Sjet řeku a přežít
17. 8. 2020
„Na vodě máš všechno: pohyb na vzduchu, cestování, kamarády, přírodu…“ říká Mirek Kodada, guru českého extrémního kajakingu a pořadatel legendárního závodu Devils Extreme Race.
„Dřív nás slalomáři odsuzovali, že neumíme jezdit, že jsme pochůzkáři, ale už se to začíná mixovat,“ říká Mirek Kodada.
BUSHMAN je víc než jen značka pořádného oblečení. BUSHMAN je komunita a spojuje velkou rodinu lidí s názorem, s respektem k přírodě, k přirozenosti a dalším základním hodnotám. A podporuje „obyčejné lidi“ s neobyčejným příběhem. Jedním z nich je ambasador značky BUSHMAN Mirek Kodada – extrémní kajakář a organizátor největšího závodu v extrémním kajakingu v Česku. Již 14. ročník Devils Extreme Race proběhne od 27. do 30. srpna na Čertových proudech pod Lipnem a vidět při něm můžeš i největší světová esa jízdy na divoké vodě.
Co Čech, to vodák, chtělo by se říct. Jenže není vodák jako vodák. Mirek „Míra“ Kodada je vodák extrémní a mimo jiné má dodnes z českých kajakářů skočený nejvyšší vodopád. Metlako Falls najdeš na řece Eagle Creek v americkém Washingtonu a měří úctyhodných 30 metrů.
„Nesmíš opustit loď, jinak se skok nepočítá,“ vysvětluje Míra a popisuje, jak na to: „Ten vodopád má nahoře takovou rampu, která tě nasměruje. A taky dvě rolády, které tě nesmí svrhnout hned na začátku. Dole je měkká bublající pěna – tu musíš trefit. Najedeš, srovnáš loď, letíš, oči pořád otevřené, zahodíš pádlo, a hlavně musíš dopadnout po špičce, jinak si zlomíš záda. Dole zajedeš do bazénu, a když jsi tvrdej, zvedneš loď i bez pádla.“
Míra tohle vypráví, jako by to nic nebylo, zároveň z něj ale vyzařuje pokora a respekt k vodnímu živlu. Jako vlastně po celou dobu, co si povídáme, takže ani nepřekvapí, že tuhle historku zmíní jen tak mimochodem v samém závěru rozhovoru. Ten začal taky proto, že Míra stál u zrodu závodu Devils Extreme Race, který je poslední dva roky zároveň mistrovstvím Evropy a vyvrcholením poháru Extreme Kayak European Cup.
BUSHMAN: Dá se říct, že jsi českým guru extrémního kajakingu?
MÍRA: Já jsem spíš takovej dělník tohohle sportu. Lidí, kteří to u nás jezdí, jsou stovky, ale těch, kdo hrají nějakou roli, je tak do deseti. Nejvíc teď jezdí asi David „Vory“ Sodomka, je mu 38 jako mně, pustil byt, prodal auto a tři roky objíždí svět, pádluje a fotí pro časopis Kayak Session a tak různě.
BUSHMAN: Jak se zrodil nápad na Devils Extreme Race?
MÍRA: Jezdil jsem závody po světě, po Evropě, u nás ale nic takovýho nebylo. Impuls přišel z asociace Whitewater Rodeo, jestli bysme nechtěli něco uspořádat. S kamarádama, se kterýma jsem tehdy jezdil, jsme si řekli, že to zkusíme. A bylo. Kluci to se mnou dělali nějakých osm let a pak se na to vyprdli. Tak jsem to zkusil další rok sám, nějak to zvládnul, bylo to těžký…
BUSHMAN: A dneska?
MÍRA: Připravuju to s manželkou (Pavlína Zástěrová Kodadová, trojnásobná mistryně ČR v extrémním kajakingu a stříbrná z mistrovství světa) a s kamarády, které vždycky nějak posbírám. Baví je to a mají to jako brigádu.
BUSHMAN: V čem se liší free nebo extrémní kajaking od vodního slalomu?
