Dokument o luskounech se změnil v sondu mezi pašeráky, popisuje filmař a ochranář přírody Tomáš Ouhel vznik snímku Duchové džungle
28. 10. 2026
Dokument Duchové džungle sleduje luskouny, jejich rychle mizející přirozené prostředí i nelegální obchod, který z nich udělal nejvíce pašovaného savce na světě. Vznik dokumentu, který bude mít premiéru na festivalu Obzory 6.–8. 11. 2026 (BUSHMAN je hrdým partnerem), nakonec trval pět let a zavedl tvůrce od hledání luskounů až k operaci proti pašeráckému gangu. V rozhovoru Tomáš Ouhel popisuje, proč se z původně zamýšleného natáčení stala skutečná investigativní práce, jak do příběhu zasáhl covid a proč ani série neúspěchů nemusí znamenat důvod přestat.
Když jste s Pavlem Soukupem před lety vyráželi na Sumatru natáčet první záběry, asi jste netušili, jak dlouhá cesta vás s luskouny čeká (ostatně, první články o dokumentu jsem našla z roku 2020). V dnešní zrychlené době, kdy lidé chtějí „výsledky na počkání“, je mnohaletá práce na dokumentu spíš neobvyklá. Co vás u luskouního příběhu tolik drželo?
Přiznám se, že to bylo částečně dílem náhody. Rozhodně jsem nečekal, že na filmu strávíme pět let. V Indonésii se pohybuji už dvaadvacet let, a tak jsem si naivně říkal, že to s týmem zvládneme během dvou cest. Jenže v půlce natáčení nás zastihl covid a všechno se na dva roky zastavilo.
Myslím, že část filmařů docela překvapilo, co jsme vlastně jeli točit. Nebyl to film se scénářem, u kterého víte, jak dopadne. Spíš jsme za běhu zjišťovali, kam pojedeme druhý den, taková investigativní reality show. Nevěděli jsme, jestli luskouny vůbec najdeme, jestli neskončíme ve vězení, pokud se nám podaří dostat do varny drog, kde se zpracovávají luskouní šupiny, nebo jestli s celým štábem nakonec neodletíme do úplně jiné země, protože v Indonésii už žádného luskouna nepotkáme. A právě ta nejistota nás u příběhu držela. Nešlo ho nechat rozdělaný.
Jak jste teď sám naznačil, sami jste zjistili, že míst, kde se luskoun skutečně ještě vyskytuje, rychle ubývá. Přišlo tedy i např. uvědomění, že už nejde jen o natáčení dokumentu, ale v podstatě také o závod s časem (vy smyslu míry ohrožení luskouna)?
Ano, přišlo. Hodně mě zaskočilo, že jsme lokalitu po lokalitě mluvili s bývalými lovci luskounů a všude nám říkali totéž: ještě před pár lety tu luskouni byli, dnes už se je nikomu nevyplatí lovit. Opravdu si myslím, že Luskoun ostrovní je druh, který je ve velké většině indonéských oblastí na hranici lokálního vyhubení.
A pak je tu věc, která mi doslova vyrazila dech – že někdo luskouní šupiny šňupe jako součást metamfetaminové směsi pro zlatou mládež. Přitom luskouní šupina je z keratinu, tedy má v podstatě totéž složení co lidský vlas nebo nehty. Před pár týdny se náš tým podílel na novém případu a zachytili přes šedesát kilogramů luskouních šupin. A to je jen kapka v moři toho, co se nikdy zachytit nepodaří.
Během práce na filmu jste tedy nebyli jen pozorovateli, ale dostali jste se i ke stopám vedoucím k nelegálními obchodu s luskouny a k pašerákům (ostatně, luskoun je dnes označován za nejvíce nelegálně obchodovaného savce na světě). Změnilo to nějak váš pohled na celou luskouní problematiku?
Změnilo, a dost zásadně. Covid obrovsky nastartoval online obchod s divokými zvířaty a my jsme poprvé pracovali s profesionálními vyjednavači a hackery. Došlo mi, že člověk musí držet krok s dobou, nebo být ideálně o krok napřed v chápání technologií, než jsou samotní pašeráci.
