Zbyněk Hozák: Na plný plyn!
17. 10. 2024
Bushmani jej znají především jako sportovního fotografa, jehož snímky z Dakaru zdobí speciální kolekci triček. Jenže Zbyněk je mnohem víc – fotí také divadlo nebo akty, několik let závodil, 20 let dělal kaskadéra, působí jako soudní znalec. Je jedním slovem „živel“, který by probral k životu snad i mrtvého. Nebo minimálně ty, kdo mají pocit, že tak nějak stagnují…
Léto skončilo, tak se rovnou zeptám. Jak bylo na Pálavě?
Na Pálavě je téměř vždycky krásně, když chytnete pěkné počasí. A ve vinárně nebo sklípku je samozřejmě krásně počasí navzdory… (smích)
A co nějaká exotika?
Příští rok se pojede v Maroku závod, bude tam plno týmů, které to mají zároveň jako trénink, přípravu na DAKAR. Tam bych se moc chtěl podívat. Písek je tam stejný jako v Saúdské Arábii…
Tak budou zase parádní fotky! 😉 *
To se k vám s dovolením zase přijdu obléknout (smích). Ale vážně; fotky budou a těším se na to! Když něco dostanu, chci za to přeci něco odvést. Takhle to mám v sobě nastavené. Je to i takové pohlazení po duši, když cítím, že to má smysl, že je tam nějaká zpětná vazba. Každý jsme navíc svým způsobem trochu ješita – my chlapi obzvlášť – takže mi samozřejmě dělá dobře, že se mé fotky někde objeví…
*Pozn. redakce: fotografie od Zbyňka Hozáka hojně využíváme nejen na sociálních sítích, ale také například na bannerech.
Takže se Vám BUSHMAN dobře nosí?
Mám doma asi 250 triček. Pro někoho to může být hrozivé číslo, ale já k nim mám citový vztah – přivezl jsem si je ze závodů, z různých částí světa, vyměňoval je… Ale poslední dobou opravdu nosím pořád dokola věci od Bushmana. Neskutečně mi vyhovují vaše boty. Už jsem fakt velkej kluk a v životě jsem leccos zažil, ale tyhle boty jsou opravdu pohodlné jako bačkory. A chodil jsem v nich v Saúdské Arábii, kde byly podmínky všelijaké: ráno bylo třeba 9 stupňů, odpoledne 25, písek, kamení, skály…
boty EXPEDITION
Jste fotograf, reportér – jak nejlépe vystihnout všechno, co děláte?
Já jsem zachycovač okamžiků. To je ta správná formulace. Snažím se zachycovat okamžiky, abych dělal radost druhým, a následně z toho můžu mít radost i já.
Dá se alespoň odhadnout, kolik fotek jste vytvořil, například právě při rallye Dakar?
Vím to naprosto přesně – bylo jich 8895. Jenom se tím probrat, udělat nějakou logistiku, aby v tom nebyl guláš, editovat jednotlivé fotky, to vyžadovalo
obrovské množství času. Ale byl to neskutečný zážitek a také soubor náhod, že jsme se tam na Dakaru sešli*. Myslím, že z toho vzešlo něco úžasného.
* 4.11.2024 vyjde knížka českého ženského týmu, který v roce 2024 ohromil Dakar. Jako vůbec první na světě zvládly Češky úspěšně absolvovat náročnou rallye Dakar Classic ve stařičkém voze Citroen 2CV, přezdívaném „kachna“. V knize je i 21 (+ 1. a 2. titulní strana) fotek Zbyňka Hozáka.
Říkáte přes 8000 fotek z Dakaru, to mi přijde neskutečné. My laici vidíme jen konečný výsledek, spousta lidí ale netuší, jaká cesta k němu vede. Vyfotit, roztřídit, vybrat tu pravou, zřejmě i upravit?
Já fotky upravuju. Někomu se to příčí, je to věc názoru. Já mám rád, když se přidá lehký kontrast, upraví barvy. Vždy záleží na tom, k jakému fotka slouží účelu. Někde úpravy naopak nejsou žádoucí. A ano, spousta lidí si opravdu neumí představit, co se za prací fotografa skrývá.
