Tomáš Ouhel: Přežít, ale neškodit
6. 10. 2019
Úspěšný ochranář, kterému se daří eliminovat hrozby, jimž čelí některé zvířecí druhy, říká s pokorou: „Měli bychom se k přírodě chovat tak, jak bychom si přáli, aby se ona chovala k nám.“
„Spojení se značkou BUSHMAN je super, protože jsem to oblečení nosil už dříve. Je to taková dobrá kombinace toho, že ve městě nevypadáš jako trouba, a zároveň jsou to hadry, které vydrží pořádný terén.“
BUSHMAN je víc než jen značka pořádného oblečení. BUSHMAN je komunita a spojuje velkou rodinu lidí s názorem, s respektem k přírodě, k přirozenosti a dalším základním hodnotám. A podporuje „obyčejné lidi“ s neobyčejným příběhem. Jedním z nich je ambasador projektu BUSHMAN Tomáš Ouhel – ochranář, který o projektech na ochranu biodiverzity přemýšlí v širších souvislostech.
„Jsme v Zoo Liberec, kde na částečný úvazek pracuju jako poradce pro ochranářské a vědecké projekty,“ vítá štáb kameramanů a fotografů týmu BUSHMAN Tomáš Ouhel.
Je ráno, polovina srpna, a vstupem do nejstarší zoologické zahrady v Česku začíná partnerství tradiční české značky oblečení s ochráncem přírody, díky jehož aktivitám se daří přibrzdit úbytek druhové rozmanitosti na naší planetě. Láska k přírodě v Tomášovi zakořenila již v dětství a jeho cíle výrazně překračují horizont, kterého může jedinec během svého života dosáhnout…
BUSHMAN: Kdo je Tomáš Ouhel?
TOMÁŠ: Tomáš Ouhel je snad úspěšný, aspoň trochu, ochranář, kterému se snad daří částečně eliminovat některé hrozby, kterým čelí některé druhy, a snad se skupinou lidí, která je okolo mě, přispíváme k tomu, aby druhová rozmanitost nemizela tak rychle. Snad se jednou dostaneme k tomu, aby se zastavila, nebo dokonce začala narůstat.
BUSHMAN: Tomáši, můžeme si tykat?
TOMÁŠ: Klidně můžeme, anebo mi můžete říkat skautskou přezdívkou Ježek. Říká mi tak polovina lidí, co mě zná.
BUSHMAN: Jak jsi k té přezdívce přišel?
TOMÁŠ: Prostě mi to na mém druhém táboře přišlo na koresponďáku od jedné spolužačky ze základky. Vůbec nevím proč, ale myslím, že jsem ještě dopadl dobře, protože jsou mnohem horší přezdívky.
BUSHMAN: Skaut – jsou právě tam kořeny tvojí lásky k přírodě?
TOMÁŠ: Kdybych si měl vybavit, kde jsou kořeny lásky k přírodě a začátek toho, co dělám teď, tak asi nejde opomenout právě těch 15 let ve skautském oddílu Stopařů v 11. středisku podplukovníka Vally v Dejvicích a každoroční výlety na skautské tábory. Musím říct, že to mi možná dalo víc než vysoká škola. Takový ten skautský respekt k přírodě, nutnost přežít, a zároveň nepoškodit. Že když odněkud odcházíte, tak to ohniště zakopete tak, že ho po vás nikdo nenajde. To jsou hodnoty, které si v sobě nesu: že jsme tady prostě na chvíli a měli bychom se k přírodě chovat tak, jak bychom chtěli, aby se příroda chovala k nám.
BUSHMAN: A od toho už byl jen krok k její ochraně…
TOMÁŠ: Určitě, a já se i v profesním životě rozhodl, že se budu snažit pomoct udržet rovnováhu druhové rozmanitosti, biodiverzity. A to takovým způsobem, že se se skupinou lidí, co je okolo mě, snažíme najít místa a lokality, kde je zachovaná původní příroda, a snažíme se zachovat co největší druhovou rozmanitost, abychom tady my jako lidský druh vůbec mohli přežít. Skaut mi dal také schopnost rychle reagovat při hrách, což se nám hodí i při akcích, když rozkrýváme pytlácké gangy. Třeba takové plížení k náčelníkovi jsem si několikrát vyzkoušel, když jsme se opravdu plížili k pytláckým kempům. Reflektivně jsem na to vzpomínal, akorát že člověk nešel ukrást vlajku, ale s ozbrojenými složkami někoho zatknout.