MÍRA: Jsi prostě venku, v přírodě, jde hlavně o to řeku sjet, užít si ji a přežít to. Čím víc trénuješ a umíš, tím těžší můžeš jezdit řeky a mít větší zábavu.
BUSHMAN: Existuje nevraživost mezi extrémními kajakáři a slalomáři?
MÍRA: Mění se to. Dřív nás odsuzovali, že neumíme jezdit, že jsme pochůzkáři, ale už se to začíná mixovat. Já třeba jezdím i slalom, trénuju, občas chodím na závody, slalomáři jezděj zase s námi. Když před jedenácti lety začalo mistrovství světa v Rakousku, tak zkoušeli závodit a poznali, že to není úplně sranda. Hodně jich tam zaplavalo, rozbili se, jednou to zkusili a už do tý lodě nikdy nevlezli. Jiný to chytlo a jezdí dál. Slalom je pro ně ale číslo jedna a živí se tím. U nás nic takového není, na světě se tímhle sportem uživí tak pět lidí? Mají velké sponzoringy od Red Bullu a podobně, ale žádný svaz nikomu nic nedá. Peníze si musíme nejdřív vydělat, a pak si je jet utratit.
BUSHMAN: Um a fyzička je jedna věc, velkou roli v tomhle sportu ale hraje určitě i psychika. Nemáš teď větší strach než třeba ve dvaceti?
MÍRA: Ten hendikep tam trochu je, člověk se víc bojí, ale se zkušenostma strach poměrně lehce odbouráš. A když už jsi na řece, tak není cesta zpátky. Musíš vypnout a jen se koncentrovat na řeku, abys ji sjel. Zase čím jsi starší a máš víc financí a znáš se s více lidma, svět se ti víc otevírá a možnosti máš větší a větší. Sport se taky hrozně rozvíjí – před dvaceti lety nebyl YouTube, dneska má každej kameru, sociální sítě, kde se můžeš prezentovat. Tehdy se udělaly dva krátký filmy, byl jeden časopis, internet v začátcích, doba je dneska úplně někde jinde.
BUSHMAN: Jak ses vlastně dostal k divoké vodě?
MÍRA: S rodiči jsem jezdil na vodu už jako malej kluk. Když mi bylo 13, vyrazili jsme na tři týdny do Ruska, na raftech jsme putovali po jedné řece. Byli tam lidi, kteří jezdili na kajaku a hodně o tom mluvili. Hrozně se mi to líbilo, první kajak si ale pořídil můj starší brácha. Vyrazil na první řeku a hned hrozně plaval, takže nakonec prohlásil, že už do toho nikdy nevleze. Já mu kajak sebral a na chalupě v Jižních Čechách jsem celé léto strávil na rybníku a snažil se přijít na to, jak se dělá eskymák.
BUSHMAN: Evidentně se ti to nakonec povedlo…
MÍRA: Nebylo kde to nakoukat, prostě jsem se vždycky otočil a snažil se nějak dostat nahoru. Jednou se mi to povedlo, ale vůbec jsem nevěděl jak. Potom jsem na jezu na Lužnici poprvé viděl vodáka, jak eskymáky dělá, tak jsem to vyzkoušel a povedlo se. Pak jsem se začal sám učit na kanále, pokus omyl, až jsem tam potkal kamarádku, co s námi byla v Rusku. Trénovala na Čerťáky pod Lipnem, byly za tři týdny, tak jsem na ně vyrazil. Potom jsem se přihlásil do oddílu a postupně se zlepšoval.
BUSHMAN: Jezdil jsi slalomy?
MÍRA: Na kanále jsem se naučil základy, ale slalomy jsem nikdy nejezdil. Mělo to vývoj, začínal jsem s freestylem na divoké vodě, různé triky a salta. Tehdy to bylo hrozně populární, kraťoučké metrové lodě, ale mě vždycky víc bavilo cestování po řece než tohle předvádění na jednom místě. Ale každá disciplína na vodě ti dá něco, co použiješ pak na divoké vodě, třeba ten freestyle ti pomůže v orientaci ve válci, naučí tě stabilitu a umět se ve válci pohybovat, vyjet, a to se hodí.