Třeba v případě sportovního fotografování…
Třeba! Musíte někam doletět, dojet, vybrat dostatečně atraktivní místo, takové, aby dokonale vykreslilo scénu, kterou potřebujete. Na Dakaru jste třeba 4 hodiny na přímém slunci a čekáte, až ta auta kolem
vás projedou, na motokrosu se pro změnu válíte v bahně… Opravdu to není jenom o tom udělat „CVAK“.
Udělat CVAK docela vystihuje dnešní dobu. Akorát že s mobilem v ruce a při každé příležitosti…
Ano, to dneska umí každý. I když musím říct, že technologie tak pokročila, že dnes i mobilem uděláte neuvěřitelné fotky. Navíc tyhle promakané telefony už v sobě mají software, který si fotku rovnou upraví, vyladí… To v normálním foťáku, který stojí 3x více než ten nejlepší telefon, prostě neuděláte. To musíte dělat vy. Ale v tom je právě to kouzlo… alespoň pro mě.
Nemáte někdy pocit, že nás technologie za chvíli úplně nahradí? Vezměte si třeba umělou inteligenci… Nemáte z toho obavy?
Vzpomínám si, když přišly na řadu digitální fotoaparáty. Jak se jim lidé bránili a podívejte – dneska na analog téměř nikdo nefotí. Respektive částečně se to vrací, ale je to spíš taková móda, podobně jako vyvolat si fotky postaru, pěkně v komoře. My jsme to na střední škole dělali běžně.
A umělá inteligence? Tu vnímám jako zcela zlomovou. Určitě pomáhá a šetří čas. Záležet bude na tom, jak to celé uchopíme. Jestli jako příležitost se něčemu přiučit, anebo se tím necháme zcela pohltit a lidstvo jako takové pak značně zakrní. Každá doba má zkrátka to svoje.
Když už jste zmínil středoškolská léta – vzpomenete si ještě, kdy jste vzal foťák do ruky vůbec poprvé?
Já to vím na den přesně! Svůj první foťák jsem dostal k Vánocům v roce 1970, bylo mi 10 let. Na účtence stálo 2500 Kč. Obrovské peníze na tu dobu! A rodiče mi ho přesto koupili… Mám ho dodneška, a když do něj dám film, ještě pořád zvládne fotit. Vůbec poprvé jsem s ním vyfotil lustr u babičky 😊. A pak jsem fotil, fotil, jezdil závody, nejezdil závody a šel jsem na školu….
Až jste se nakonec ocitl „na druhé straně barikády“...
Ano – přestal jsem závodit a začal jsem závody fotit.
Proč právě závody?
Nejen já, ale i můj táta byl závodník, takže jsem v tom prostředí vyrůstal. Fotil jsem motokros, pak jsem se dostal k focení Formule 1, motal jsem se kolem toho 10 let. A Dakar byl takový můj sen. Ne dětský, protože když se v roce 1978 začal jezdit, byl jsem už velkej kluk (smích), ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. A tak jsme se tam s kamarádem Fandou Hejdou postupně propracovali a letos 1. ledna jsme skutečně letěli.
Tak to si krásně plníte sny! Fotografování Vás tedy zcela pohltilo?
Zcela ne; musím si nechat prostor taky na práci, vždyť účtenky se samy nezaplatí (smích). Profesí jsem soudní znalec, dělám odhady věcí movitých a aut.
Máte nějaké své favority mezi fotkami?
Mám jednu opravdu silnou, která je pro mě vším, a sice když mi odcházel tatínek a já jsem ho držel za ruku. To je pro mě nejvíc a až dosud jsem ji nikde nepublikoval…
Co je důležité, zásadní, když od Vás chce někdo pořídit fotografii?
Mám rád pečlivá zadání. To je strašně důležité, protože si uděláte jasnou představu, jakým způsobem fotit, kde má být stěžejní záběr, kde více prostoru například pro pozdější text… Od Bushmana dostávám zadání velmi přesná, a to mi nesmírně vyhovuje.
