Expedice bílý lev
24. 2. 2012
Poslední letošní Bushman expedice fotografa přírody Petra Slavíka míří krátce před vánočními svátky do Jihoafrické republiky. Hlavním cílem je šelma, které je přezdíváno "král králů" - bílý lev.
U techto zvířat se nejedná o albinismus, ale o barevnou mutaci lva Krugerova (transvaalského či jihoafrického) žijícího v oblasti Krugerova narodního parku. Smetanově zbarvení lvi byli v této oblasti spatřeni prvně roku 1928. V současné době eviduje The Global White Lion Protection Trust okolo tři stovek těchto vzácných šelem na celém světě, včetně těch chovaných v zoologických zahradách. Expedice zamíří i do oblasti Muzadzeni, známou bohatým výskytem početných lvích smeček, levhartů a gepardů, které sem láká velké množství býložravců.
Vjíždíme velkou železnou branou na oplocený soukromý pozemek v jihoafrickém Waterbergu. Personál se snaží bránu za námi co nejrychleji zavřít. Jsme na území lvů. Ranní vzduch je prosycen vůní mokré hlíny, čerstvé trávy a mladého listí. V noci vytrvale pršelo. Buš je v období dešťů jako zelená stěna. Zahlédnout zvíře ve změti listí a vysoké trávy je téměř nemožné.
Přesto po chvíli zaznamenám na své straně džípu pohyb. Velké, téměř bílé zvíře se rychle blíží. „To je Sebaka“, zašeptá Dirk vedle mě. Nádherný lví samec je jak z jiného světa. Přichází až těsně k vozu. V otevřeném džípu mě od lva dělí jen několik desítek centimetrů vzduchu. Dívám se upřeně do modrošedých očí a mám pocit jako v hypnóze. V zátylku mě mrazí. Bezprostřední blízkost tak velké šelmy zvedá adrenalin. Je to první bílý samec narozený v Mama Tau. Když ho tehdy personál našel, měl necelé tři kilogramy. Dostal jméno „Sebaka“ což v domorodém jazyce severního Sotha znamená šance. Když večer držím na klíně čtyřměsíční lvíče, které opustila příliš mladá matka, a ono mi intenzivně saje prst, jsem přesvědčen, že i ono svou šanci přežít nepromarní.
Vjíždíme velkou železnou branou na oplocený soukromý pozemek v jihoafrickém Waterbergu. Personál se snaží bránu za námi co nejrychleji zavřít. Jsme na území lvů. Ranní vzduch je prosycen vůní mokré hlíny, čerstvé trávy a mladého listí. V noci vytrvale pršelo. Buš je v období dešťů jako zelená stěna. Zahlédnout zvíře ve změti listí a vysoké trávy je téměř nemožné.
Přesto po chvíli zaznamenám na své straně džípu pohyb. Velké, téměř bílé zvíře se rychle blíží. „To je Sebaka“, zašeptá Dirk vedle mě. Nádherný lví samec je jak z jiného světa. Přichází až těsně k vozu. V otevřeném džípu mě od lva dělí jen několik desítek centimetrů vzduchu. Dívám se upřeně do modrošedých očí a mám pocit jako v hypnóze. V zátylku mě mrazí. Bezprostřední blízkost tak velké šelmy zvedá adrenalin. Je to první bílý samec narozený v Mama Tau. Když ho tehdy personál našel, měl necelé tři kilogramy. Dostal jméno „Sebaka“ což v domorodém jazyce severního Sotha znamená šance. Když večer držím na klíně čtyřměsíční lvíče, které opustila příliš mladá matka, a ono mi intenzivně saje prst, jsem přesvědčen, že i ono svou šanci přežít nepromarní.
