prezidentské volbě, která se blíží. A především je potřeba nerezignovat a něco dělat. Něco prospěšného. Cokoli! Jednou z možností je i dlouhodobá podpora, třeba členství v Klubu Člověka v tísni, který je pro nás zcela zásadní.
 
Člověk v tísni: 
Cookies nejsou sušenky
Sbíráme anonymní data a měříme, abychom náš web mohli dále vylepšovat. Souhlasíš se sběrem cookies?