Fotíte nejen sportovní fotografie, ale také divadelní momentky a akty. Kdybyste měl posoudit, co z toho je náročnější – co by to bylo?
Nedokážu říct, co je těžší, ale rád fotím emoce. A ty buď fotíte tak, že to je náhodné, anebo cílené. Když dojede závodník do cíle, pláče, směje se, zuří – v té tváři to je zkrátka nakreslené. Když ale fotím akty, vždycky modelkám říkám, že nechci, aby jen koukaly do prázdna. Pobízím je, aby si vzpomněly na něco smutného, radostného, dojemného nebo aby se pořádně naštvaly!
Ale ne každý tohle dokáže…
Je to těžký! Pro modelku i fotografa, ale zároveň je nesmírně zajímavé sledovat ten vývoj. Když navíc pracujete s lidmi už nějaké ty roky, dokážete rychle rozpoznat, jestli je mimika v obličeji upřímná, jestli není úsměv hraný, … Zejména na očcích jsou emoce výrazně znát. Když se ještě ale ještě vrátím k Dakaru – nezapomenu na snímky, které jsem pořídil v cílové rampě, kam běžně nikdo kromě závodníků nesmí. Když holky* dojely do cíle, byly tam slzy. Dokonce i mechanikovi ukápla slza; ty emoce byly obrovsky silné! Fotku, která zachycuje, jak holkám po tváři teče slza, mám nesmírně rád…
*Bára Holická, Lucka Engová – posádka legendární „kachny“
A co divadelní fotky, tam emoce doslova proudí...
Divadelnímu focení, ke kterému mě přivedl kamarád herec Hynek Čermák, se věnuji asi 4 roky. Je to strašná výhoda, protože jsem u divadelních zkoušek od začátku – od prvních čtených až po jevištní zkoušky. Já jsem tam takový tichý pozorovatel, a když jdu fotit představení, už přesně vím, co bude následovat. Vím, co chci fotit, vím, co ten herec udělá, jaký výraz tam bude. I to mě baví!
Zkusím položit otázku ještě jinak: CO je na fotografování vůbec nejtěžší?
Vymyslet to. Vymyslet, co chcete, co tím chcete říct, jakým způsobem a koho má fotka oslovit? To není tak docela jednoduchý…
Takže fantazii máte bohatou 😉!
Ano, to mám. A taky jsem extrovert, což ale neznamená, že se občas rád za objektiv „neschovám“.
Když Vás tak poslouchám, napadá mě: odpočíváte vůbec někdy?
Odpočívám při práci (smích). A vůbec nechápu, že se někdo může nudit. Nevím, co to slovo znamená, a nechci se jím zabývat. Já mám pořád co dělat.
Pořád se něco děje a mám i dost známých napříč různými oblastmi. Takže jsem zaměstnaný až až.
Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že necháte všeho ostatního a budete opravdu pouze fotit?
Takové plány nemám. Jednak potřebuji zajistit rodinu, které patří obrovské poděkování za její podporu, a jednak… Já nejsem úplně ten typ, co rád poslouchá. Takže aby mi někdo říkal, tady máš zaplaceno, ale vyfotíš to a to – třeba i něco, co se mi příčí – to bych nedokázal. Mám rád tu svobodu, že si mohu práci organizovat, jak potřebuju. Nedělá mi problém pracovat pak třeba o sobotách a nedělích. Ale každý to má samozřejmě jinak. Každopádně vždycky je fajn, když se nám nějakým způsobem podaří propojit to, co umíme, s tím, co milujeme.
To mě přivádí k myšlence triček DAKAR***, která jsme díky Vašim fotkám mohli vytvořit. Tři trička, tři různé momentky. Vzpomenete si, za jakých okolností vznikly?
Na to si dobře vzpomínám! Můžeme začít speciálním závodním automobilem. Schoval jsem se za zatáčku a vyčkával. Všude byla oblaka písečného prachu, což je pro fotku tohoto typu ideální. A tak i vznikla: přesně si pamatuju, jak se auto z té zatáčky vyřítilo a bylo zastřené prachem.