BUSHMAN: To zní hodně drsně… Kdy jsi s tím začal?
TOMÁŠ: První malý úspěch jsme zaznamenali už v roce 2016, kdy jsme byli s kolegy z České zemědělské univerzity na Sumatře a snažili se najít poslední populaci Loskutáka niaského. Když jsme ji nakonec s velkou slávou našli na ostrově Bangkaru, zjistili jsme, že je pod obrovským tlakem pytláků, kteří tam kempovali a každou noc vybírali želví vajíčka. Během čekání zabíhali do lesa, rozhodili sítě a sklapovací klece a pochytali loskutáky, které pak vozili na nejbližší ostrov Nias nebo rovnou na pevninskou Sumatru. Abychom ochránili loskutáky, museli jsme se tak de iure vypořádat s pytláky, protože kradou želví vajíčka. Tak jsme udělali akci a ke konci roku 2016 se nám podařilo chytit tříčlennou pašeráckou skupinu. Od té doby už se tam vajíčka nepytlačí. Tu a tam možná někdo přijede odchytit jednoho nebo dva ptáky, ale organizovaný zločin na ostrově úplně vymizel.
BUSHMAN: Mají tamní lidé možnost živit se jiným způsobem než výběrem vajíček a jejich prodejem na černém trhu?
TOMÁŠ: Zrovna v této oblasti v Indickém oceánu – je to krásné souostroví Pulau Banyak – je spousta pláží, dá se tam potápět, jsou tam malé hotely a jezdí tam hodně turistů. Proto tam místní mají poměrně širokou alternativu. Jsou to přímořské oblasti bohaté na ryby, dokonce 90 procent lidí se živí rybařením, takže vybírání želvích snůšek je jenom úzká specializace. Vlastně každý, kdo by od ilegálního pytlačení odešel, může okamžitě začít rybařit a úplně v pohodě se tím uživí.
BUSHMAN: Jenže se po zátahu dostali do vězení…
TOMÁŠ: Ne vždy se vám povede, že někomu zkazíte 18 měsíců života, a tak jsme přemýšleli, jak jim to vykompenzovat. Původně jsme mysleli, že dáme peníze jejich manželkám nebo dětem, nakonec jsme ale přišli na to, že zkusíme situaci využít z obou stran. Jednak že jim zkusíme sehnat živobytí, a jednak využijeme toho příběhu, že seděli ve vězení. Podařilo se nám získat grant od Světové asociace zoo a akvárií a Nadace Walta Disneyho, díky kterému jsme vytvořili unikátní vzdělávací projekt: vybrali jsme 30 škol po sumaterském pobřeží v místech, kde žijí děti pytláků, objeli je a dohodli se s jejich řediteli. Projekt trval asi půl roku, během něhož pytláci učili děti, aby se udržitelně chovali ke svému životnímu prostředí, a hlavně aby doma řekli rodičům, ať nepytlačí, protože jinak půjdou do vězení. Za tohle jsme jim dali malé rybářské čluny, aby mohli rovnou po návratu z vězení a vzdělávacím projektu začít vesele rybařit.
BUSHMAN: Podařilo se vám takových akcí naplánovat víc?
TOMÁŠ: Díky tomuto úspěšnému zátahu se nám otevřelo úplně nové pole působnosti. Vybudovali jsme si skvělé vztahy s českou ambasádou v Indonésii; stříbrnými plaketami ocenila vojáky, kteří se ho účastnili, ti si je hned připnuli na uniformy a oba automaticky povýšili. Nás pak z jiného místa požádali o pomoc, tak jsme tam zopakovali skoro stejný scénář a zase se nám podařilo pytláky chytit. Akorát když jsme tam byli, zjistili jsme, že na Borneu – protože původní zátah proběhl na Sumatře – je mnohem větší problém obchodování s želvovinou.
Na světě žije sedm druhů mořských želv. Nejvíc ohrožená, kriticky, je kareta pravá: má takový ozubený krunýř, a když ji místní chytí, hodí ji na oheň nebo nahřejí a sloupou z ní šupiny, které nařežou na proužky, a sloupanou želvu hodí zpátky do vody. Ona pak zemře ať už na převaření orgánů, nebo na nějakou sekundární infekci. Z proužků krunýře pak dělají prstýnky. Tato želvovina se ve velkém prodávala na ostrově Derawan, bylo tam třináct nebo čtrnáct malých obchůdků.