BUSHMAN: Kolik dní v roce strávíš na vodě?
MÍRA: Přes zimu se snažím jet na delší dobu, měsíc, dva, přes léto víkendy a občas 14 dní nějaké závody nebo akce. V létě jezdíme do Norska, vloni jsem byl na větší expedici v Rusku, kde jsme při Mission Altaj sjeli během tří týdnu asi 500 kilometrů na pěti řekách.
BUSHMAN: Jsi na nějakou řeku fakt pyšnej?
MÍRA: Mám několik prvosjezdů, i tady v Česku jsme sjeli pár peřejí jako první, ale názvy těch míst už si nepamatuju. Je toho spousta.
BUSHMAN: A nějakou řeku, kterou bys chtěl v životě fakt stihnout?
MÍRA: Je jich strašně moc, určitě bych ale chtěl na Stikine v Kanadě, to je takovej highlight. Obrovskej kaňon, dřív se to jezdilo tři dny, dneska to kluci sjedou dvakrát za den, dřív se tam nosily třeba tři peřeje… A pak taky Indus v Pakistánu, kde se jede nejtěžší část – kaňon Rondu.
BUSHMAN: Jak jsi zmiňoval řeku Stikine – je ten posun ve výkonnosti daný i loděmi?
MÍRA: Sice se stále vyvíjejí, zrychlují, lépe se ovládají, ale furt je to jen plast. Spíš se lidi profesionalizují, jenom pádlujou, jsou 360 dní v roce na těžký vodě. Zlom přišel před jedenácti lety, kdy proběhl Adidas Sickline, velké mistrovství světa v Rakousku, které už jsem zmiňoval. Sponzoroval to Adidas, sjelo se 150 závodníků z celého světa, mohli se přihlásit i slalomáři. Ze začátku naší „creekovací“ komunitu hrozně sebralo, že to vyhrávali slalomáři, ale už čtvrtý ročník vyhrál creekař a od té doby už se slalomář na první místo nikdy nedostal. Voda je prostě divočejší, jsou tady větší skoky, jinak se doskakuje, taktika je jiná. V těch pár vteřinách pak tohle všechno rozhoduje. Třeba třetí ročník se trať jela minutu deset, dneska už se jezdí pod minutu.
BUSHMAN: Ty jsi tenhle závod někdy jel?
MÍRA: Jel jsem ho 9 z 10, a při tom třetím ročníku jsem se dostal do finále. Ze 150 lidí postupovalo z kvalifikace 50, finále jelo 15. Nakonec jsem byl 14. Tohle považuju za svůj největší závodní úspěch.
BUSHMAN: Budeš na startu i při „svém“ letošním Devils Extreme Race?
MÍRA: Když jsem si to pohlídal a měl dost lidí, tak jsem jezdíval všechno. Letos pojedu spíš jen první a poslední závod. Kajak cross nemůžu, protože ho budu startovat. Taky už na to nemám sílu, ta akce je dost záhul. Od čtvrtka spím tři hodiny denně a jsem rád, že to přežiju. Dalších čtrnáct dní se pak dávám do kupy. Lidí je prostě málo, chtěj se bavit a jezdit, a ne makat (smích).
Devils Extreme Race 2020
Těšit se můžeš na jedinečnou exhibici těch nejlepších riderů na divoké vodě z celého světa. V minulých letech na Devils závodili například několikanásobný mistr světa Sam Sutton, vítěz slavného amerického závodu Green Race Eric Deguil nebo olympijský vítěz Alexander Grimm. Ani letos nebude na startovní listině o slavná jména nouze.
Součástí adrenalinové podívané bude tradičně nadupaný večerní program, živé kapely a DJ‘s. V camp areálu u fotbalového hřiště na břehu Vltavy v Loučovicích budou pro návštěvníky připraveny nejrůznější atrakce, chill-out zóna, pestrá nabídka jídla i letních drinků. V areálu festivalového parku je stanové městečko, parkoviště, sociální zázemí a basement o kapacitě 3000 návštěvníků.