Následovala fotka s kamionem, který řídil Michal Valtr. Tahle fotka vznikla po startu do rychlostní zkoušky a prakticky v tom samém místě. S tím rozdílem, že jsem se předtím rozhodl vlézt si do křoví, co bylo opodál. Přišlo mi to jako super nápad. Když jsem tam ale nějakou dobu stál, napadlo mě: Kdyby tu zatáčku někdo nevybral, tak najede přímo do mě. Tak jsem šel raději fotit na druhou stranu, když v tom vyjelo auto Michala Valtra, z čehož vznikl krásný snímek. A paradox? Po nějaké době skutečně jeden z kamionů tím křovím projel… Dodnes jsem za to své rozhodnutí nesmírně vděčný.
Třetí fotka – motorka – s tou se pojí také zajímavá událost. Jeli jsme totiž na místo a trošku jsme zabloudili. Velmi nepříjemná záležitost, protože v poušti není jen písek. Jsou tam kameny, skály, nikde žádné cesty... Najednou jsme slyšeli, že kousek od nás jedou motorky, mohlo to být tak 100 metrů. Rychle jsem vyskočil a šel fotit. Po chvíli se objevila motorka a jezdec, když viděl můj objektiv, postavil ji na zadní. Naprostá momentka!
*** Rallye trička DAKAR pořídíš v několika barvách. Novinkou je také dětská varianta s kamionem.
Ten příběh s křovím tak trochu symbolizuje celý Dakar, nemyslíte? Prach, rychlost, adrenalin a hra o vteřiny...
Máte pravdu. Někdy je to velmi vyhraněné. Třeba při minulém Dakaru, kdy Aleš Loprais musel odstoupit, protože přejel člověka. Ale on to ani netušil, nemohl nic udělat. Ten člověk byl schovaný pod dunou, což je pro focení to nejnebezpečnější místo. Jsou to vteřiny, jako řidič to nemáte šanci ovlivnit.
BUSHMAN s Vámi byl na rallye, ale nejen tam: jestli jsem to pochopila správně, nosíte ho vcelku běžně. Co máte vůbec nejraději? 😉
Boty jsou číslo 1. A pak kalhoty, kapsáče. Musím říct, že BUSHMAN opravdu nosím. Není to tak, že bych něco dostal, a tak prostě to budu sem tam oblékat, aby to bylo vidět. Já to opravdu nosím často a rád. A musím říct jednu zajímavost: od té doby, co jsem spojil jméno se značkou BUSHMAN, setkávám se se spoustou kamarádů a známých, kteří řeknou: Ty máš Bushman? Já ho nosím deset let! Třeba kamarádbyl v Egyptě a s sebou si vzal BUSHMAN půllitr, protože je velký pivař a odmítá pít pivo z kelímků. Postupně zjišťuju, jak velká tahle komunita je, a je to hrozně příjemné zjištění.
Kdybyste měl svůj život přirovnat ke své profesi, byl by víc pořádná rallye, divadelní momentka nebo velkolepý akt?
Pořádná rallye, pořádný adrenalin! 😊 Asi ho k životu potřebuju. 20 let jsem dělal kaskadéra, tak možná i proto…
Byl jste i kaskadér?!
Kamarád má kaskadérskou skupinu Double team. Tenkrát – za dob Limonádového Joe – to bylo kaskadérství! Nebylo to jenom jako, rvali se doopravdy – rozbíjely se židle, stoly… Pak už to bylo trošku jinak. Ale právě díky kaskadérství jsem poznal Hynka Čermáka, a ten mě pro změnu přivedl na myšlenku fotit divadelní představení…
To jsou krásné náhody! Máte skutečně bohatý život.
Já si opravdu nemůžu stěžovat. Má to ale i stinnou stránku – když se kolem vás pořád něco děje, ten život neuvěřitelně rychle utíká… A tek se ho snažím užívat a prožívat, jak nejvíc to jde.