BUSHMAN: Co vás napadlo tentokrát?
TOMÁŠ: Vrátili jsme se do Jakarty a vymysleli, že zkoordinujeme spoustu úřadů, které budou moct želvovinu zabavit a zlikvidovat a potrestat lidi, co ji prodávají. Objel jsem Borneo, Jávu, Jakartu a dali jsme dohromady všechny úředníky, kteří se na jeden den slítli na Derawan. Jenže když jsme na ten trh přišli, už tam žádná želvovina nebyla, protože nás někdo napráskal a všichni ji schovali. Jeden z vysokých politiků, kteří tam s námi byli, měl ale silný proslov k lidem a vysvětlil jim, ať želvovinu přinesou. A oni ji nakonec za směšné úplatky přinesli, tašky plné želvoviny, a my jsme ji na místě před nimi spálili.
BUSHMAN: Proč?
TOMÁŠ: Indonésané věří, že prstýnek nebo přívěsek z želvoviny ochrání váš dům před požárem. Tak jsme si říkali, že zkusíme rovnou zlikvidovat i ten mýtus, protože když se prstýnek nedokáže ochránit sám před spálením, tak dost pravděpodobně nedokáže ochránit ani majitele toho domu. Faktem je, že místní mají obrovské zisky z toho, že se tam lidé jezdí potápět, šnorchlovat, koukat se na želvy. V tom bylo silné poselství onoho politika: že ve chvíli, kdy všechny želvy vyberou, tak tam prostě nikdo jezdit nebude. Co jsme to kontrolovali, tak se tam doteď želvovina neprodává.
BUSHMAN: Budeš v těchto akcích pokračovat?
TOMÁŠ: Rozhodli jsme se, že co se nám koncem loňského roku povedlo na Borneu, zkusíme replikovat na celou Indonésii. Vymysleli jsme takové správně vyčůrané řešení, aby kvůli tomu nemusel nikdo do vězení, ale abychom přestřihli nitky toku ilegálního obchodu. Takže připravujeme velký dvouletý projekt, který by nám měla pomáhat hradit jedna rozvojová agentura z USA, kdy bychom rádi na sedmi až deseti místech po celé Indonésii chtěli najít ta největší epicentra prodeje želvoviny a na místě vymyslet konkrétní řešení, jak to zlikvidovat. Doufáme, že v roce 2021, 2022 si tady budeme moct povídat a historie prodeje želvoviny v Indonésii bude dávno za námi.
BUSHMAN: Proč se zabýváš ochranou přírody na jiném konci planety?
TOMÁŠ: Bohužel si musíme přiznat, že my tady ve střední Evropě jsme si svoji původní biodiverzitu zničili už ve 13., 14. století, k poslední devastaci došlo při úplném vylesnění na začátku 16. století a všechno, co tady máme – až na pár boubínských pralesů a snah rekultivovat původní strukturu lesů –, jsou monokultury, a když v nich žijí zvířata, tak ta druhová rozmanitost je sekundární. Protože svět je globální, stejně jako klima, voda nebo vzduch, tak jsem se rozhodl pracovat v těch místech, kde lidé ještě nestihli tu původní biodiverzitu zahubit a vlastně je tam přirozená od dob dinosaurů a dob ledových až do dneška. To jsou místa, kde se nějakým způsobem snažíme zachraňovat původní druhy, které tam žijí, protože mají neuvěřitelnou důležitost pro celý ekosystém.
BUSHMAN: Ne každý ale může odjet do Indonésie…
TOMÁŠ: Není tak úplně pravda, že nemáme zodpovědnost za to, co se děje třeba v jihovýchodní Asii. Když si tady kupujeme třeba čokoládu nebo krém na suché lokty, tak je v nich většinou palmový olej. Je to nejlevnější a zároveň jeden z nejlépe průmyslově zpracovatelných tuků. A abychom ho mohli v takovém množství konzumovat, bylo potřeba vykácet miliony hektarů v Indonésii a v Malajsii a osázet je palmovými plantážemi.
Ochrana druhové rozmanitosti také určitě neznamená jen chytat pytláky v Africe a v Asii, svým dílem k ní může přispět každý člověk třeba na svojí zahradě. Ať už tím, že nechá trochu déle neposekanou trávu, aby se tam mohl rozmnožit hmyz, nebo tím, že bude trochu víc šetřit s vodou, a ne hned při prvním jarním dni napouštět bazén, aby jeho sousedi neměli co pít a museli dovážet vodu v cisternách. Prostě tak nějak slušně se chovat k životnímu prostředí a brát to tak, že v krajině, ve které žijete teď my, budou žít naše děti, a když všechno dopadne dobře, tak i naše vnoučata.