Na závodě a festivalu Devils Extreme Race se každoročně potkávají kajakáři, fanoušci adrenalinu, hudby a zábavy z České republiky i celého světa. Nenech si tohle setkání letos ujít ani ty! A jestli nepotkáš Míru Kodadu osobně, můžeš si na místě pořídit BUSHMAN tričko s Devils Extreme Race potiskem.
Co Čech, to vodák, chtělo by se říct. Jenže není vodák jako vodák. Mirek „Míra“ Kodada je vodák extrémní a mimo jiné má dodnes z českých kajakářů skočený nejvyšší vodopád. Metlako Falls najdeš na řece Eagle Creek v americkém Washingtonu a měří úctyhodných 30 metrů.
„Nesmíš opustit loď, jinak se skok nepočítá,“ vysvětluje Míra a popisuje, jak na to: „Ten vodopád má nahoře takovou rampu, která tě nasměruje. A taky dvě rolády, které tě nesmí svrhnout hned na začátku. Dole je měkká bublající pěna – tu musíš trefit. Najedeš, srovnáš loď, letíš, oči pořád otevřené, zahodíš pádlo, a hlavně musíš dopadnout po špičce, jinak si zlomíš záda. Dole zajedeš do bazénu, a když jsi tvrdej, zvedneš loď i bez pádla.“
Míra tohle vypráví, jako by to nic nebylo, zároveň z něj ale vyzařuje pokora a respekt k vodnímu živlu. Jako vlastně po celou dobu, co si povídáme, takže ani nepřekvapí, že tuhle historku zmíní jen tak mimochodem v samém závěru rozhovoru. Ten začal taky proto, že Míra stál u zrodu závodu Devils Extreme Race, který je poslední dva roky zároveň mistrovstvím Evropy a vyvrcholením poháru Extreme Kayak European Cup.
BUSHMAN: Dá se říct, že jsi českým guru extrémního kajakingu?
MÍRA: Já jsem spíš takovej dělník tohohle sportu. Lidí, kteří to u nás jezdí, jsou stovky, ale těch, kdo hrají nějakou roli, je tak do deseti. Nejvíc teď jezdí asi David „Vory“ Sodomka, je mu 38 jako mně, pustil byt, prodal auto a tři roky objíždí svět, pádluje a fotí pro časopis Kayak Session a tak různě.
BUSHMAN: Jak se zrodil nápad na Devils Extreme Race?MÍRA: Jezdil jsem závody po světě, po Evropě, u nás ale nic takovýho nebylo. Impuls přišel z asociace Whitewater Rodeo, jestli bysme nechtěli něco uspořádat. S kamarádama, se kterýma jsem tehdy jezdil, jsme si řekli, že to zkusíme. A bylo. Kluci to se mnou dělali nějakých osm let a pak se na to vyprdli. Tak jsem to zkusil další rok sám, nějak to zvládnul, bylo to těžký…
BUSHMAN: A dneska?
MÍRA: Připravuju to s manželkou (Pavlína Zástěrová Kodadová, trojnásobná mistryně ČR v extrémním kajakingu a stříbrná z mistrovství světa) a s kamarády, které vždycky nějak posbírám. Baví je to a mají to jako brigádu.
BUSHMAN: V čem se liší free nebo extrémní kajaking od vodního slalomu?
MÍRA: Jsi prostě venku, v přírodě, jde hlavně o to řeku sjet, užít si ji a přežít to. Čím víc trénuješ a umíš, tím těžší můžeš jezdit řeky a mít větší zábavu.
BUSHMAN: Existuje nevraživost mezi extrémními kajakáři a slalomáři?MÍRA: Mění se to. Dřív nás odsuzovali, že neumíme jezdit, že jsme pochůzkáři, ale už se to začíná mixovat. Já třeba jezdím i slalom, trénuju, občas chodím na závody, slalomáři jezděj zase s námi. Když před jedenácti lety začalo mistrovství světa v Rakousku, tak zkoušeli závodit a poznali, že to není úplně sranda. Hodně jich tam zaplavalo, rozbili se, jednou to zkusili a už do tý lodě nikdy nevlezli. Jiný to chytlo a jezdí dál. Slalom je pro ně ale číslo jedna a živí se tím. U nás nic takového není, na světě se tímhle sportem uživí tak pět lidí? Mají velké sponzoringy od Red Bullu a podobně, ale žádný svaz nikomu nic nedá. Peníze si musíme nejdřív vydělat, a pak si je jet utratit.