Dodatek od Zbyňka Hozáka:
Díky náhodám jsem potkal několik skvělých lidiček u společnosti Bushman, od asistentek přes obchodní oddělení, stylistku, marketing, PR až po pana ředitele. Není to klišé, je to fakt a jsem za to rád. Velice si vážím této spolupráce a díky za to!
Na Pálavě je téměř vždycky krásně, když chytnete pěkné počasí. A ve vinárně nebo sklípku je samozřejmě krásně počasí navzdory… (smích)
A co nějaká exotika?
Příští rok se pojede v Maroku závod, bude tam plno týmů, které to mají zároveň jako trénink, přípravu na DAKAR. Tam bych se moc chtěl podívat. Písek je tam stejný jako v Saúdské Arábii…
Tak budou zase parádní fotky! 😉 *
To se k vám s dovolením zase přijdu obléknout (smích). Ale vážně; fotky budou a těším se na to! Když něco dostanu, chci za to přeci něco odvést. Takhle to mám v sobě nastavené. Je to i takové pohlazení po duši, když cítím, že to má smysl, že je tam nějaká zpětná vazba. Každý jsme navíc svým způsobem trochu ješita – my chlapi obzvlášť – takže mi samozřejmě dělá dobře, že se mé fotky někde objeví…
*Pozn. redakce: fotografie od Zbyňka Hozáka hojně využíváme nejen na sociálních sítích, ale také například na bannerech.
Takže se Vám BUSHMAN dobře nosí?
Mám doma asi 250 triček. Pro někoho to může být hrozivé číslo, ale já k nim mám citový vztah – přivezl jsem si je ze závodů, z různých částí světa, vyměňoval je… Ale poslední dobou opravdu nosím pořád dokola věci od Bushmana. Neskutečně mi vyhovují vaše boty. Už jsem fakt velkej kluk a v životě jsem leccos zažil, ale tyhle boty jsou opravdu pohodlné jako bačkory. A chodil jsem v nich v Saúdské Arábii, kde byly podmínky všelijaké: ráno bylo třeba 9 stupňů, odpoledne 25, písek, kamení, skály…
boty EXPEDITION
Jste fotograf, reportér – jak nejlépe vystihnout všechno, co děláte?
Já jsem zachycovač okamžiků. To je ta správná formulace. Snažím se zachycovat okamžiky, abych dělal radost druhým, a následně z toho můžu mít radost i já.
Dá se alespoň odhadnout, kolik fotek jste vytvořil, například právě při rallye Dakar?
Vím to naprosto přesně – bylo jich 8895. Jenom se tím probrat, udělat nějakou logistiku, aby v tom nebyl guláš, editovat jednotlivé fotky, to vyžadovalo
obrovské množství času. Ale byl to neskutečný zážitek a také soubor náhod, že jsme se tam na Dakaru sešli*. Myslím, že z toho vzešlo něco úžasného.* 4.11.2024 vyjde knížka českého ženského týmu, který v roce 2024 ohromil Dakar. Jako vůbec první na světě zvládly Češky úspěšně absolvovat náročnou rallye Dakar Classic ve stařičkém voze Citroen 2CV, přezdívaném „kachna“. V knize je i 21 (+ 1. a 2. titulní strana) fotek Zbyňka Hozáka.
Říkáte přes 8000 fotek z Dakaru, to mi přijde neskutečné. My laici vidíme jen konečný výsledek, spousta lidí ale netuší, jaká cesta k němu vede. Vyfotit, roztřídit, vybrat tu pravou, zřejmě i upravit?
Já fotky upravuju. Někomu se to příčí, je to věc názoru. Já mám rád, když se přidá lehký kontrast, upraví barvy. Vždy záleží na tom, k jakému fotka slouží účelu. Někde úpravy naopak nejsou žádoucí. A ano, spousta lidí si opravdu neumí představit, co se za prací fotografa skrývá.