Velký zlom přišel zhruba v polovině dokumentu, kdy se k nám připojil František Příbrský, se kterým dlouhodobě spolupracuji na odhalování organizovaných skupin pašeráků. Spojili jsme týmy ze Zoo Liberec, Zoo Ostrava a neziskových organizací Lestari a Kukang. Díky tomu celý příběh dostal úplně novou dynamiku. Najednou to nebyla jen filmařská výprava, ale skutečná operace s cílem odhalit a chytit hlavu pašeráckého gangu v Padangu.
Z toho soudím, že váš dokument rozhodně není úplně běžný „film o přírodě“. Co se z něj diváci dozvědí z hlediska toho, co v běžných článcích nebo reportážích o luskounech nenajdou?
My se snažíme nabídnout především komplexní pohled na černý obchod se zvířaty. Nejsme vědci, víc než poznávání druhu a jeho biologie nás zajímá hledání metod, jak s tím skutečně něco udělat. Ideálně s malým týmem, malým rozpočtem a reálným dopadem.
A pak divákům snad nabídneme i trochu odlehčení. Téma je to velmi smutné, ale snažili jsme se ho vyprávět i s humorem, protože bez něj by se tahle práce dělat nedala.
Vy se mezi ochranou přírody, terénním pátráním a dokumentární tvorbou pohybujete dlouhodobě. Kde je pro vás hranice mezi tím, kdy ještě příběh pouze dokumentujete, a okamžikem, kdy už máte potřebu do něj aktivně zasáhnout (byť samozřejmě vím, že zasahovat „zvenčí“ se nemá)?
U nás ta hranice vlastně splývá. Když se dobře sladíme s lidmi, kteří naše akce natáčejí, po chvíli člověk přestane vnímat, že se něco točí. Není to tak, že by kameraman jen natáčel a režisér jen řešil další záběr. Musíme být parta, která společně něco vytváří, a občas je důležité nezapomenout, proč to vlastně děláme.
Stejně jako u naší předchozí dokumentární série Wildlife Guards, kterou jsem dělal s Michalem Gálikem a Martinem Panulinem, se i u Duchů džungle podařilo dát dohromady skvělou partu. Spousta lidí na tom filmu nechala obrovské množství času, Vráťa Karas, Jakub Freiwald, produkce Bionaut, bez které by se dokument vůbec nerozhýbal, a nespočet dalších. Právě v těch náročných situacích se pozná, kdo je správný člověk, a z takových cest vznikají přátelství na celý život.
Dokument vznikal několik let a mnohé okolo luskounů se výrazně změnilo od období, kdy byli spojováni s původem covidu, až po dnešní pohled na jejich ochranu. Jak moc se během natáčení změnil samotný příběh, který jste původně chtěli vyprávět?
Ve výsledku je to série různých příběhů. Nejdřív jsme luskouny hledali na několika lokalitách. Pak jsme se nadchli pro to, že jsme na Mentawajských ostrovech možná objevili nový druh. Potom jsme se snažili infiltrovat do varny drog, kde se luskouní šupiny zpracovávají do omamných látek. A celé to vyvrcholilo několikaměsíční operací, která skončila úspěšným zátahem na hlavu pašeráckého gangu.
Covid do toho vstoupil hned na začátku. Když jsme v roce 2020 odlétali, čínští vědci právě označili luskouna za možného mezihostitele nového koronaviru. Tehdy jsem doufal, že panika kolem luskounů vyvolá tlak na regulaci trhů s divokými zvířaty a poptávka po nich klesne. Jenže realita byla složitější, místo toho se začaly šířit i fámy, že luskouní šupiny covid léčí. Absurdní představa, když si uvědomíte, že právě luskouni pravděpodobně sehráli roli v šíření pandemie. Ať už virus přeskočil na člověka z luskounů, netopýrů nebo jiných zvířat, jedno je jasné: takové patogeny se šíří z nekontrolovaných trhů, kde jsou luskouni běžně k dostání, živí, naporcovaní i sušení. A přesně tam ten příběh začíná.
Kdyby si divák měl po zhlédnutí filmu odnést jedinou věc, nejen o luskounech, ale také o našem vztahu k přírodě a její ochraně, co byste chtěl, aby to bylo?