BUSHMAN: Um a fyzička je jedna věc, velkou roli v tomhle sportu ale hraje určitě i psychika. Nemáš teď větší strach než třeba ve dvaceti?
MÍRA: Ten hendikep tam trochu je, člověk se víc bojí, ale se zkušenostma strach poměrně lehce odbouráš. A když už jsi na řece, tak není cesta zpátky. Musíš vypnout a jen se koncentrovat na řeku, abys ji sjel. Zase čím jsi starší a máš víc financí a znáš se s více lidma, svět se ti víc otevírá a možnosti máš větší a větší. Sport se taky hrozně rozvíjí – před dvaceti lety nebyl YouTube, dneska má každej kameru, sociální sítě, kde se můžeš prezentovat. Tehdy se udělaly dva krátký filmy, byl jeden časopis, internet v začátcích, doba je dneska úplně někde jinde.
BUSHMAN: Jak ses vlastně dostal k divoké vodě?MÍRA: S rodiči jsem jezdil na vodu už jako malej kluk. Když mi bylo 13, vyrazili jsme na tři týdny do Ruska, na raftech jsme putovali po jedné řece. Byli tam lidi, kteří jezdili na kajaku a hodně o tom mluvili. Hrozně se mi to líbilo, první kajak si ale pořídil můj starší brácha. Vyrazil na první řeku a hned hrozně plaval, takže nakonec prohlásil, že už do toho nikdy nevleze. Já mu kajak sebral a na chalupě v Jižních Čechách jsem celé léto strávil na rybníku a snažil se přijít na to, jak se dělá eskymák.
BUSHMAN: Evidentně se ti to nakonec povedlo…
MÍRA: Nebylo kde to nakoukat, prostě jsem se vždycky otočil a snažil se nějak dostat nahoru. Jednou se mi to povedlo, ale vůbec jsem nevěděl jak. Potom jsem na jezu na Lužnici poprvé viděl vodáka, jak eskymáky dělá, tak jsem to vyzkoušel a povedlo se. Pak jsem se začal sám učit na kanále, pokus omyl, až jsem tam potkal kamarádku, co s námi byla v Rusku. Trénovala na Čerťáky pod Lipnem, byly za tři týdny, tak jsem na ně vyrazil. Potom jsem se přihlásil do oddílu a postupně se zlepšoval.
BUSHMAN: Jezdil jsi slalomy?MÍRA: Na kanále jsem se naučil základy, ale slalomy jsem nikdy nejezdil. Mělo to vývoj, začínal jsem s freestylem na divoké vodě, různé triky a salta. Tehdy to bylo hrozně populární, kraťoučké metrové lodě, ale mě vždycky víc bavilo cestování po řece než tohle předvádění na jednom místě. Ale každá disciplína na vodě ti dá něco, co použiješ pak na divoké vodě, třeba ten freestyle ti pomůže v orientaci ve válci, naučí tě stabilitu a umět se ve válci pohybovat, vyjet, a to se hodí.
BUSHMAN: Kolik dní v roce strávíš na vodě?
MÍRA: Přes zimu se snažím jet na delší dobu, měsíc, dva, přes léto víkendy a občas 14 dní nějaké závody nebo akce. V létě jezdíme do Norska, vloni jsem byl na větší expedici v Rusku, kde jsme při Mission Altaj sjeli během tří týdnu asi 500 kilometrů na pěti řekách.
BUSHMAN: Jsi na nějakou řeku fakt pyšnej?
MÍRA: Mám několik prvosjezdů, i tady v Česku jsme sjeli pár peřejí jako první, ale názvy těch míst už si nepamatuju. Je toho spousta.
BUSHMAN: A nějakou řeku, kterou bys chtěl v životě fakt stihnout?