Třeba v případě sportovního fotografování…
Třeba! Musíte někam doletět, dojet, vybrat dostatečně atraktivní místo, takové, aby dokonale vykreslilo scénu, kterou potřebujete. Na Dakaru jste třeba 4 hodiny na přímém slunci a čekáte, až ta auta kolem
vás projedou, na motokrosu se pro změnu válíte v bahně… Opravdu to není jenom o tom udělat „CVAK“. Udělat CVAK docela vystihuje dnešní dobu. Akorát že s mobilem v ruce a při každé příležitosti…
Ano, to dneska umí každý. I když musím říct, že technologie tak pokročila, že dnes i mobilem uděláte neuvěřitelné fotky. Navíc tyhle promakané telefony už v sobě mají software, který si fotku rovnou upraví, vyladí… To v normálním foťáku, který stojí 3x více než ten nejlepší telefon, prostě neuděláte. To musíte dělat vy. Ale v tom je právě to kouzlo… alespoň pro mě.
Nemáte někdy pocit, že nás technologie za chvíli úplně nahradí? Vezměte si třeba umělou inteligenci… Nemáte z toho obavy?
Vzpomínám si, když přišly na řadu digitální fotoaparáty. Jak se jim lidé bránili a podívejte – dneska na analog téměř nikdo nefotí. Respektive částečně se to vrací, ale je to spíš taková móda, podobně jako vyvolat si fotky postaru, pěkně v komoře. My jsme to na střední škole dělali běžně.
A umělá inteligence? Tu vnímám jako zcela zlomovou. Určitě pomáhá a šetří čas. Záležet bude na tom, jak to celé uchopíme. Jestli jako příležitost se něčemu přiučit, anebo se tím necháme zcela pohltit a lidstvo jako takové pak značně zakrní. Každá doba má zkrátka to svoje.
Když už jste zmínil středoškolská léta – vzpomenete si ještě, kdy jste vzal foťák do ruky vůbec poprvé? Já to vím na den přesně! Svůj první foťák jsem dostal k Vánocům v roce 1970, bylo mi 10 let. Na účtence stálo 2500 Kč. Obrovské peníze na tu dobu! A rodiče mi ho přesto koupili… Mám ho dodneška, a když do něj dám film, ještě pořád zvládne fotit. Vůbec poprvé jsem s ním vyfotil lustr u babičky 😊. A pak jsem fotil, fotil, jezdil závody, nejezdil závody a šel jsem na školu….
Až jste se nakonec ocitl „na druhé straně barikády“...
Ano – přestal jsem závodit a začal jsem závody fotit.
Proč právě závody?
Nejen já, ale i můj táta byl závodník, takže jsem v tom prostředí vyrůstal. Fotil jsem motokros, pak jsem se dostal k focení Formule 1, motal jsem se kolem toho 10 let. A Dakar byl takový můj sen. Ne dětský, protože když se v roce 1978 začal jezdit, byl jsem už velkej kluk (smích), ale vždycky jsem se tam chtěl podívat. A tak jsme se tam s kamarádem Fandou Hejdou postupně propracovali a letos 1. ledna jsme skutečně letěli.
Tak to si krásně plníte sny! Fotografování Vás tedy zcela pohltilo?
Zcela ne; musím si nechat prostor taky na práci, vždyť účtenky se samy nezaplatí (smích). Profesí jsem soudní znalec, dělám odhady věcí movitých a aut.
Máte nějaké své favority mezi fotkami?
Mám jednu opravdu silnou, která je pro mě vším, a sice když mi odcházel tatínek a já jsem ho držel za ruku. To je pro mě nejvíc a až dosud jsem ji nikde nepublikoval…
Co je důležité, zásadní, když od Vás chce někdo pořídit fotografii?
Mám rád pečlivá zadání. To je strašně důležité, protože si uděláte jasnou představu, jakým způsobem fotit, kde má být stěžejní záběr, kde více prostoru například pro pozdější text… Od Bushmana dostávám zadání velmi přesná, a to mi nesmírně vyhovuje.
Fotíte nejen sportovní fotografie, ale také divadelní momentky a akty. Kdybyste měl posoudit, co z toho je náročnější – co by to bylo?