Chtěli jsme, aby na diváka dýchlo, že vždy se dá ještě něco dělat. Ochrana přírody nemá být věcí úzké skupiny vědců a ochranářů. Chtěli jsme ukázat, že když se chce, tak to jde, a že se člověk nemá vzdát při prvním neúspěchu.
Náš dokument je vlastně takovou kaskádou neúspěchů. A zároveň důkazem, že je potřeba jít si za svým cílem, ať to stojí, co to stojí.
Dokument Duchové džungle bude premiérově možné zhlédnout v sobotu 7. 11. od 15.00 na festivalu Obzory.
Zdroj: Tomáš Ouhel
Přiznám se, že to bylo částečně dílem náhody. Rozhodně jsem nečekal, že na filmu strávíme pět let. V Indonésii se pohybuji už dvaadvacet let, a tak jsem si naivně říkal, že to s týmem zvládneme během dvou cest. Jenže v půlce natáčení nás zastihl covid a všechno se na dva roky zastavilo.
Myslím, že část filmařů docela překvapilo, co jsme vlastně jeli točit. Nebyl to film se scénářem, u kterého víte, jak dopadne. Spíš jsme za běhu zjišťovali, kam pojedeme druhý den, taková investigativní reality show. Nevěděli jsme, jestli luskouny vůbec najdeme, jestli neskončíme ve vězení, pokud se nám podaří dostat do varny drog, kde se zpracovávají luskouní šupiny, nebo jestli s celým štábem nakonec neodletíme do úplně jiné země, protože v Indonésii už žádného luskouna nepotkáme. A právě ta nejistota nás u příběhu držela. Nešlo ho nechat rozdělaný.
Jak jste teď sám naznačil, sami jste zjistili, že míst, kde se luskoun skutečně ještě vyskytuje, rychle ubývá. Přišlo tedy i např. uvědomění, že už nejde jen o natáčení dokumentu, ale v podstatě také o závod s časem (vy smyslu míry ohrožení luskouna)?
Ano, přišlo. Hodně mě zaskočilo, že jsme lokalitu po lokalitě mluvili s bývalými lovci luskounů a všude nám říkali totéž: ještě před pár lety tu luskouni byli, dnes už se je nikomu nevyplatí lovit. Opravdu si myslím, že Luskoun ostrovní je druh, který je ve velké většině indonéských oblastí na hranici lokálního vyhubení.
A pak je tu věc, která mi doslova vyrazila dech – že někdo luskouní šupiny šňupe jako součást metamfetaminové směsi pro zlatou mládež. Přitom luskouní šupina je z keratinu, tedy má v podstatě totéž složení co lidský vlas nebo nehty. Před pár týdny se náš tým podílel na novém případu a zachytili přes šedesát kilogramů luskouních šupin. A to je jen kapka v moři toho, co se nikdy zachytit nepodaří.
Během práce na filmu jste tedy nebyli jen pozorovateli, ale dostali jste se i ke stopám vedoucím k nelegálními obchodu s luskouny a k pašerákům (ostatně, luskoun je dnes označován za nejvíce nelegálně obchodovaného savce na světě). Změnilo to nějak váš pohled na celou luskouní problematiku?
Změnilo, a dost zásadně. Covid obrovsky nastartoval online obchod s divokými zvířaty a my jsme poprvé pracovali s profesionálními vyjednavači a hackery. Došlo mi, že člověk musí držet krok s dobou, nebo být ideálně o krok napřed v chápání technologií, než jsou samotní pašeráci.
Velký zlom přišel zhruba v polovině dokumentu, kdy se k nám připojil František Příbrský, se kterým dlouhodobě spolupracuji na odhalování organizovaných skupin pašeráků. Spojili jsme týmy ze Zoo Liberec, Zoo Ostrava a neziskových organizací Lestari a Kukang. Díky tomu celý příběh dostal úplně novou dynamiku. Najednou to nebyla jen filmařská výprava, ale skutečná operace s cílem odhalit a chytit hlavu pašeráckého gangu v Padangu.
Z toho soudím, že váš dokument rozhodně není úplně běžný „film o přírodě“. Co se z něj diváci dozvědí z hlediska toho, co v běžných článcích nebo reportážích o luskounech nenajdou?