MÍRA: Je jich strašně moc, určitě bych ale chtěl na Stikine v Kanadě, to je takovej highlight. Obrovskej kaňon, dřív se to jezdilo tři dny, dneska to kluci sjedou dvakrát za den, dřív se tam nosily třeba tři peřeje… A pak taky Indus v Pakistánu, kde se jede nejtěžší část – kaňon Rondu.
BUSHMAN: Jak jsi zmiňoval řeku Stikine – je ten posun ve výkonnosti daný i loděmi?MÍRA: Sice se stále vyvíjejí, zrychlují, lépe se ovládají, ale furt je to jen plast. Spíš se lidi profesionalizují, jenom pádlujou, jsou 360 dní v roce na těžký vodě. Zlom přišel před jedenácti lety, kdy proběhl Adidas Sickline, velké mistrovství světa v Rakousku, které už jsem zmiňoval. Sponzoroval to Adidas, sjelo se 150 závodníků z celého světa, mohli se přihlásit i slalomáři. Ze začátku naší „creekovací“ komunitu hrozně sebralo, že to vyhrávali slalomáři, ale už čtvrtý ročník vyhrál creekař a od té doby už se slalomář na první místo nikdy nedostal. Voda je prostě divočejší, jsou tady větší skoky, jinak se doskakuje, taktika je jiná. V těch pár vteřinách pak tohle všechno rozhoduje. Třeba třetí ročník se trať jela minutu deset, dneska už se jezdí pod minutu.
BUSHMAN: Ty jsi tenhle závod někdy jel?
MÍRA: Jel jsem ho 9 z 10, a při tom třetím ročníku jsem se dostal do finále. Ze 150 lidí postupovalo z kvalifikace 50, finále jelo 15. Nakonec jsem byl 14. Tohle považuju za svůj největší závodní úspěch.
BUSHMAN: Budeš na startu i při „svém“ letošním Devils Extreme Race?
MÍRA: Když jsem si to pohlídal a měl dost lidí, tak jsem jezdíval všechno. Letos pojedu spíš jen první a poslední závod. Kajak cross nemůžu, protože ho budu startovat. Taky už na to nemám sílu, ta akce je dost záhul. Od čtvrtka spím tři hodiny denně a jsem rád, že to přežiju. Dalších čtrnáct dní se pak dávám do kupy. Lidí je prostě málo, chtěj se bavit a jezdit, a ne makat (smích).
Devils Extreme Race 2020
Adrenalin, hudba, zábava!
Tři slova, která přesně definují závody Devils Extreme Race – mistrovství Evropy a finále evropského poháru v extrémním kajakingu v jednom. Historie tohoto legendárního závodu a hudebního festivalu pod Lipenskou přehradou sahá až do roku 2007. Během posledních třinácti let se závod vypracoval na zásadní událost na české i evropské scéně extrémního sportu.Těšit se můžeš na jedinečnou exhibici těch nejlepších riderů na divoké vodě z celého světa. V minulých letech na Devils závodili například několikanásobný mistr světa Sam Sutton, vítěz slavného amerického závodu Green Race Eric Deguil nebo olympijský vítěz Alexander Grimm. Ani letos nebude na startovní listině o slavná jména nouze.
Součástí adrenalinové podívané bude tradičně nadupaný večerní program, živé kapely a DJ‘s. V camp areálu u fotbalového hřiště na břehu Vltavy v Loučovicích budou pro návštěvníky připraveny nejrůznější atrakce, chill-out zóna, pestrá nabídka jídla i letních drinků. V areálu festivalového parku je stanové městečko, parkoviště, sociální zázemí a basement o kapacitě 3000 návštěvníků.
Na závodě a festivalu Devils Extreme Race se každoročně potkávají kajakáři, fanoušci adrenalinu, hudby a zábavy z České republiky i celého světa. Nenech si tohle setkání letos ujít ani ty! A jestli nepotkáš Míru Kodadu osobně, můžeš si na místě pořídit BUSHMAN tričko s Devils Extreme Race potiskem.
Devils Extreme Race 2019 - oficiální video
FOTO: BUSHMAN, archiv Mirka Kodady, VIDEO: Devils Extreme Race