Nedokážu říct, co je těžší, ale rád fotím emoce. A ty buď fotíte tak, že to je náhodné, anebo cílené. Když dojede závodník do cíle, pláče, směje se, zuří – v té tváři to je zkrátka nakreslené. Když ale fotím akty, vždycky modelkám říkám, že nechci, aby jen koukaly do prázdna. Pobízím je, aby si vzpomněly na něco smutného, radostného, dojemného nebo aby se pořádně naštvaly!
Ale ne každý tohle dokáže… Je to těžký! Pro modelku i fotografa, ale zároveň je nesmírně zajímavé sledovat ten vývoj. Když navíc pracujete s lidmi už nějaké ty roky, dokážete rychle rozpoznat, jestli je mimika v obličeji upřímná, jestli není úsměv hraný, … Zejména na očcích jsou emoce výrazně znát. Když se ještě ale ještě vrátím k Dakaru – nezapomenu na snímky, které jsem pořídil v cílové rampě, kam běžně nikdo kromě závodníků nesmí. Když holky* dojely do cíle, byly tam slzy. Dokonce i mechanikovi ukápla slza; ty emoce byly obrovsky silné! Fotku, která zachycuje, jak holkám po tváři teče slza, mám nesmírně rád…
*Bára Holická, Lucka Engová – posádka legendární „kachny“
A co divadelní fotky, tam emoce doslova proudí...
Divadelnímu focení, ke kterému mě přivedl kamarád herec Hynek Čermák, se věnuji asi 4 roky. Je to strašná výhoda, protože jsem u divadelních zkoušek od začátku – od prvních čtených až po jevištní zkoušky. Já jsem tam takový tichý pozorovatel, a když jdu fotit představení, už přesně vím, co bude následovat. Vím, co chci fotit, vím, co ten herec udělá, jaký výraz tam bude. I to mě baví!
Zkusím položit otázku ještě jinak: CO je na fotografování vůbec nejtěžší?
Vymyslet to. Vymyslet, co chcete, co tím chcete říct, jakým způsobem a koho má fotka oslovit? To není tak docela jednoduchý…
Takže fantazii máte bohatou 😉!
Ano, to mám. A taky jsem extrovert, což ale neznamená, že se občas rád za objektiv „neschovám“.
Když Vás tak poslouchám, napadá mě: odpočíváte vůbec někdy?
Odpočívám při práci (smích). A vůbec nechápu, že se někdo může nudit. Nevím, co to slovo znamená, a nechci se jím zabývat. Já mám pořád co dělat.
Pořád se něco děje a mám i dost známých napříč různými oblastmi. Takže jsem zaměstnaný až až. Nepřemýšlel jste někdy nad tím, že necháte všeho ostatního a budete opravdu pouze fotit?
Takové plány nemám. Jednak potřebuji zajistit rodinu, které patří obrovské poděkování za její podporu, a jednak… Já nejsem úplně ten typ, co rád poslouchá. Takže aby mi někdo říkal, tady máš zaplaceno, ale vyfotíš to a to – třeba i něco, co se mi příčí – to bych nedokázal. Mám rád tu svobodu, že si mohu práci organizovat, jak potřebuju. Nedělá mi problém pracovat pak třeba o sobotách a nedělích. Ale každý to má samozřejmě jinak. Každopádně vždycky je fajn, když se nám nějakým způsobem podaří propojit to, co umíme, s tím, co milujeme.
To mě přivádí k myšlence triček DAKAR***, která jsme díky Vašim fotkám mohli vytvořit. Tři trička, tři různé momentky. Vzpomenete si, za jakých okolností vznikly?
Na to si dobře vzpomínám! Můžeme začít speciálním závodním automobilem. Schoval jsem se za zatáčku a vyčkával. Všude byla oblaka písečného prachu, což je pro fotku tohoto typu ideální. A tak i vznikla: přesně si pamatuju, jak se auto z té zatáčky vyřítilo a bylo zastřené prachem.