O čem Tomáš přemýšlí, když se prochází po lese? Kam rád jezdí, když se vrátí z Indonésie? Proč je důležité dát dětem dalekohledy a jaký význam mají dnes zoologické zahrady? Dozvíš se v pokračování rozhovoru:
„Jsme v Zoo Liberec, kde na částečný úvazek pracuju jako poradce pro ochranářské a vědecké projekty,“ vítá štáb kameramanů a fotografů týmu BUSHMAN Tomáš Ouhel.
Je ráno, polovina srpna, a vstupem do nejstarší zoologické zahrady v Česku začíná partnerství tradiční české značky oblečení s ochráncem přírody, díky jehož aktivitám se daří přibrzdit úbytek druhové rozmanitosti na naší planetě. Láska k přírodě v Tomášovi zakořenila již v dětství a jeho cíle výrazně překračují horizont, kterého může jedinec během svého života dosáhnout…
BUSHMAN: Kdo je Tomáš Ouhel?
TOMÁŠ: Tomáš Ouhel je snad úspěšný, aspoň trochu, ochranář, kterému se snad daří částečně eliminovat některé hrozby, kterým čelí některé druhy, a snad se skupinou lidí, která je okolo mě, přispíváme k tomu, aby druhová rozmanitost nemizela tak rychle. Snad se jednou dostaneme k tomu, aby se zastavila, nebo dokonce začala narůstat.
BUSHMAN: Tomáši, můžeme si tykat?
TOMÁŠ: Klidně můžeme, anebo mi můžete říkat skautskou přezdívkou Ježek. Říká mi tak polovina lidí, co mě zná.
BUSHMAN: Jak jsi k té přezdívce přišel?
TOMÁŠ: Prostě mi to na mém druhém táboře přišlo na koresponďáku od jedné spolužačky ze základky. Vůbec nevím proč, ale myslím, že jsem ještě dopadl dobře, protože jsou mnohem horší přezdívky.
BUSHMAN: Skaut – jsou právě tam kořeny tvojí lásky k přírodě?
TOMÁŠ: Kdybych si měl vybavit, kde jsou kořeny lásky k přírodě a začátek toho, co dělám teď, tak asi nejde opomenout právě těch 15 let ve skautském oddílu Stopařů v 11. středisku podplukovníka Vally v Dejvicích a každoroční výlety na skautské tábory. Musím říct, že to mi možná dalo víc než vysoká škola. Takový ten skautský respekt k přírodě, nutnost přežít, a zároveň nepoškodit. Že když odněkud odcházíte, tak to ohniště zakopete tak, že ho po vás nikdo nenajde. To jsou hodnoty, které si v sobě nesu: že jsme tady prostě na chvíli a měli bychom se k přírodě chovat tak, jak bychom chtěli, aby se příroda chovala k nám.
BUSHMAN: A od toho už byl jen krok k její ochraně…
TOMÁŠ: Určitě, a já se i v profesním životě rozhodl, že se budu snažit pomoct udržet rovnováhu druhové rozmanitosti, biodiverzity. A to takovým způsobem, že se se skupinou lidí, co je okolo mě, snažíme najít místa a lokality, kde je zachovaná původní příroda, a snažíme se zachovat co největší druhovou rozmanitost, abychom tady my jako lidský druh vůbec mohli přežít. Skaut mi dal také schopnost rychle reagovat při hrách, což se nám hodí i při akcích, když rozkrýváme pytlácké gangy. Třeba takové plížení k náčelníkovi jsem si několikrát vyzkoušel, když jsme se opravdu plížili k pytláckým kempům. Reflektivně jsem na to vzpomínal, akorát že člověk nešel ukrást vlajku, ale s ozbrojenými složkami někoho zatknout.
BUSHMAN: To zní hodně drsně… Kdy jsi s tím začal?