My se snažíme nabídnout především komplexní pohled na černý obchod se zvířaty. Nejsme vědci, víc než poznávání druhu a jeho biologie nás zajímá hledání metod, jak s tím skutečně něco udělat. Ideálně s malým týmem, malým rozpočtem a reálným dopadem.
A pak divákům snad nabídneme i trochu odlehčení. Téma je to velmi smutné, ale snažili jsme se ho vyprávět i s humorem, protože bez něj by se tahle práce dělat nedala.
Vy se mezi ochranou přírody, terénním pátráním a dokumentární tvorbou pohybujete dlouhodobě. Kde je pro vás hranice mezi tím, kdy ještě příběh pouze dokumentujete, a okamžikem, kdy už máte potřebu do něj aktivně zasáhnout (byť samozřejmě vím, že zasahovat „zvenčí“ se nemá)?
U nás ta hranice vlastně splývá. Když se dobře sladíme s lidmi, kteří naše akce natáčejí, po chvíli člověk přestane vnímat, že se něco točí. Není to tak, že by kameraman jen natáčel a režisér jen řešil další záběr. Musíme být parta, která společně něco vytváří, a občas je důležité nezapomenout, proč to vlastně děláme.
Stejně jako u naší předchozí dokumentární série Wildlife Guards, kterou jsem dělal s Michalem Gálikem a Martinem Panulinem, se i u Duchů džungle podařilo dát dohromady skvělou partu. Spousta lidí na tom filmu nechala obrovské množství času, Vráťa Karas, Jakub Freiwald, produkce Bionaut, bez které by se dokument vůbec nerozhýbal, a nespočet dalších. Právě v těch náročných situacích se pozná, kdo je správný člověk, a z takových cest vznikají přátelství na celý život.
Dokument vznikal několik let a mnohé okolo luskounů se výrazně změnilo od období, kdy byli spojováni s původem covidu, až po dnešní pohled na jejich ochranu. Jak moc se během natáčení změnil samotný příběh, který jste původně chtěli vyprávět?
Ve výsledku je to série různých příběhů. Nejdřív jsme luskouny hledali na několika lokalitách. Pak jsme se nadchli pro to, že jsme na Mentawajských ostrovech možná objevili nový druh. Potom jsme se snažili infiltrovat do varny drog, kde se luskouní šupiny zpracovávají do omamných látek. A celé to vyvrcholilo několikaměsíční operací, která skončila úspěšným zátahem na hlavu pašeráckého gangu.
Covid do toho vstoupil hned na začátku. Když jsme v roce 2020 odlétali, čínští vědci právě označili luskouna za možného mezihostitele nového koronaviru. Tehdy jsem doufal, že panika kolem luskounů vyvolá tlak na regulaci trhů s divokými zvířaty a poptávka po nich klesne. Jenže realita byla složitější, místo toho se začaly šířit i fámy, že luskouní šupiny covid léčí. Absurdní představa, když si uvědomíte, že právě luskouni pravděpodobně sehráli roli v šíření pandemie. Ať už virus přeskočil na člověka z luskounů, netopýrů nebo jiných zvířat, jedno je jasné: takové patogeny se šíří z nekontrolovaných trhů, kde jsou luskouni běžně k dostání, živí, naporcovaní i sušení. A přesně tam ten příběh začíná.
Kdyby si divák měl po zhlédnutí filmu odnést jedinou věc, nejen o luskounech, ale také o našem vztahu k přírodě a její ochraně, co byste chtěl, aby to bylo?
Chtěli jsme, aby na diváka dýchlo, že vždy se dá ještě něco dělat. Ochrana přírody nemá být věcí úzké skupiny vědců a ochranářů. Chtěli jsme ukázat, že když se chce, tak to jde, a že se člověk nemá vzdát při prvním neúspěchu.
Náš dokument je vlastně takovou kaskádou neúspěchů. A zároveň důkazem, že je potřeba jít si za svým cílem, ať to stojí, co to stojí.
Dokument Duchové džungle bude premiérově možné zhlédnout v sobotu 7. 11. od 15.00 na festivalu Obzory.
Zdroj: Tomáš Ouhel