Následovala fotka s kamionem, který řídil Michal Valtr. Tahle fotka vznikla po startu do rychlostní zkoušky a prakticky v tom samém místě. S tím rozdílem, že jsem se předtím rozhodl vlézt si do křoví, co bylo opodál. Přišlo mi to jako super nápad. Když jsem tam ale nějakou dobu stál, napadlo mě: Kdyby tu zatáčku někdo nevybral, tak najede přímo do mě. Tak jsem šel raději fotit na druhou stranu, když v tom vyjelo auto Michala Valtra, z čehož vznikl krásný snímek. A paradox? Po nějaké době skutečně jeden z kamionů tím křovím projel… Dodnes jsem za to své rozhodnutí nesmírně vděčný.
Třetí fotka – motorka – s tou se pojí také zajímavá událost. Jeli jsme totiž na místo a trošku jsme zabloudili. Velmi nepříjemná záležitost, protože v poušti není jen písek. Jsou tam kameny, skály, nikde žádné cesty... Najednou jsme slyšeli, že kousek od nás jedou motorky, mohlo to být tak 100 metrů. Rychle jsem vyskočil a šel fotit. Po chvíli se objevila motorka a jezdec, když viděl můj objektiv, postavil ji na zadní. Naprostá momentka!
*** Rallye trička DAKAR pořídíš v několika barvách. Novinkou je také dětská varianta s kamionem.
Ten příběh s křovím tak trochu symbolizuje celý Dakar, nemyslíte? Prach, rychlost, adrenalin a hra o vteřiny...Máte pravdu. Někdy je to velmi vyhraněné. Třeba při minulém Dakaru, kdy Aleš Loprais musel odstoupit, protože přejel člověka. Ale on to ani netušil, nemohl nic udělat. Ten člověk byl schovaný pod dunou, což je pro focení to nejnebezpečnější místo. Jsou to vteřiny, jako řidič to nemáte šanci ovlivnit.
BUSHMAN s Vámi byl na rallye, ale nejen tam: jestli jsem to pochopila správně, nosíte ho vcelku běžně. Co máte vůbec nejraději? 😉
Boty jsou číslo 1. A pak kalhoty, kapsáče. Musím říct, že BUSHMAN opravdu nosím. Není to tak, že bych něco dostal, a tak prostě to budu sem tam oblékat, aby to bylo vidět. Já to opravdu nosím často a rád. A musím říct jednu zajímavost: od té doby, co jsem spojil jméno se značkou BUSHMAN, setkávám se se spoustou kamarádů a známých, kteří řeknou: Ty máš Bushman? Já ho nosím deset let! Třeba kamarádbyl v Egyptě a s sebou si vzal BUSHMAN půllitr, protože je velký pivař a odmítá pít pivo z kelímků. Postupně zjišťuju, jak velká tahle komunita je, a je to hrozně příjemné zjištění.
Kdybyste měl svůj život přirovnat ke své profesi, byl by víc pořádná rallye, divadelní momentka nebo velkolepý akt?
Pořádná rallye, pořádný adrenalin! 😊 Asi ho k životu potřebuju. 20 let jsem dělal kaskadéra, tak možná i proto…
Byl jste i kaskadér?!
Kamarád má kaskadérskou skupinu Double team. Tenkrát – za dob Limonádového Joe – to bylo kaskadérství! Nebylo to jenom jako, rvali se doopravdy – rozbíjely se židle, stoly… Pak už to bylo trošku jinak. Ale právě díky kaskadérství jsem poznal Hynka Čermáka, a ten mě pro změnu přivedl na myšlenku fotit divadelní představení…
To jsou krásné náhody! Máte skutečně bohatý život.
Já si opravdu nemůžu stěžovat. Má to ale i stinnou stránku – když se kolem vás pořád něco děje, ten život neuvěřitelně rychle utíká… A tek se ho snažím užívat a prožívat, jak nejvíc to jde.
Dodatek od Zbyňka Hozáka:
Díky náhodám jsem potkal několik skvělých lidiček u společnosti Bushman, od asistentek přes obchodní oddělení, stylistku, marketing, PR až po pana ředitele. Není to klišé, je to fakt a jsem za to rád. Velice si vážím této spolupráce a díky za to!