TOMÁŠ: První malý úspěch jsme zaznamenali už v roce 2016, kdy jsme byli s kolegy z České zemědělské univerzity na Sumatře a snažili se najít poslední populaci Loskutáka niaského. Když jsme ji nakonec s velkou slávou našli na ostrově Bangkaru, zjistili jsme, že je pod obrovským tlakem pytláků, kteří tam kempovali a každou noc vybírali želví vajíčka. Během čekání zabíhali do lesa, rozhodili sítě a sklapovací klece a pochytali loskutáky, které pak vozili na nejbližší ostrov Nias nebo rovnou na pevninskou Sumatru. Abychom ochránili loskutáky, museli jsme se tak de iure vypořádat s pytláky, protože kradou želví vajíčka. Tak jsme udělali akci a ke konci roku 2016 se nám podařilo chytit tříčlennou pašeráckou skupinu. Od té doby už se tam vajíčka nepytlačí. Tu a tam možná někdo přijede odchytit jednoho nebo dva ptáky, ale organizovaný zločin na ostrově úplně vymizel.
BUSHMAN: Mají tamní lidé možnost živit se jiným způsobem než výběrem vajíček a jejich prodejem na černém trhu?
TOMÁŠ: Zrovna v této oblasti v Indickém oceánu – je to krásné souostroví Pulau Banyak – je spousta pláží, dá se tam potápět, jsou tam malé hotely a jezdí tam hodně turistů. Proto tam místní mají poměrně širokou alternativu. Jsou to přímořské oblasti bohaté na ryby, dokonce 90 procent lidí se živí rybařením, takže vybírání želvích snůšek je jenom úzká specializace. Vlastně každý, kdo by od ilegálního pytlačení odešel, může okamžitě začít rybařit a úplně v pohodě se tím uživí.
BUSHMAN: Jenže se po zátahu dostali do vězení…
TOMÁŠ: Ne vždy se vám povede, že někomu zkazíte 18 měsíců života, a tak jsme přemýšleli, jak jim to vykompenzovat. Původně jsme mysleli, že dáme peníze jejich manželkám nebo dětem, nakonec jsme ale přišli na to, že zkusíme situaci využít z obou stran. Jednak že jim zkusíme sehnat živobytí, a jednak využijeme toho příběhu, že seděli ve vězení. Podařilo se nám získat grant od Světové asociace zoo a akvárií a Nadace Walta Disneyho, díky kterému jsme vytvořili unikátní vzdělávací projekt: vybrali jsme 30 škol po sumaterském pobřeží v místech, kde žijí děti pytláků, objeli je a dohodli se s jejich řediteli. Projekt trval asi půl roku, během něhož pytláci učili děti, aby se udržitelně chovali ke svému životnímu prostředí, a hlavně aby doma řekli rodičům, ať nepytlačí, protože jinak půjdou do vězení. Za tohle jsme jim dali malé rybářské čluny, aby mohli rovnou po návratu z vězení a vzdělávacím projektu začít vesele rybařit.
BUSHMAN: Podařilo se vám takových akcí naplánovat víc?
TOMÁŠ: Díky tomuto úspěšnému zátahu se nám otevřelo úplně nové pole působnosti. Vybudovali jsme si skvělé vztahy s českou ambasádou v Indonésii; stříbrnými plaketami ocenila vojáky, kteří se ho účastnili, ti si je hned připnuli na uniformy a oba automaticky povýšili. Nás pak z jiného místa požádali o pomoc, tak jsme tam zopakovali skoro stejný scénář a zase se nám podařilo pytláky chytit. Akorát když jsme tam byli, zjistili jsme, že na Borneu – protože původní zátah proběhl na Sumatře – je mnohem větší problém obchodování s želvovinou.
Na světě žije sedm druhů mořských želv. Nejvíc ohrožená, kriticky, je kareta pravá: má takový ozubený krunýř, a když ji místní chytí, hodí ji na oheň nebo nahřejí a sloupou z ní šupiny, které nařežou na proužky, a sloupanou želvu hodí zpátky do vody. Ona pak zemře ať už na převaření orgánů, nebo na nějakou sekundární infekci. Z proužků krunýře pak dělají prstýnky. Tato želvovina se ve velkém prodávala na ostrově Derawan, bylo tam třináct nebo čtrnáct malých obchůdků.
BUSHMAN: Co vás napadlo tentokrát?
TOMÁŠ: Vrátili jsme se do Jakarty a vymysleli, že zkoordinujeme spoustu úřadů, které budou moct želvovinu zabavit a zlikvidovat a potrestat lidi, co ji prodávají. Objel jsem Borneo, Jávu, Jakartu a dali jsme dohromady všechny úředníky, kteří se na jeden den slítli na Derawan. Jenže když jsme na ten trh přišli, už tam žádná želvovina nebyla, protože nás někdo napráskal a všichni ji schovali. Jeden z vysokých politiků, kteří tam s námi byli, měl ale silný proslov k lidem a vysvětlil jim, ať želvovinu přinesou. A oni ji nakonec za směšné úplatky přinesli, tašky plné želvoviny, a my jsme ji na místě před nimi spálili.
BUSHMAN: Proč?
TOMÁŠ: Indonésané věří, že prstýnek nebo přívěsek z želvoviny ochrání váš dům před požárem. Tak jsme si říkali, že zkusíme rovnou zlikvidovat i ten mýtus, protože když se prstýnek nedokáže ochránit sám před spálením, tak dost pravděpodobně nedokáže ochránit ani majitele toho domu. Faktem je, že místní mají obrovské zisky z toho, že se tam lidé jezdí potápět, šnorchlovat, koukat se na želvy. V tom bylo silné poselství onoho politika: že ve chvíli, kdy všechny želvy vyberou, tak tam prostě nikdo jezdit nebude. Co jsme to kontrolovali, tak se tam doteď želvovina neprodává.
BUSHMAN: Budeš v těchto akcích pokračovat?
TOMÁŠ: Rozhodli jsme se, že co se nám koncem loňského roku povedlo na Borneu, zkusíme replikovat na celou Indonésii. Vymysleli jsme takové správně vyčůrané řešení, aby kvůli tomu nemusel nikdo do vězení, ale abychom přestřihli nitky toku ilegálního obchodu. Takže připravujeme velký dvouletý projekt, který by nám měla pomáhat hradit jedna rozvojová agentura z USA, kdy bychom rádi na sedmi až deseti místech po celé Indonésii chtěli najít ta největší epicentra prodeje želvoviny a na místě vymyslet konkrétní řešení, jak to zlikvidovat. Doufáme, že v roce 2021, 2022 si tady budeme moct povídat a historie prodeje želvoviny v Indonésii bude dávno za námi.
BUSHMAN: Proč se zabýváš ochranou přírody na jiném konci planety?
TOMÁŠ: Bohužel si musíme přiznat, že my tady ve střední Evropě jsme si svoji původní biodiverzitu zničili už ve 13., 14. století, k poslední devastaci došlo při úplném vylesnění na začátku 16. století a všechno, co tady máme – až na pár boubínských pralesů a snah rekultivovat původní strukturu lesů –, jsou monokultury, a když v nich žijí zvířata, tak ta druhová rozmanitost je sekundární. Protože svět je globální, stejně jako klima, voda nebo vzduch, tak jsem se rozhodl pracovat v těch místech, kde lidé ještě nestihli tu původní biodiverzitu zahubit a vlastně je tam přirozená od dob dinosaurů a dob ledových až do dneška. To jsou místa, kde se nějakým způsobem snažíme zachraňovat původní druhy, které tam žijí, protože mají neuvěřitelnou důležitost pro celý ekosystém.
BUSHMAN: Ne každý ale může odjet do Indonésie…
TOMÁŠ: Není tak úplně pravda, že nemáme zodpovědnost za to, co se děje třeba v jihovýchodní Asii. Když si tady kupujeme třeba čokoládu nebo krém na suché lokty, tak je v nich většinou palmový olej. Je to nejlevnější a zároveň jeden z nejlépe průmyslově zpracovatelných tuků. A abychom ho mohli v takovém množství konzumovat, bylo potřeba vykácet miliony hektarů v Indonésii a v Malajsii a osázet je palmovými plantážemi.
Ochrana druhové rozmanitosti také určitě neznamená jen chytat pytláky v Africe a v Asii, svým dílem k ní může přispět každý člověk třeba na svojí zahradě. Ať už tím, že nechá trochu déle neposekanou trávu, aby se tam mohl rozmnožit hmyz, nebo tím, že bude trochu víc šetřit s vodou, a ne hned při prvním jarním dni napouštět bazén, aby jeho sousedi neměli co pít a museli dovážet vodu v cisternách. Prostě tak nějak slušně se chovat k životnímu prostředí a brát to tak, že v krajině, ve které žijete teď my, budou žít naše děti, a když všechno dopadne dobře, tak i naše vnoučata.
O čem Tomáš přemýšlí, když se prochází po lese? Kam rád jezdí, když se vrátí z Indonésie? Proč je důležité dát dětem dalekohledy a jaký význam mají dnes zoologické zahrady? Dozvíš se v pokračování rozhovoru:
